ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1617.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1617/2017-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2018 o dovolání podaném V. Ž. , roz. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 1. 2017, sp. zn. 4 To 516/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 98/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 2 T 98/2016, byla V. Ž. (dále jen obviněná) uznána vinnou trestným činem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a trestným činem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [jednání ad 1) výroku rozsudku], čehož se podle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že dne 25. 4. 2016 kolem 23:30 hodin v T. – Ř., ul. S. D., okres T., na chodníku před objektem hotelu A., poté, kdy bezprostředně před činem zjistili, že poškozenému P. S. byla v herně N. vyplacena větší finanční hotovost jako výhra na hracím automatu, se záměrem tuto hotovost poškozenému odcizit, na uvedeném místě přistoupili k poškozenému, obžalovaný T. I. poškozeného opakovaně udeřil pěstmi do obličeje a po pádu poškozeného na zem ležícího poškozeného zaklekl, nato obžalovaná V. Ž. poškozenému prohledala kapsy bundy, z níž mu vyjmula peněženku obsahující finanční hotovost ve výši 15.000 Kč, 30 EUR, 30 USD, dále občanský průkaz, řidičský průkaz, platební kartu vydanou Komerční bankou, a. s., vše vystavené na jméno poškozeného, osvědčení o registraci vozidla Škoda Octavia, zelenou kartu k uvedenému vozidlu, kartu k výměně technických plynů Linde, a s těmito věcmi z místa odešli; následně obžalovaný T. I. sám dne 26. 4. 2016 v 04:06 hodin v T., ul. M., okres T., s odcizenou platební kartou provedl v bankomatu České spořitelny, a. s., neúspěšný pokus o výběr hotovosti ve výši 4.000 Kč, uvedeným jednáním způsobili poškozenému zranění – drobné pohmožděniny v oblasti hlavy a obličeje bez nutnosti lékařského ošetření, a dále škodu na majetku ve výši 17.232 Kč, společnosti Niersberger Instalace, s. r. o., IČ: 64577252, se sídlem Benešov, Tyršova 2075, okres Benešov, způsobili škodu na majetku ve výši 100 Kč . Za uvedenou trestnou činnost byla obviněná odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 1 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody. Stejným rozsudkem bylo rozhodováno o vině spoluobviněného T. I.
O odvoláních obviněné V. Ž. a obviněného T. I. rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 1. 2017, sp. zn. 4 To 516/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu ohledně obviněné V. Ž. Podle §259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že obviněnou za zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, a za pomoc k pokusu přečinu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, kterou byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 9. 2016, č. j. 7 T 104/2016-183, odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 9. 2016, č. j. 7 T 104/2016-183, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného T. I. jako nedůvodné zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podala obviněná dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněná v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že jej podává z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Předně namítla, že v řízení u soudu prvního stupně došlo k procesnímu pochybení, neboť nebyla přítomna výslechu poškozeného P. S., ačkoli se řádně dostavila dne 2. 8. 2016 k hlavnímu líčení. Soud však líčení odročil na 30. 8. 2016 a výslech poškozeného provedl mimo hlavní líčení, ačkoli obviněná byla přítomna před jednací síní. S výpovědí poškozeného byla seznámena až dne 30. 8. 2016, kdy byla výpověď poškozeného čtena podle §211 odst. 1 tr. ř. Uvedeným postupem ovšem nebylo obviněné umožněno, aby poškozenému kladla otázky. Dále podotkla, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, což má vliv i na chybně dovozenou právní kvalifikaci předmětného jednání. Z provedeného dokazování nikterak nevyplynulo, že by se s obviněným T. I. na trestné činnosti jakkoli domlouvali a úvahy soudu se tudíž opírají o pouhé domněnky. Poškozený nadto nebyl schopen vysvětlit, jakým způsobem se k němu obviněný T. I. přiblížil, jak jej napadl a kdo mu odcizil peněženku. Jednání obviněné tedy ve výsledku není možné právně kvalifikovat podle §173 odst. 1 tr. zákoníku či §234 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyjádřila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který k dovolacím námitkám obviněné rozvedl, proč je považuje za neopodstatněné. Argumenty stran nepřítomnosti obviněné u výslechu poškozeného nelze podle státního zástupce pod dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. podřadit, neboť obsahem argumentace obviněné nejsou výhrady, že by došlo k porušení norem upravujících její přítomnost v hlavním líčení či ve veřejném zasedání. Nedošlo ani k žádnému porušení principu kontradiktornosti trestního řízení, jak přesvědčivě vyložil soud druhého stupně. Podle státního zástupce nelze přisvědčit ani dalším námitkám obviněné, jelikož verze skutkového děje prezentovaná poškozeným měla oporu v dalších provedených důkazech. Projednávaná věc ani netrpí nesouladem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, přičemž právní kvalifikace byla bez pochybností zvolena správně. Závěrem tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jinými slovy, v tomto ustanovení se předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. To znamená, že tímto způsobem byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněná uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě podotknout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněné přitom z části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům vytýkala nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědecké výpovědi poškozeného, resp. dovození účasti obviněné na projednávaném jednání) a současně svým způsobem prosazovala vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněné vycházely (srov. zejména str. 8 a 9 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 9 a 10 rozsudku soudu druhého stupně). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Nelze přisvědčit obviněné, že by soudy vycházely pouze a výhradně z výpovědi poškozeného, neboť daná výpověď byla podporována dalšími nepřímými důkazy. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. (nebo §134 odst. 2 tr. ř.), přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Pokud jde o obecné námitky obviněné, že její jednání nelze kvalifikovat podle §173 odst. 1 tr. zákoníku či §234 odst. 1 tr. zákoníku, tyto již nebyly blíže rozvedeny, přičemž obviněná svá tvrzení založila toliko na rozporování skutkových zjištění a popření své účasti na dovozeném skutkovém ději.
Stran namítané nemožnosti obviněné klást poškozenému P. S. otázky Nejvyšší soud opětovně připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je relevantní v situacích, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného (zde obviněné) v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Předpokládá se tedy, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obviněné), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Již s přihlédnutím k dikci zákona je zřejmé, že námitky obviněné nebyly pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uplatněny relevantně. Dále pak, zejména soud druhého stupně zcela náležitě předestřel, za jakých okolností bylo k výslechu poškozeného přistoupeno (srov. str. 9 a 10 rozsudku soudu druhého stupně), jak ostatně vyplývá i ze spisového materiálu. Výslechu byl přítomen předseda senátu, státní zástupce i oba obhájci obviněných. Obhájci poté měli prostor pro dotazy na poškozeného. Se čtením protokolu podle §211 odst. 1 tr. ř. v rámci hlavního líčení dali následně státní zástupce i obvinění souhlas. Nejvyšší soud přitom v postupu obou soudů nižších stupňů v tomto ohledu pochybení neshledal. Soud druhého stupně rovněž přiléhavě odkázal na ustanovení §183a odst. 1 tr. ř., kdy v řízení před soudem může předseda senátu nebo jiný pověřený člen senátu výjimečně z důležitých důvodů vyslechnout obviněného, svědka, znalce nebo provést jiný důkaz mimo hlavní líčení nebo veřejné zasedání . V daném kontextu lze shrnout, že podle Nejvyššího soudu nebyla narušena kontradiktornost řízení, jak ve svém dovolání namítala obviněná, přičemž pokud obvinění (jejich obhájci) měli výhrady vůči postupu soudu prvního stupně stran výpovědi poškozeného, mohli již tehdy využít možností, které obhajobě trestní řád nabízí.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 1. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu