ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1553.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1553/2017-117
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2018 o dovoláních podaných M. M. , V. B. , P. B. a o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném ve prospěch i neprospěch obviněných M. M. , V. B. a P. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 1/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se z podnětu obviněných a nejvyššího státního zástupce rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017, zrušuje ve výrocích o trestech.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to včetně rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 4 T 1/2013, byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem podvodu spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.) k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. [pod body 1–2 výroku o vině], a trestným činem podvodu spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [pod body 5, 7–9 výroku o vině], a obvinění V. B. a P. B., byli uznáni vinnými trestným činem podvodu spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. [pod body 1–2 výroku o vině], a trestným činem podvodu spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. [pod body 5, 7–8 výroku o vině], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný M. M. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tři a půl roku. Obviněný V. B. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Obviněná P. B. byla za uvedenou trestnou činnost odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž jí výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Výrokem podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté byli poškození se svými nároky na náhradu škody či nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu byli obvinění M. M., V. B. a P. B. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutky, podrobně popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, neboť v žalobním návrhu uvedené skutky nejsou trestným činem. Výrokem podle §229 odst. 3 tr. ř. poté byli poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obviněných M. M., V. B. a P. B., o odvolání příslušného státního zástupce a o odvolání poškozeného P. Ř., rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017, tak, že z podnětu odvolání obviněných a státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. a z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř., napadený rozsudek zrušil ohledně všech obviněných v odsuzující části ve výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. pod body 5, 7–9 výroku rozsudku, v celém výroku o trestu a výroku o náhradě škody ohledně poškozených Z. K., G. H. a J. H. Podle §259 odst. 3 tr. ř. poté soud znovu rozhodl tak, že obviněného M. M. uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství [ad 1) – 3) výroku o vině], a obviněné V. B. a P. B. uznal vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. [ad 1) – 2) výroku o vině], čehož se podle skutkových zjištění dopustili jednáním spočívajícím v tom, že
při jednáních s poškozenými ohledně poskytnutí peněžní půjčky zajištěnou nemovitostí, která však nebyla sjednána, ale došlo k uzavření smluv o prodeji a leasingu nemovitosti, nastolili cíleně neprůhledný stav, při němž využili naivity poškozených, jejich nedostatečné orientace v právních otázkách a v nedostatečné znalosti podstatných okolností, zejména finančních otázek, a při nepravdivosti deklarace o způsobu úhrady kupní ceny v kupní smlouvě o tom, že kupní cena byla celá poškozeným uhrazena a že vůči kupujícímu nemají žádné finanční nároky a při absenci ujednání o provizi, její výši a úhradě, poškozeným neuhradili celou kupní cenu ze smlouvy kupní, když zatajili, že součástí kupní ceny je i neoprávněná provize pro společnost CS FINANCOVÁNÍ GROUP, s. r. o., Masarykovo nám. čp. 1484, IČ 26194198, ač ve skutečnosti byla plněním ve prospěch obžalovaných, a ač tato byla současně promítnuta do zisku ze smluv leasingových současně uzavíraných (s výjimkou bodu 3 výroku), přičemž se jedná o následující případy:
1. obžalovaní M. M., V. B. a P. B.
dne 4. 9. 2008 v J., v tehdejším sídle Stavebního bytového družstva občanů, Dělnická ul. čp. 201, Jičín, IČ 00044733, se záměrem neoprávněně získat provizi ve výši 350.000 Kč z nemovitosti užívané manželi Z. K. a Z. K. , kteří tehdy byli členy uvedeného stavebního bytového družstva, neboť byli nájemci bytu o velikosti 1+3M v druhém podlaží domu v ulici A. v N. P., kdy se jednalo o bytovou jednotu, nacházející se na parcele a pozemku shodného čísla na LV pro katastrální území N. P., pod příslibem následného uzavření smlouvy o poskytnutí finanční půjčky ve výši 300.000 Kč, přiměli je k podpisu smlouvy o převodu práv a povinností, spojených s členstvím v bytovém družstvu (hodnota členských práv odpovídala částce 850.000 Kč), přičemž manželům K. v daný okamžik poskytli nepřesné a zavádějící informace, zastírající, že chtějí získat uvedenou provizi, kterou jim zatajili, přičemž následně jim M. M. předal finanční hotovost ve výši 15.000 Kč, když poté dne 29. 6. 2009 M. M. smluvně získal uvedený byt, včetně spoluvlastnických podílů na společných částech domu a pozemků do svého osobního vlastnictví, a poté dne 9. 10. 2009 v P. v tehdejším sídle obchodní společnosti CS FINANCOVÁNÍ GROUP, s. r. o., Masarykovo nám. čp. 1484, IČ 26194198, ve kterém obžalovaní M. M. a P. B. byli jejími jednateli a zároveň i společníky, předložili manželům K. a jejich synovi P. K. smlouvu o finančním leasingu č. 1109, vztahující se k dané nemovitosti – bytu, kde poskytovatelem byl obžalovaný M. M., v daný okamžik zastoupený tehdejší jednatelkou a společníkem firmy CS FINANCOVÁNÍ GROUP, s. r. o., obžalovanou P. B., čímž nedošlo k vyplacení celé kupní ceny, uvedené v dané smlouvě, když ve prospěch manželů K. bylo plněno toliko ve výši 368.723 Kč a vznikla jim škoda ve výši 350.000 Kč ,
2. obžalovaní M. M., V. B. a P. B.
dne 4. 12. 2008 v P., v tehdejším sídle obchodní společnosti CS FINANCOVÁNÍ GROUP, s. r. o., Masarykovo nám. čp. 1484, IČ 26194198, ve které M. M. a P. B. byli jejími jednateli a zároveň i společníky, se záměrem neoprávněně získat provizi ve výši 249.143 Kč z koupě nemovitosti ve vlastnictví manželů G. H. a J. H. , tvořené nemovitostí – budovou v obci S. D., dále pozemkem – stavební parcela, zapsaných na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj – katastrální pracoviště N. v tehdejší hodnotě 975.000 Kč, předložili manželům H. k podpisu kupní smlouvu o převodu vlastnictví k uvedeným nemovitostem, a to ve prospěch kupce – P. B., za údajnou kupní cenu 990.000 Kč, o níž deklarovali, že byla celá uhrazena, ač se tak nestalo a zatajili, že součástí kupní ceny je i provize ve výši 374.500 Kč, ač současně tato byla zahrnuta znovu do zisku z leasingové smlouvy, jež byla současně shodného dne poškozeným předložena k podpisu, a to pod názvem smlouva o finančním leasingu uvedených nemovitostí pod č. 2408, kde poskytovatelem leasingu byla právě P. B., v daný okamžik zastoupená tehdejším jednatelem a společníkem firmy CS FINANCOVÁNÍ GROUP, s. r. o., M. M., přičemž tehdy manželům H. poskytli nepřesné a zavádějící informace, zastírající složení kupní ceny, zejména zatajili to, že v ní je zahrnuta uvedená provize, čímž nedošlo k vyplacení celé kupní ceny, uvedené v dané smlouvě, když ve prospěch manželů H. bylo plněno toliko ve výši 740.857 Kč a vznikla jim škoda ve výši 234.143 Kč , která představuje rozdíl mezi obvyklou cenou nemovitosti a uskutečněným plněním kupní ceny,
3. obžalovaný M. M.
dne 25. 3. 2009 v P., v tehdejším sídle obchodní společnosti CS FINANCOVÁNÍ GROUP, s. r. o., Masarykovo nám. čp. 1484, IČ 26194198, ve které obžalovaný M. M. byl jedním z jednatelů a zároveň i společníků, se záměrem neoprávněně získat provizi ve výši 368.628 Kč z koupě nemovitosti ve vlastnictví V. K. , tvořené nemovitostí – budovou v obci Č., dále pozemky – stavební parcely, zapsaných na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj – katastrální pracoviště P., v tehdejší hodnotě 900.000 Kč, předložil V. K. k podpisu kupní smlouvu o převodu vlastnictví k uvedeným nemovitostem, a to ve prospěch kupce – obžalovaného M. M., za kupní cenu 1.020.000 Kč, o níž deklaroval, že byla celá uhrazena, ač se tak nestalo a zatajil, že součástí kupní ceny je i provize ve výši 368.628 Kč, kterou nevyplatil, čímž nedošlo k vyplacení celé kupní ceny, uvedené v dané smlouvě, když ve prospěch V. K. bylo plněno toliko ve výši 651.372 Kč a vznikla jí škoda ve výši 248.628 Kč , která představuje rozdíl mezi obvyklou cenou nemovitosti a uskutečněným plněním kupní ceny,
přičemž uvedeným jednáním pod body 1–3 způsobili celkovou škodu obžalovaný M. M. ve výši 832.771 Kč a obžalovaní P. B. a V. B. ve výši 584.143 Kč .
Za uvedenou trestnou činnost, jakož i za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nedotčen, byl obviněný M. M. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti spojené s poskytováním a zprostředkováním poskytování půjček, jakož i poskytováním a zprostředkováním poskytování finančního leasingu. Obviněný V. B. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti spojené s poskytováním a zprostředkováním poskytování půjček, jakož i poskytováním a zprostředkováním poskytování finančního leasingu. Obviněná P. B. byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž jí výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti spojené s poskytováním a zprostředkováním poskytování půjček, jakož i poskytováním a zprostředkováním poskytování finančního leasingu. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. poté byly poškození se svými nároky na náhradu škody či nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu byli obvinění podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek, podrobně popsaný ve výrokové části citovaného rozsudku, čímž měli spáchat dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Konečně, podle §253 odst. 1 tr. ř. bylo odvolání poškozeného P. Ř. zamítnuto jako podané osobou neoprávněnou.
Vrchní soud v Praze následně rozsudkem ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017, podle analogie §259 odst. 3 tr. ř. z opaku a §259 odst. 2 tr. ř. doplnil rozsudek ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017, tak, že podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti uložil obviněnému M. M. na dobu pěti roků a obviněným V. B. a P. B. shodně na dobu čtyř roků.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017, a proti rozsudku téhož soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017, podali obvinění M. M. , V. B. a P. B. společné dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017, podal rovněž nejvyšší státní zástupce , a to jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí. Dovolání přitom bylo podáno v neprospěch i ve prospěch obviněných, přičemž nejvyšší státní zástupce dovolání podal proti výroku o trestu napadeného rozhodnutí.
Obvinění M. M. , V. B. a P. B. ve svém mimořádném opravném prostředku uvedli, že jej podávají z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí podle jejich názoru spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž v důsledku nedostatečných skutkových zjištění došlo k porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Předně namítli, že Vrchní soud v Praze nemohl vydat „doplňující“ rozsudek (ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017), jelikož trestní řád takový postup neumožňuje a soudem druhého stupně použitá analogie možná není. Přestože výrok o trestu zákazu činnosti z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017, zůstal nevykonatelným, je namístě postupovat ve prospěch obviněných. Dále obvinění poukázali, že ve věci je přítomen extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů. Byť obvinění reflektují, že Nejvyššímu soudu obvykle nepřísluší zasahovat do skutkových zjištění učiněných před soudy prvního a druhého stupně, tak nelze pominout, že ve věci bylo provedeno množství důkazů svědčících v jejich prospěch, se kterými se soudy důsledně nevypořádaly, případně z nich žádné závěry nevyvodily. Jmenovitě se jednalo o doklad o provizi CSFG, notářské zápisy, anebo o výpovědi svědků P. P., K. D., L. P., J. B., M. H., R. J., R. K., D. P. a A. P. Dovolací řízení se přitom v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, tudíž by neobstála ani námitka nedostatku kompetence ze strany Nejvyššího soudu k přezkumu skutkových zjištění. Obvinění zdůraznili, že všichni klienti měli dostatečnou možnost si dokumenty přečíst a dohodu o provizi znali. Stejně tak byli dostatečně seznámeni se způsobem rozdělování peněz na jednotlivé platby. S odkazem na výňatky výpovědí poškozených poté obviněným není zřejmé, jak z těchto výpovědí mohly soudy dospět k závěru, že se všichni poškození shodují v tom, že o žádné provizi nevěděli. V další části svého dovolání obvinění poukázali, že podle jejich názoru samotné dosažení prospěchu ze dvou titulů, tedy provize za zprostředkování a zisk z leasingové smlouvy, není jednáním, které by bylo postižitelné trestněprávními normami a nijak tedy nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Stejně tak není nikterak omezena výše prospěchu, přičemž oprávněnost či neoprávněnost účtování provize za zprostředkování finančního produktu není otázkou trestněprávní, ale otázkou pro soudy civilní. Obvinění rovněž namítli, že absentuje obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu podvodu uvedení v omyl, využití omylu nebo zamlčení podstatných skutečností . Poškození totiž ve skutečnosti obdrželi přesně to, na čem se s obviněnými dohodli, rozsah plnění odpovídal vzájemné dohodě a nic víc než co poškození z kupní ceny obdrželi, ani logicky neočekávali. Pokud tedy rozsah plnění odpovídal dohodě a to včetně vypořádání ceny, nelze v předmětném jednání spatřovat podvodné jednání ze strany obviněných. Vůle údajných poškozených přitom byla dostat konkrétní částku, nikoli si fyzicky odnést celou kupní cenu. To co jim bylo řečeno, bylo dohodnuto a také splněno. Závěrem obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017, dále rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 4 T 1/2013, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněných byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 14. 12. 2017 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat a ve zbytku bylo odkázáno na podané dovolání nejvyššího státního zástupce. Současně příslušný státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce svůj mimořádný opravný prostředek podal z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř., neboť obviněným byly podle dovolatele uloženy tresty ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými, a současně je napadený výrok (o trestu) neúplný. Předně ve stručnosti připomenul dosavadní vývoj projednávané trestní věci a podotkl, že s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017, se nelze v plném rozsahu ztotožnit, neboť je již od okamžiku vyhlášení zatížen věcnou chybou spočívající v tom, že obviněným byly kromě podmíněných trestů odnětí svobody uloženy i tresty zákazu činnosti, v jejichž rámci jim byla i náležitě vymezena zakázaná činnost, ovšem opomenutím soudu nebyla nijak vymezena doba, na níž byly tresty zákazu činnosti ukládány. Nešlo přitom o písařskou chybu, kterou by bylo možné napravit postupem podle §131 tr. ř., jelikož pochybení soudu vzniklo již při vyhlašování rozsudku ve veřejném zasedání. Neuvedením výměry trestu se stal výrok o trestu neúplným, čímž je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Doba, na kterou byl trest zákazu činnosti podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen, je přitom esenciální náležitostí, bez níž není možné trest reálně vykonat, resp. činit kroky ve vykonávacím řízení, vázané právě na konkrétní výměru, vyslovenou ve vztahu ke konkrétnímu obviněnému. Za naplněný je podle nejvyšší státního zástupce nutné považovat rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V daném kontextu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2529/12, kdy v obdobné věci Ústavní soud vyslovil, že trest zákazu činnosti bez konkrétní výměry je nevykonatelný pro svou neurčitost, vyvolává právní nejistotu a ve výsledku porušuje právo dotyčného na spravedlivý proces. V nyní projednávané trestní věci byl obviněným uložen trest de facto na dobu neurčitou či neurčenou, což je mimo trestní sazbu stanovenou v ustanovení §49 odst. 1 tr. zák. Jelikož byl tedy trest uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byli obvinění uznáni vinnými, jedná se o druhou variantu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolání přitom nejvyšší státní zástupce podal i ve prospěch obviněných, neboť postupem soudu při ukládání trestu zákazu činnosti v jeho konkrétní podobě došlo k porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Pokud se Vrchní soud v Praze pokusil vadu odstranit rozsudkem ze dne 14. 6. 2017, tak doplnění pravomocného rozhodnutí, a tedy opětovné rozhodnutí ve věci již rozhodnuté, poté není možné s ohledem na zásadu ne bis in idem ve smyslu §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento „doplňující“ rozsudek by podle nejvyšší státního zástupce měl být zrušen toliko jako rozhodnutí navazující . Přesto by mělo dojít ke zrušení celého výroku o trestech, aby po kasačním rozhodnutí mohlo být v daném rozsahu opětovně rozhodnuto. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017, a to ve výroku o trestech, uložených obviněným, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž de facto vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání rovněž ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K takto podanému dovolání nejvyššího státního zástupce se obvinění písemně vyjádřili prostřednictvím svých obhájců. Zejména poukázali, že byť je v zásadě možné, aby nejvyšší státní zástupce podal dovolání ve prospěch i v neprospěch odsouzeného, není to podle jejich názoru možné za situace, kdy je dovoláním napadán pouze jediný výrok (zde výrok o trestu), navíc z jediného důvodu, že nedošlo ke stanovení výměry trestu. Dovolání v takovém případě může být podáno ve prospěch či v neprospěch, avšak nikoli z obou důvodů. Pokud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu nejvyšší státní zástupce uvedl, že došlo k porušení práva obviněných na spravedlivý proces, mělo by být na jeho dovolání nahlíženo jako podané ve prospěch obviněných. S dovoláním nejvyššího státního zástupce se tedy obvinění ztotožňují v tom, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017, by měl být zrušen. Pokud by však měl být rušen pouze z důvodu neurčitosti trestu zákazu činnosti, měl by Nejvyšší soud napadený výrok o trestu, v části týkající se zákazu činnosti, pouze podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušit, avšak věc již soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí nevracet. Obvinění přesto trvají na svých podaných dovoláních, přičemž se domnívají, že závěry soudů prvního a druhého stupně nemohou obstát, především z důvodu přítomnosti extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, z důvodu, že dosažení prospěchu ze dvou titulů (provize za zprostředkování a zisk z leasingové smlouvy) není jednáním, které by bylo postižitelné trestním právem a nijak nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu, a dále z důvodu, že v jejich jednání absentoval obligatorní znak předmětné skutkové podstaty uvedení v omyl, využití omylu nebo zamlčení podstatných skutečností . S ohledem na uvedené obvinění trvají, aby byly oba rozsudky soudu druhého stupně, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušeny, a aby byla věc přikázána soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Obvinění nadto vyjádřili souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně (zákoníku) na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Toto ustanovení tedy upravuje dvě alternativy. Podle první z nich nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí napadeném dovoláním chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části rozhodnutí. Podle druhé alternativy sice byl určitý výrok učiněn, ale výrok není úplný.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných a nejvyššího státního zástupce.
Nejprve k námitkám obviněných stran nesprávných skutkových zjištění a navazující právní kvalifikace. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obvinění uplatnili již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, tedy vyjma části argumentace, která je zaměřena k neúplnému výroku v rozsudku soudu druhého stupně ohledně trestu zákazu činnosti a „doplňujícího“ rozsudku, k čemuž se Nejvyšší soud vyjádří posléze. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Rovněž je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dále pak, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou (stran napadeného rozhodnutí zejména námitky obviněných vůči nesprávným skutkovým zjištěním), neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněných přitom částečně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obvinění totiž soudům vytýkali nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí a okolností, za kterých byly předmětné smlouvy uzavírány, jakož i možností poškozených k řádnému seznámení se se všemi relevantními okolnostmi a důsledky ze smluv plynoucími) a současně prosazovali vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněných vycházely (srov. zejména souhrnné úvahy na str. 110 a násl. rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 16 a násl. rozsudku soudu druhého stupně, na něž pro stručnost Nejvyšší soud plně odkazuje). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Samotná skutečnost, že některé svědecké výpovědi svým způsobem podporovaly verzi obviněných, poté bez dalšího neznamená, že se soudy nemohou přiklonit k verzi obžaloby, neboť soudy mají povinnost hodnotit veškeré důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.), přičemž této povinnosti podle Nejvyššího soudu soudy prvního a druhého stupně pokud jde o hodnocení důkazů a učiněná skutková zjištění beze zbytku dostály. Soudy tak mohly bezpečně dovodit a uzavřít, jakým způsobem obvinění postupovali, aby jim bylo de facto zaplaceno dvakrát za totéž a jak navozovali poměrně neprůhledný stav věci, aby poškození podepisovali nepravdivé skutečnosti a obvinění si mohli účtovat poškozeným zatajované provize. Při stanovení výše způsobené škody poté soudy postupovaly zcela správně v duchu zásady in dubio pro reo , přičemž dílčí vady, kterých se dopustil soud prvního stupně, byly soudem druhého stupně následně odstraněny.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost obviněnými namítaného tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Právně relevantně s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice obvinění uplatnili argumentaci, kdy rozporovali naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. (především znak uvedení v omyl ), avšak tímto opětovně toliko zpochybňovali učiněná skutková zjištění stran toho, s čím byli poškození před podpisem smluv seznamováni a za jakých okolností smlouvy podepisovali. Nejvyšší soud tudíž s přihlédnutím k již uvedenému dané námitky neshledal opodstatněnými. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. zcela přiléhavá.
Obvinění poté ve svém dovolání namítali, že Vrchní soud v Praze nemohl vydat „doplňující“ rozsudek (ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017) a nelze jim přičítat k tíži, že výrok o trestu zákazu činnosti z rozsudku téhož soudu ze dne 24. 5. 2017 zůstal nevykonatelným. Stran neúplnosti výroku o trestu zákazu činnosti bylo taktéž zaměřeno dovolání nejvyššího státního zástupce.
Nejvyšší soud ve stručnosti připomíná, že Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017, všem obviněným mj. uložil podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti spojené s poskytováním a zprostředkováním poskytování půjček, jakož i poskytováním a zprostředkováním poskytování finančního leasingu. Podle trestního zákona mohl soud uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, avšak takové časové určení ve výroku rozsudku absentuje, v důsledku čehož uložený trest zůstal nevykonatelným. Pokud se Vrchní soud v Praze snažil napravit své pochybení vydáním dalšího rozsudku ze dne 14. 6. 2017, kde již dobu trvání trestu konkrétně vymezil, tak jak zcela přiléhavě poukázal nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, uvedený postup nebyl možný s ohledem na zásadu ne bis in idem mj. ve smyslu §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. Pochybení navíc vzniklo již při vyhlašování rozsudku, tudíž jej nebylo možné napravit ani postupem podle §131 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce přitom poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2529/12, kde bylo mj. konstatováno, že chybí-li ve výroku rozsudku, jímž byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, délka tohoto zákazu činnosti, trpí tím rozsudek neurčitostí a nevykonatelností a zasahuje do právní jistoty stěžovatele. Pro naplnění principu právní jistoty by poté nepostačovalo ani zhojení neúplnosti výroku v odůvodnění daného rozhodnutí. S vysloveným závěrem se plně ztotožňuje rovněž Nejvyšší soud.
Zatímco ovšem nejvyšší státní zástupce v podstatě navrhoval, aby projednávaná trestní věc byla vrácena soudu druhého stupně, který by případně výroky o trestu zákazu činnosti doplnil, resp. znovu o nich rozhodl, obvinění ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce poukazovali, že tento není oprávněn podat dovolání jak ve prospěch tak i v neprospěch toliko vůči jedinému výroku. Na dovolání nejvyššího státního zástupce by s ohledem na porušení pravidel spravedlivého procesu, kterých se měl soud druhého stupně dopustit, mělo být nahlíženo jako na dovolání podané toliko ve prospěch obviněných a vedoucí k nastolení právní jistoty. Nejvyšší soud však názoru obviněných nemohl přisvědčit. Ve stejné věci totiž může být dovolání podáno jak obviněným (zde obviněnými), tak nejvyšším státním zástupcem, a to bez ohledu na skutečnost, zda nejvyšší státní zástupce podal dovolání ve prospěch obviněného či v jeho neprospěch. Nejvyšší státní zástupce je oprávněn podat dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku napadeného rozhodnutí nebo i z důvodu, že v něm určitý výrok chybí nebo je neúplný. Může tak tedy učinit ve prospěch i v neprospěch obviněného, tj. buď v jeho prospěch, nebo v jeho neprospěch, anebo zároveň ve prospěch i v neprospěch obviněného. Ze samotné dikce zákona [srov. §265d odst. 1 písm. a) tr. ř.] přitom nikterak nevyplývá, že by nejvyšší státní zástupce nemohl podat dovolání současně ve prospěch i v neprospěch obviněného proti toliko jedinému výroku, jako je tomu právě v nyní projednávané trestní věci. Odlišná situace by nastala při absenci opravných prostředků ze strany státního zastupitelství, především s přihlédnutím k principu nezhoršení postavení obviněného v důsledku využití opravného prostředku právě při absenci opravného prostředku ze strany státního zastupitelství. Nelze však přehlédnout, že odvolání proti výrokům o trestu podával již státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a nyní podané dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno rovněž v neprospěch obviněných. Dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud tedy shledal zcela opodstatněným, přičemž dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř. byly uplatněny právně relevantně a zároveň přiléhavě, neboť obviněným byly uloženy tresty ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem na trestný čin, jímž byly uznáni vinnými, a současně je napadený výrok o trestu z rozsudku soudu Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 7 To 17/2017, neúplný.
Je tedy nezbytné, aby Vrchní soud v Praze trestní věc obviněných M. M., V. B. a P. B. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž se opětovně bude zabývat okolnostmi stran uložení jednotlivých trestů, a pokud bude obviněným opětovně ukládat trest zákazu činnosti, uvede v daném výroku všechny obligatorní zákonem předpokládané náležitosti a tyto rovněž náležitě odůvodní.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaných dovolání obviněných a nejvyššího státního zástupce nezbylo, než podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017, zrušit ve výrocích o trestech uložených obviněným, a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to včetně rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 9 To 17/2017. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu projednána trestní věc obviněných M. M., V. B. a P. B. v potřebném rozsahu vyplývajícím z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu před soudem druhého stupně, přičemž v tomto novém řízení je Vrchní soud v Praze vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 1. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu