ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.730.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 730/2018-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 7. 2018 o dovolání podaném J. V. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 7 To 87/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 12/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 49 T 12/2016, byl J. V. (dále jen obviněný) spolu s dalšími dvěma obviněnými R. B. a L. B. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku a dále přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
O odvoláních obviněného a spoluobviněných R. B. a L. B. rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 7 To 87/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) z podnětu odvolání obviněných R. B. a L. B., napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to u těchto dvou obviněných ve výrocích o vině a trestu. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že tyto dva obviněné uznal vinnými, a to obviněného R. B. za přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dále přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a obviněného L. B. za zločin ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tato jednání byli obvinění R. B. a L. B. odsouzeni, a to obviněný R. B. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, přičemž mu výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Zároveň mu byla uložena povinnost spočívající v tom, aby se podrobil vhodnému programu psychologického poradenství a omezení spočívající v tom, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení zdržel návštěv zařízení restauračního typu po 22 hodině. Obviněný L. B. byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Dále mu bylo uloženo přiměřené omezení spočívající v tom, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení zdržel návštěvy zařízení restauračního typu po 22 hodině. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu uložený trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 11. 2015, sp. zn. 102 T 63/2015. Odvolání obviněného J. V. bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný V. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
V tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Uvedl, že soud nesprávně zpochybňuje jeho výpověď, jelikož ji učinil až po zhlédnutí kamerového záznamu. Vypovídat vůbec nemusel, pokud by nechtěl. Namítl, že soud v odůvodnění napadeného rozsudku chybně označil M. G. za svědka, přičemž tuto záměnu soud neodůvodnil. Odvolací soud u všech svědků odkazuje na shlédnutí videa, které je však dle mínění obviněného ovlivnilo při podávání výpovědí. Policisté pochybili, když neučinili záznam o přehrání videa vyslýchaným osobám a následně poté prováděli jejich výslech. Těmito kroky policie ohýbá trestní řád podle přání orgánů činných v trestním řízení. Výpovědi policistů Votýpky, Bábičky, Černého a Staňka jsou tzv. „zrcadlem“, v důsledku čehož jsou nevěrohodné. Následně namítl, že nalézací i odvolací soud stanovily právní kvalifikaci pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví, aniž by prokázaly trestný čin prostého ublížení na zdraví. Zdůraznil také, že poškození měli po útoku pouze lehké či vůbec žádné zdravotní následky. Soudy obou stupňů byly povinni rozhodovat o skutkovém stavu, o kterém nejsou důvodné pochybnosti a nesmí se při tom dopustit žádných spekulací, teoretizovaní a předpokladů. Namítá, že v dané věci bylo nezákonně přihlédnuto k trestné činnosti, které se dopustil v minulosti. Dále vyjádřil nesouhlas s uloženým trestem, jelikož jej shledává nepřiměřeným. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku také namítl, že je vždy potřeba přihlížet k zásadě zákonnosti trestního řízení, k zásadě presumpce neviny, k zásadě zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností, včetně principu in dubio pro reo a k zásadě volného hodnocení důkazů. Shrnul, že trestní řízení je postaveno na principech dodržování limitů právního státu a na zásadě spravedlivého procesu, jejíž součástí je i právo obviněného na obhajobu. Závěrem obviněny navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a se závaznými pokyny věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost uloženého trestu odnětí svobody do doby, než bude o tomto dovolání rozhodnuto.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve ve stručnosti zrekapitulovala dovolací námitky obviněného. Následně uvedla, že stejné námitky obviněný uplatňoval již od počátku trestního řízení, takže se jimi zabývaly jak nalézací soud, tak soud odvolací. Souhlasila s názory soudů obou stupňů ohledně toho, že jednání obviněného bylo způsobilé ke vzniku závažných poranění, např. zlomení kostí obličeje, klenby a spodiny lební, krvácení do dutiny lební a pohmoždění mozku. Brutální jednání obviněného se zcela vymykalo jednání ostatních spoluobviněných, proto bylo jeho jednání správně kvalifikováno jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku. Ze strany obviněného šlo o násilný útok vůči poškozeným. Obvinění na poškozené opakovaně zaútočili kopanci a dupnutím obutou nohou do oblasti hlavy poškozeného M. A., obviněný navíc také dupnutím obutou nohou do oblasti hlavy bezvládně ležícího poškozeného P. Č. Obviněným přitom muselo být zřejmé, že jde o mimořádně křehkou oblast lidského těla, ničím nechráněnou, kde jsou uloženy životně důležité orgány. S ohledem na způsob jednání a intenzitu útoku, není možné, aby si obvinění neuvědomovali všechny hrozící následky svého agresivního počínání. Z hlediska právního posouzení je podstatný hrozící těžší následek, nikoliv výsledná drobná zranění. Dle názoru státní zástupkyně není napadené rozhodnutí zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutné a možné napravit v dovolacím řízení, navíc deklarovaný dovolací důvod nebyl naplněn. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě podotknout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Byť tento přístup nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to mj. s ohledem na aktuální (a neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakožto i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, tak ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces (mj. právě v rovině náležitého provedení procesu dokazování a hodnocení důkazů jako takových) musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud náležitě posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z velké části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména to, že poškození měli po útoku pouze lehké či vůbec žádné zdravotní následky, že byly nesprávně provedeny výpovědi svědků a že výpovědi policistů jsou nevěrohodné) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely (srov. zejména str. 30 – 39 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 9 – 17 rozsudku soudu druhého stupně). Na takto důkladně provedeném dokazování a posouzení případu nemohlo nic změnit ani to, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku označil M. G. jednou za obžalovaného a jednou za svědka. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Rovněž je namístě připomenout, že orgány činné v trestním řízení mají povinnost hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Obviněný oproti tomu v rámci své obhajoby vytrhával z celkového kontextu jednotlivé poznatky, aby jednotlivá skutková zjištění izoloval zvlášť a snáze je poté zpochybnil. Soudy prvního a druhého stupně podle Nejvyššího soudu důkladně a úplně posoudily provedené důkazy. Soud prvního stupně přesvědčivě a v souladu se zásadami formální logiky také zhodnotil všechny ve věci provedené (relevantní) důkazy, a to v jejich vzájemné souvislosti, a to i s přihlédnutím ke všem okolnostem případu bez jakéhokoliv náznaku projevu libovůle.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř, jak namítá obviněný. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Pokud obviněný namítá, že soudy přihlížely k jeho dřívějším trestním řízením, tak je na místě odkázat na stranu 18 rozsudku soudu druhého stupně, kde tento soud dává obviněnému za pravdu v tom smyslu, že mu nelze přičítat k tíži jeho předchozí odsouzení z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 1 T 34/2003 a trestním příkazem Okresního soudu České Budějovice ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 5 T 91/2011, jelikož jde jednak o znak opětovnosti u trestného činu výtržnictví, jímž byl obviněný uznán vinným, a jednak jsou tato odsouzení zahlazena. Soud druhého stupně však zcela správně podotkl, že v této souvislosti nelze přehlédnout, že obviněný je osobou, která má k páchání této trestné činnosti sklony. Z odůvodnění odvolacího soudu je pak patrné, že k zahlazeným odsouzením při posouzení osoby obviněného nepřihlédl.
K tomu, že obviněný neakceptuje vyměřený trest je nutno uvést, že tyto námitky nemohou být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu, pokud se při ukládání trestu oba soudy neodchýlily od zákonem stanovené trestní sazby. Nejvyšší soud tak nemůže druh a výši trestu posoudit za daných okolností odlišně s tím, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015).
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku a dále přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Z tohoto důvodu soud již nerozhodoval o odložení vykonatelnosti uloženého trestu odnětí svobody, jak navrhoval obviněný. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 7. 2018
JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu