ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.337.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 337/2018-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 4. 2018 o dovolání, které podala obviněná L. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 67 To 330/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 35/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné L. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 50 T 35/2017, byla obviněná L. P. uznána vinnou pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že:
1) v úmyslu získat pozemky do svého vlastnictví a obohatit se tak, v blíže nezjištěné době, nejpozději však dne 1. 11. 2012, na blíže nezjištěném místě, padělala podpis své matky L. P., roz. T., na darovací smlouvě ze dne 1. 11. 2012, kterou jí L. P., roz. T., jako dárce daruje 1/2 spoluvlastnického podílu pozemku o výměře 2034 m 2 a pozemek o výměře 55 m 2 , které jsou zapsány na LV u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště K., katastrální území K., obec K., a podpis na návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě této darovací smlouvy, oba podpisy pak nechala potvrdit jako pravé úřednicí Úřadu MČ Praha 14 V. N., k legalizaci podpisů na tomto úřadě pověřenou a vydávajíc je za pravé, doručila obě listiny dne 1. 11. 2012 Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště K., který na základě těchto skutečností vklad vlastnického práva k pozemkům povolil a dne 12. 11. 2012 s právními účinky vkladu ke dni 1. 11. 2012 zapsal, čímž způsobil L. P., roz. T., bytem P., V., která dne 23. 5. 2014 zemřela, škodu ve výši 119.880 Kč,
2) v úmyslu získat pozemky do svého vlastnictví a obohatit se tak, v blíže nezjištěné době, nejpozději však dne 12. 11. 2012, na blíže nezjištěném místě, padělala podpis své matky L. P., roz. T., na darovací smlouvě ze dne 12. 11. 2012, kterou jí L. P., roz. T., jako dárce daruje pozemek o výměře 5507 m 2 , zapsaný na LV u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště K., katastrální území T., obec T., a 1/2 spoluvlastnického podílu pozemku o výměře 2570 m 2 zapsaného na LV u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště K., katastrální území K. u K. n. Č. L., obec K., a podpis na návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě této darovací smlouvy, oba podpisy pak nechala potvrdit jako pravé úřednicí Úřadu MČ Praha 14 V. N., k legalizaci podpisů na tomto úřadě pověřenou, a vydávajíc je za pravé, doručila obě listiny dne 12. 11. 2012 Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálnímu pracovišti K., který na základě těchto skutečností vklad vlastnického práva k pozemkům povolil a dne 16. 11. 2012 s právními účinky vkladu ke dni 12. 11. 2012 zapsal, čímž způsobila L. P., roz. T., bytem P., V., která dne 23. 05. 2014 zemřela, škodu ve výši 99.910 Kč, čímž způsobila celkovou škodu ve výši 219.790 Kč .
Za to byla obviněná odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen peněžitý trest ve výměře 60 (šedesáti) denních sazeb, když denní sazba činí 1.000 Kč (tisíc Kč), tedy celkem 60.000 Kč (šedesát tisíc Kč).
Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v 10 splátkách po 6.000 Kč (šesti tisících Kč) měsíčně. Výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže nebude dílčí splátka včas zaplacena.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. P., bytem V., P. – H., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu obviněné V. N., v B.
Proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 50 T 35/2017, podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině i trestu. Odvolání podala také obviněná V. N.
O odvolání obviněné rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 67 To 330/2017 , a to tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl. Stejně postupoval ve vztahu k odvolání obviněné V. N.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná L. P. dovolání (č. l. 425–426), v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. , neboť proti její osobě bylo vedeno trestní řízení, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné.
Obviněná namítá, že její bratr J. P., který vystupoval v trestním řízení jako poškozený, vzal dne 25. 9. 2017 dopisem doručeným do podatelny soudu prvního stupně dne 1. 10. 2017, souhlas s trestním stíháním její osoby zpět. Tento dopis doplnil ještě přípisem ze dne 5. 11. 2017, který byl předán odvolacímu soudu dne 6. 11. 2017 při veřejném zasedání. Obě podání byla úředně ověřena. Má za to, že za tohoto stavu měl soud trestní stíhání pro přečin podvodu s odkazem na ustanovení §11 odst. 1 písm. l ) tr. ř. [zjevně nesprávně uvedeno písm. i)] zastavit, neboť bylo nepřípustné. Neztotožňuje se se stanoviskem odvolacího soudu, že se jednalo o osobnostní právo její matky, které na osobu svědka po její smrti nepřešlo. Je toho názoru, že se podvodného jednání dopustila nejen vůči matce, ale i vůči bratrovi a jednalo se tak rovněž o osobnostní právo bratra. Domnívá se proto, že bratr nevstupoval do žádného osobnostního práva, ale takové osobnostní právo měl od počátku, přičemž tohoto práva využil a souhlas s trestním stíháním neudělil.
S ohledem na uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 20l7, sp. zn. 67 To 310/2017, zrušil a sám rozhodl ve věci tak, že se trestní stíhání zastavuje.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 7. 3. 2018, sp. zn. 1 NZO 131/2018.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl, že námitka obviněné jí uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá, nicméně se s touto z hlediska věcného neztotožňuje. Městský soud se otázkou přípustnosti trestního stíhání zabýval relativně pečlivě, a ačkoli neuvedl odkaz na konkrétní judikaturu, z obsahu odůvodnění je zřetelné, že zcela vychází z rozhodnutí publikovaného pod č. 54/1998 Sb. rozh. tr., v rámci něhož byl vysloven (mj.) nosný právní závěr, že: „Udělení souhlasu k trestnímu stíhání podle §163a odst. 1 trestního řádu je právem vážícím se pouze na osobu poškozeného a nemůže dědictvím přecházet na jeho dědice“. Obviněná nepředložila žádnou dostatečně relevantní konkurující právní argumentaci pro případnou změnu judikatury, vyjma svého stanoviska, že s názorem městského soudu nesouhlasí. Neobstojí ani pokus obviněné tvrdit, že její bratr osobnostním právem disponoval. Toto tvrzení není nijak rozvedeno a nelze tak dovodit, jaké osobnostní právo svého bratra má obviněná na mysli a na základě jaké právní skutečnosti by takové tvrzené právo mělo vzniknout. Jednání obviněné útočilo výhradně na práva její matky (nyní již zemřelé), která v době spáchání činu byla způsobilou k právním úkonům (k jednání obviněné došlo ještě za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1960 Sb.) a byla vlastnicí pozemků a staveb, které si obviněná svým jednáním podvodně přivlastnila. Za zásah do osobnostních práv poškozeného nelze považovat ani skutečnost, že obviněná fakticky umenšila (v době jejího jednání teprve hypotetické) dědictví svého bratra. Předmětem dědictví jsou pouze práva majetková a samotné procesní postavení poškozeného v dané věci se odvíjí právě od jeho vstupu do majetkových nároků, což však nelze zaměňovat za osobnostní právo k udělení či zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním.
Na základě výše uvedeného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 67 To 330/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou L. P. vznesené námitky naplňují jí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod je dán jen tehdy, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv ve věci existoval některý z důvodů jeho nepřípustnosti uvedených v §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Jde o to, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé podle §265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena podle §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo §11a tr. ř., neboť trestní řád výlučně v těchto ustanoveních taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání.
Obviněná podle obsahu svého dovolání poukazuje na ustanovení §11 odst. 1 písm. l ) tr. ř. , které stanoví, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět .
Postavení poškozeného je upraveno v ustanovení §43 tr. ř. Podle §43 odst. 1 tr. ř. ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil (poškozený), má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisu (§65), zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání, konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Podle §43 odst. 3 tr. ř. poškozený je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§206 odst. 2 tr. ř.). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatňuje nebo z jakých důvodů a v jakém rozsahu se uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
V §163 odst. 1 tr. ř. je upraveno trestní stíhání se souhlasem poškozeného.
Podle §100 odst. 2 tr. ř. je svědek oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.
Poměr poškozeného a toho, vůči němuž má právo udělit nebo odepřít souhlas s trestním stíháním, musí být u trestných činů taxativně uvedených v §163 tr. ř. dán v době, kdy se vede trestní stíhání nebo se má vést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 845/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 Tdo 444/2016).
Trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku je obsažen ve výčtu ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. upravující trestní stíhání podmíněné souhlasem poškozeného. Obviněná se podvodného jednání dopustila ve vztahu ke své matce L. P., roz. T., tedy osobě příbuzné v pokolení přímém v souladu s ustanovením §100 odst. 2 tr. ř. Podnět k zahájení úkonů trestního řízení byl podán úřadem Městské části Praha 14, Odborem sociálních věcí a zdravotnictví, v únoru 2014, přičemž z provedeného šetření, zejména pak celé řady lékařských zpráv, vyplynulo, že poškozená s ohledem na svůj duševní a tělesný stav nebyla schopna souhlas s trestním stíháním udělit. Poškozená zemřela dne 23. 5. 2014.
Namítá-li obviněná, že trestní stíhání její osoby pro přečin podvodu mělo být zastaveno, neboť bylo nepřípustné, a to s odkazem na to, že její bratr J. P., který vystupoval v trestním řízení jako poškozený, vzal souhlas s trestním stíháním její osoby zpět, pak nelze této námitce přisvědčit.
K uvedené námitce se vyjádřil i odvolací soud, který v rámci odůvodnění napadeného usnesení na str. 12 uvedl, že „ P. se podvodného jednání dopustila vůči své matce za jejího života a její matka byla osobou, jejímž souhlasem bylo trestní stíhání podmíněno “. Po smrti poškozené na podkladě dědického řízení vstoupil do práv zemřelé poškozené její syn, poškozený J. P., „ avšak pouze do práv majetkových do dědictví spadajících “. Odvolací soud konstatoval, že „ souhlas s trestním stíháním osoby blízké ve smyslu ust. §163 odst. 1 tr. řádu je právem osobnostním, tedy nepřenositelným, a proto do něj pan J. P. jako dědic L. P. st. nemůže vstoupit a není osobou, jíž právo poskytnout či neposkytnout souhlas s trestním stíháním jeho sestry L. P. náleží “.
Osobnostními právy jsou chápána tzv. nemajetková práva, které v prvé řadě poskytují každému nositeli soukromoprávní ochranu (např. právo na osobní svobodu, soukromí, tělesnou integritu, rodinný život, apod.). Jejich určujícím rysem je, že se váží k osobě každého jedince a náleží tak toliko jemu, tedy se o něco nelze dělit, případně je podstoupit či na kohokoli jiného převést.
Z judikatury Nejvyššího soudu se pak podává, že za osobnostní právo je nutno považovat i právo poskytnout či neposkytnout souhlas s trestním stíháním osob vyjmenovaných v ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. Z tohoto závěru tedy vyplývá, že právo udělit souhlas s trestním stíháním není předmětem právního nástupnictví. Právní nástupnictví upravené v §45 odst. 3 tr. ř. je omezeno jen na uplatňování nároků na náhradu škody nebo vydání bezdůvodného obohacení. Jenom v tomto rozsahu přecházejí práva, která přiznává trestní řád poškozenému, na jeho právní nástupce. Právnímu nástupci poškozeného, který podle §45 odst. 3 tr. ř. vstoupil přímo do práv poškozeného, nevyplývají z přechodu práv poškozeného žádné další nároky nebo práva, tedy ani právo udělit nebo odepřít souhlas s trestním stíháním obviněného podle §163 odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 7 Tdo 682/2016, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49/2017).
S ohledem na výše uvedené závěry Nejvyšší soud neshledal námitku obviněné opodstatněnou. Dospěl proto k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněné nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné L. P. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 4. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu