ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.705.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 705/2018-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2018 o dovolání podaném S. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 4 To 69/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 6 T 179/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 6 T 179/2010, byl S. P. (dále jen obviněný) uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250b odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně mu byla uložena přiměřená povinnost nahradit v průběhu zkušební doby podle svých sil způsobenou škodu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla také obviněnému stanovena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené GE Money Auto, s. r. o., IČ 60112743, se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1422/1a, částku ve výši 360.066 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla pak poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud zároveň rozhodl o vině zbylých dvou obviněných – J. K., trvale bytem R., P., a L. B., trvale bytem P., P. Uložil jim shodné tresty i totožnou přiměřenou povinnost vztahující se k náhradě způsobené škody.
O odvoláních podaných všemi obviněnými rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 4 To 69/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil ohledně všech tří obžalovaných ve výroku o způsobu výkonu trestu, výroku o přiměřené povinnosti hradit způsobenou škodu a ve výrocích o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že výkon trestu všem třem obviněným podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněným stanovil povinnost zaplatit náhradu škody poškozené MONETA Auto, s. r. o., IČ 60112743, se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1422/1a, částku ve výši 333.066 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla pak poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl nedodržení totožnosti skutku, kdy z obžaloby vyplývalo, že jeho jednání mělo spočívat v pomoci obstarat obviněnému K. nepravdivé potvrzení o zaměstnání a příjmu, které užil při sjednávání úvěrové smlouvy. Ze skutkové věty nalézacího soudu však takové jednání nevyplývá. Soudy obou stupňů vycházely z převzetí kupní ceny a z toho, že obviněný nebyl vlastníkem vozidla. Toto jednání však nenaplňuje objektivní stránku trestného činu úvěrového podvodu, jelikož objektivní stránka tohoto činu se vztahuje pouze k uvedení nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy. V daném případě chybí příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem. Skutkové závěry obou soudů ohledně popsaného jednání obviněného neumožňují kvalifikovat jeho počínání jako trestné, když s uzavřením úvěrové smlouvy totiž vůbec nesouvisí. Obviněný namítl nesprávné právní vymezení účastenství ve formě pomoci. Shrnul jeho podstatu jakož i zásadu akcesority účastenství. Namítl také, že žádný důkaz jej neusvědčuje ze spojení s obviněným K. Jediný důkaz, ze kterého soud dovodil vinu obviněného je prvotní výpověď obviněného K., kdy tento jistě nikoliv neodkladný úkon byl učiněn dřív, než bylo zahájeno trestní stíhání vůči obviněnému. Přestože odvolací soud tuto skutečnost konstatoval, žádné závěry z ní nevyvodil. Tímto postupem tedy soudy připustily procesně nepoužitelný důkaz, a to navíc jediný, který obviněného měl usvědčovat. Ve svém dovolání obviněný konstatoval, že pro absenci objektivní i subjektivní stránky nebyla naplněna skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu ve formě pomoci, tudíž právní kvalifikace je nesprávná. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud „ napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a sám rozhodl, že se obžaloby zprošťuji “.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněného. Poté uvedl, že námitka zachování skutku stojí mimo rámec jakéhokoli dovolacího důvodu. Výjimkou by byla pouze taková situace, kdy by vytýkané porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední vliv na konečné právní posouzení jednání obviněného. To se však v posuzovaném případě nestalo. Totožnost skutu je v trestním řízení zachována i tehdy, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo alespoň totožnost následku. V nynějším případě byla v plné míře zachována totožnost následku, který spočíval ve vylákání peněžní částky přesahující 500.000 Kč na podkladě úvěrové smlouvy, při jejímž sjednávání byly uvedeny nepravdivé údaje. Pod dovolací důvod nelze podřadit ani výhrady obviněného stran naplněné subjektivní stránky ve vztahu k účastenství ve formě pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu. Kromě obecných citací pasáží některých soudních rozhodnutí, neuvádí žádné konkrétní okolnosti, proč v jeho případě nelze dovodit naplnění subjektivní stránky. Státní zástupce se domnívá, že obviněný v tomto ohledu spíše namítá absenci důkazů, které by ho spojovaly s trestnou činností. Závěr nalézacího soudu založený na tvrzení, že obviněný je usvědčován výpovědí spoluobviněného K., kterou je namístě označit vůči němu za neodkladnou, označil za nesprávný. Z K. výpovědi však vyplývají detaily spáchané trestné činnosti ve vztahu k obviněnému i spoluobviněnému B., přičemž zapojení obviněného do projednávané trestné činnosti pak vyplývá zejména z ostatních důkazů. O účasti obviněného na spáchané trestné činnosti tak není pochyb. Námitky vztahující se k absenci objektivní stránky státní zástupce označil za neopodstatněné. Jednání obviněného, který opatřil předmět, jehož se úvěrová smlouva týkala, čili faktický prostředek k získání peněz, je nutné posoudit jako opatření prostředků ve smyslu pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. nebo podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom částečně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů, respektive nedostatek důkazů, které jej usvědčují z daného trestného činu a současně prosazoval vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (jeho dovolací námitka, že skutkové závěry obou soudů ohledně popsaného jednání neumožňují kvalifikovat jeho počínání jako trestné, jelikož s uzavřením úvěrové smlouvy vůbec nesouvisí). Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely (srov. str. 3–7 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 5–8 rozsudku soudu druhého stupně). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Byť v tomto ohledu nelze souhlasit s posouzením soudu prvního stupně stran závěru, že obviněný je usvědčován výpovědí obviněného K., kterou označil vůči němu za neodkladnou. Z další výpovědi obviněného K. nicméně vyplývají zcela konkrétní detaily spáchané trestné činnosti ve vztahu k obviněnému. Účast obviněného na projednávané trestné činnosti také vyplývá z ostatních provedených důkazů (zejména stran údajného vlastnictví předmětného vozidla jako smlouvy, podle nichž požádal společnost Autocentrum o zprostředkování prodeje vozidla K., jím podepsaný zápis o technickém stavu vozidla a zmocnění k prodeji, odhlášení vozidla, jeho podpisy na dokladech o převzetí hotovosti i okolnost, že K. vozidlo vůbec neužíval). Soudy proto mohly bez důvodných pochybností posoudit, že obviněný svým jednáním napomohl při sjednávání úvěrové smlouvy k uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údaje a dopustil se tak pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák.
K námitce obviněného stran nedodržení totožnosti skutku, je třeba konstatovat, že totožnost skutku má význam především z hlediska obžalovací zásady (§220 odst. 1 tr. ř.) a v tomto smyslu je zachována, existuje-li shoda buď alespoň v jednání obviněného, anebo v následku jednání. Uvedená shoda jednání či následku nemusí být úplná a bezvýjimečná, ale stačí i shoda částečná (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 9/1972-II. a č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1548/2015, na které odkázal ve svém vyjádření státní zástupce). V daném případě byla plně zachována totožnost následku, který spočíval v tom, že obviněný vylákal peněžní částky přesahující 500.000 Kč na podkladě úvěrové smlouvy, při jejímž sjednávání byly uvedeny nepravdivé skutečnosti.
Pokud pak obviněný pouze obecným konstatováním namítá nesprávné právní vymezení účastenství ve formě pomoci a popisuje, v čem účastenství právě ve formě pomoci k trestnému činu spočívá, nelze tuto jeho námitku označit za konkrétní, neboť neuvádí, proč v jeho případě nelze dovodit naplnění subjektivní stránky. Kromě citací z některých soudních rozhodnutí neuvádí žádné konkrétní okolnosti. Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud danou námitkou nemůže blíže zabývat.
Nejvyšší soud poznamenává, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako účastenství ve formě pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. zcela přiléhavá a výše uloženého trestu adekvátní.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu