ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.760.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 760/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 7. 2018 o dovolání podaném M. S. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2018, sp. zn. 44 To 26/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 63/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 9 T 63/2017, byl M. S. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že I. dne 21. 4. 2017 v době od 17:56 hod. do 22:45 hod. v P., na V. nám. před budovou v telefonní budce poškozenému J. F., řekl, že „by bylo nejlepší, kdyby ho odstranil ze světa“ a pod záminkou, že mu poškozený dluží částku ve výši 1.000,- Kč, po něm chtěl, aby mu vydal svou bundu, což poškozený odmítl, načež vytáhl nůž s čepelí o délce 7 cm a přiložil ho poškozenému ke krku se slovy „jestli tu chceš být, tak se začni snažit a dej mi tu bundu“, v důsledku čehož poškozený svou bundu vydal, II. dne 21. 4. 2017 v době od 17:56 hod. do 22:45 hod. v P., na V. nám. v poškozeném J. F., postupně vzbuzoval pocit strachu, kdy mu nejdříve z náprsní kapsy bundy odcizil částku ve výši 200,- Kč se slovy „ty pičo, co mi lžeš, mám ti jednu napálit“, které doprovázel rukou napřaženou k úderu, a následně když s ním poškozený odmítal páchat trestnou činnost, tak ho se slovy „pičo, neser mě nebo tě rozkopu“ opakovaně udeřil pěstí do ramene a otevřenou dlaní do obličeje, přičemž po poškozeném soustavně požadoval, aby napadl jím vytipované kolemjdoucí, kterým by následně odcizil věci, které by měli při sobě, a když poškozený ze strachu, že proti němu užije fyzické násilí, procházel po V. nám., aniž by kohokoliv napadl, přistoupil k poškozenému a pohrozil mu, že když tak neučiní, bodne jej svým nožem . Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks nože s modrou plastovou rukojetí o šířce čepele 1 cm a délce čepele 7 cm uloženého ve spisovém materiálu Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeného pod sp. zn. 9 T 63/2017. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozenému J. F., a to ve výši 200 Kč.
O odvolání obviněného rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2018, sp. zn. 44 To 26/2018, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu znovu rozhodl. Stejně jako soud prvního stupně, uznal i odvolací soud obviněného vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Těchto činů se však měl dopustit jednáním spočívajícím v tom, že I. dne 21. 4. 2017 od přesně nezjištěné hodiny do 22:45 hod. v P., na V. nám. před budovou v telefonní budce pod záminkou, že mu poškozený J. F., dluží částku ve výši 1.000,- Kč, po něm chtěl, aby mu vydal svou bundu, což poškozený odmítl, načež vytáhl nůž s čepelí o délce 7 cm a přiložil ho poškozenému ke krku, v důsledku čehož poškozený svou bundu vydal, II. dne 21. 4. 2017 v době od přesně nezjištěné hodiny do 22:45 hod. v P., na V. nám. v poškozeném J. F., postupně vzbuzoval pocit strachu, kdy mu nejdříve z náprsní kapsy bundy odcizil částku ve výši 200,- Kč a následně, když s ním poškozený odmítal páchat trestnou činnost, tak ho opakovaně udeřil pěstí do ramene a otevřenou dlaní do obličeje, přičemž po poškozeném soustavně požadoval, aby napadl jím vytipované kolemjdoucí, kterým by následně odcizil věci, které by měli při sobě, a když poškozený ze strachu, že proti němu užije fyzické násilí, procházel po V. nám., aniž by kohokoliv napadl, obžalovaný ukazoval poškozenému svůj nůž . Za uvedené trestné činy mu odvolací soud uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let a pro jeho výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou a trest propadnutí věci ve výroku rozsudku přesně specifikované a konečně jej zavázal k úhradě škody poškozenému J. F. ve výši 200,-Kč.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že se soudy prvního i druhé stupně dostatečně nevypořádaly s okolnostmi významnými pro rozhodnutí a pochybuje o správnosti skutkových zjištění. Domnívá se, že nebylo dostatečně prokázáno, že by se dopustil daného trestného činu tak, jak je uvedeno v napadeném rozsudku. Dále namítl, že skutkový stav věci nebyl zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Nebylo totiž zjištěno, kdy a kde se měl obviněný v inkriminovaný den pohybovat a zda se skutečně dopustil zločinu loupeže a vydírání. V důsledku toho také namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i požadavek, aby každá část skutkové věty měla svůj podklad v provedeném dokazování. Dále ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, že se soudy dostatečně nezabývaly povahou a závažností trestného činu loupeže, a to se zřetelem k intenzitě znaků dané skutkové podstaty a se zřetelem ke všem ostatním objektivním i subjektivním souvislostem, včetně zásady subsidiarity trestní represe. V rozsudcích není dostatečně odůvodněno, z jakého důvodu má jednání, které je mu kladeno za vinu, představovat závažnou hrozbu pro společnost, když on si s poškozeným pouze vyměnil svršky. To, za jakých okolností k výměně svršků došlo, nebylo spolehlivě prokázáno. Odůvodnění obou rozsudků spočívající v tom, že obviněný se podobného jednání dopustil již v minulosti, je nepřípustné. Za své minulé skutky je totiž v podstatě souzen znovu. Vina obviněného je v daném případě prokázána pouze svědeckou výpovědí poškozeného. Obviněný také namítá, že by soud měl vždy dbát dodržování zásady subsidiarity trestní represe a zásady in dubio pro reo. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený (citovaný) rozsudek Městského soudu v Praze a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí obsahově navazující na daný rozsudek. Nejvyššímu soudu pak navrhl, aby věc podle §256 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí nebo, aby sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který však ve svém přípisu ze dne 22. 5. 2018 po seznámení se s obsahem dovolání sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud především podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, nikoli každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom téměř výhradně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména namítl, že nebylo dostatečně prokázáno, že by se dopustil daného trestného činu tak, jak je uvedeno v napadeném rozsudku, přičemž on si s poškozeným pouze vyměnil svršky, a dále že nebylo zjištěno, kdy a kde se měl obviněný v inkriminovaný den pohybovat) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely (srov. zejména str. 9 - 14 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 5 – 8 rozsudku soudu druhého stupně). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Rovněž je namístě připomenout, že orgány činné v trestním řízení mají povinnost hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Obviněný oproti tomu v rámci své obhajoby vytrhával z celkového kontextu jednotlivé poznatky, aby každý důkaz izoloval zvlášť a snáze jej poté zpochybnil. Soudy prvního a druhého stupně podle Nejvyššího soudu důkladně a úplně posoudily provedené důkazy. Soud prvního stupně přesvědčivě a v souladu se zásadami formální logiky zhodnotil všechny ve věci provedené (relevantní) důkazy, a to v jejich vzájemné souvislosti, a to i s přihlédnutím ke všem okolnostem případu bez jakéhokoliv náznaku projevu libovůle.
Námitce, že obviněný je za své minulé skutky souzen znovu, nelze přisvědčit, neboť soudy obou stupňů se takovéhoto pochybení nedopustily, důkladně zohlednily charakteristiku obviněného, nikoliv však proto, aby mu k trestu přičetly jeho dřívější trestné činy, za které byl již odsouzen. Soudy v nynější situaci pouze přihlížely k daným skutečnostem, aby tak dokázaly lépe posoudit osobnost pachatele.
Námitka stran soudy nesprávně vyhodnocené materiálně právní stránky předmětných trestných činů byla uplatněna právně relevantně, je však zjevně neopodstatněnou. Tvrzení, že znaky trestného činu loupeže ve smyslu ustanovení §173 tr. zákoníku nebyly naplněny v dostatečné intenzitě neobstojí. Jedná se takto typicky o případ, kdy právě stanovením formálních znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu zákon předpokládá, že v běžně se vyskytujících případech bude stupeň škodlivosti činu pro společnost vyšší než nepatrný, přičemž popsané skutky z uvedeného nijak nevybočují a nelze tak dovodit jeho zvlášť nízkou společenskou škodlivost a to nepochybně i s ohledem na ve věci učiněná skutková zjištění v podobě násilí za pomoci zbraně.
Na základě uvedených skutečností Nejvyšší soud konstatuje, že soudy oprávněně vycházely z potřebných, ve věci učiněných skutkových zjištění, nutných pro přijetí příslušného rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a zároveň také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů, jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 7. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu