ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.647.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 647/2018-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 6. 2018 o dovolání podaném J. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 55 To 26/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 66/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 5 T 66/2016 byl J. N. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě č. j. 5 T 108/2014 ze dne 14. ledna 2015 s právní mocí dnem 26. března 2015 odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 22 měsíců, který vykonal dnem 11. listopadu 2015, tak v L. dne 29. března 2016 v době kolem 18:30 hod. v prodejně Tesco M. S. nám. vzal z regálu 1 kus Ruské vodky v hodnotě 419,90 Kč, 1 kus čokolády Milka Caramel v hodnotě 59,90 Kč, 1 kus anglické housky v hodnotě 16,90 Kč, 1 kus pizza koláče v hodnotě 13,70 Kč a 2 kusy pizza rohlíku (1ks/17,90 Kč) v hodnotě 35,80 Kč, to vše ku škodě společnosti Tesco Stores ČR, a. s. IČ: 45308314, se sídlem Vršovická 1527/68B, 100 00 Praha 10, zboží si uložil do košíku a s tímto projel přes samoobslužné pokladny bez placení, kde byl následně zadržen ostrahou prodejny u východu z obchodního centra Forum . Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 55 To 26/2018, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněnému uložil dle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku odvolací soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. 12. 2016, č. j. 3 T 146/2016-67, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně zrekapituloval dosavadní průběh projednávané trestní věci. Následně namítl, že v průběhu trestního řízení nebyl naplněn účel trestního řízení, neboť to nevedlo k náležitému zjištění trestného činu a ke správnému potrestání případných pachatelů. Nesprávný postup spatřuje v tom, že nebyla dostatečně doložena skutková zjištění pro prokázání jeho úmyslu. Obviněný tvrdí, že v obchodě pouze zabloudil. Kdyby chtěl zboží ukrást, tak ho někam skryje, to však neudělal. V pochybnostech, které v případu vyvstaly, proto soudy měly rozhodnout dle zásady in dubio pro reo . V dovolání dále uvedl, že v důsledku nesprávně zjištěného naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, byl pak skutek nesprávně právně posouzen a nesprávně bylo rozhodnuto o vině a trestu. Odvolací soud se zabýval především jeho trestní minulostí, a to přesto, že předchozí trestná činnost byla již vyjádřena v právní kvalifikaci skutku dle §205 odst. 2 tr. zákoníku zvýšenou dolní i horní hranicí trestní sazby. Uvedenou skutečnost mu proto nelze klást jako přitěžující okolnost. Dále uvedl, že na kamerovém záznamu z obchodu by jistě bylo vidět, že nic ukrást nechtěl a že ze strany svědka Ch. došlo k fyzickému napadení, načež reagoval tím, že se snažil utéct, protože nechtěl dopadnout hůř. Obviněný neakceptuje vyměřený trest ve výši osmnácti měsíců za škodu ve výši 546 Kč, neboť je nepřiměřeně přísný. Žádná skutečná škoda totiž nevznikla, veškeré zboží bylo vráceno a vyčíslená hodnota přesahuje pouze těsně částku 500 Kč. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a přikázal věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která však ve svém vyjádření ze dne 27. 4. 2018 po seznámení se s obsahem dovolání sdělila, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně státní zástupkyně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména, že jeho jednání na základě výpovědí svědků nesprávně posoudily, neboť on v obchodě pouze zabloudil a nechtěl nic krást a také že jej svědek Ch. fyzicky napadl a proto začal utíkat, což by dosvědčil kamerový záznam) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely (srov. str. 4 – 2 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 3 – 4 rozsudku soudu druhého stupně). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Soudy tedy mohly bez důvodných pochybností posoudit, že obviněný si svým jednáním přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a dopustil se tak přečinu podle §205 odst. 2 tr. zákoníku.
K tomu, že obviněný neakceptuje vyměřený trest je nutno uvést, že tyto námitky nemohou být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu, pokud se při jeho ukládání trestu obecné soudy neodchýlily od zákonné sazby. Nejvyšší soud nemůže druh a výši trestu posoudit odlišně, neboť to je v pravomoci obecných soudů. Nejvyšší soud dále podotýká, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015).
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Právně relevantně s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný sice uplatnil námitku absentujícího zavinění, avšak i v tomto směru de facto toliko rozporoval výsledky provedeného dokazování a učiněná skutková zjištění. Soudy přitom právě s přihlédnutím ke všem zjištěným skutečnostem mohly uzavřít, že obviněný se svého jednání dopustil v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku zcela přiléhavá a výše uloženého trestu adekvátní.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 6. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu