ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.848.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 848/2018-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2018 o dovolání, které podal obviněný Z. R. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 9 To 36/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 77/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 9 To 36/2018 a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 12. 2017 sp. zn. 1 T 77/2017 zrušují.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Berouně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 1 T 77/2017, byl obviněný Z. R. uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„v období od dubna 2015 do měsíce února 2017 včetně ve Z. ani jinde úmyslně neplnil vyživovací povinnost, ač tak činit měl a mohl, vůči nezletilé dceři „AAAAA“*), přičemž rozsah vyživovací povinnosti mu byl upraven rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 3Nc 130/2007 ze dne 12. 6. 2007, v návaznosti na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 15Co 182/2012 ze dne 26. 4. 2012, který nabyl právní moci dne 6. 6. 2012 tak, že má hradit částku ve výši 2.600,-- Kč měsíčně splatnou do každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky A. D., bytem Z., H. a na výživném mu tak vznikl dluh ve výši 59.600,-- Kč, obviněný nepobírá dávky státní sociální podpory ani dávky pomoci v hmotné nouzi, nebyl nemocen a nevynaložil tedy patřičné úsilí, aby výživné alespoň částečně hradil.“.
Za to byl podle §196 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby v průběhu lhůty podmíněného odsouzení uhradil dlužné výživné ve výši 59.600 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 9 To 36/2018 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 7. 2. 2018 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V dovolání obviněný namítl, že soudy se prakticky nezabývaly otázkou zavinění a nedošlo k úpravě či stanovení z hlediska trestního práva relevantní výše vyživovací povinnosti v předmětném období. Soudy rovněž nevzaly v potaz celou řadu důkazů opatřených a předložených obhajobou. Poukázal na to, že v souvislosti s výživným na nezletilou dceru uhradil k rukám matky od roku 2007 celkem částku 524.800 Kč. Jednalo se o jeho dosavadní platby, exekvované platby a platby třetích osob za něj, vše účelově určené na výživné dcery. Žádnou úhradu výživného předem dobrovolně neinicioval ani nerealizoval, uvedená situace vznikla vinou jednání jiných osob na něm nezávislých. V rozhodném období sice nic na výživné neplatil, ale po jeho skončení zároveň nic nedlužil, neboť dosavadní platby postačovaly na úhradu výživného až do listopadu 2018. Všechny poukázané platby splňují podmínky, komu a do kdy má platit výživné. K tomu uvedl, že se jednalo o dopředné platby dovolené v souladu s čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny, nikoliv podřazení případu pod §918 NOZ. Jelikož byl v dobré víře, nemůže být naplněno zavinění ani v nevědomé formě.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, č. j. 9 To 36/2018-272, a současně rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 12. 2017, č. j. 1 T 77/2017-253, jakož vadné řízení napadenému usnesení předcházející, a zároveň věc přikázal Okresnímu soudu v Berouně k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že obviněný brojí proti nesprávnosti použité právní kvalifikace, a to proto, že jeho jednání nemohlo mít žádné škodlivé důsledky, neboť výživné na nezletilou dceru uhradil, byť nikoli v žalovaném období v opakujících se měsíčních splátkách, ale v období předcházejícím, čímž je negováno jeho zavinění k nehrazení výživného. Státní zástupkyně považuje za správný závěr soudů, že k tzv. předplacení výživného není možné přihlížet, resp. nepřichází v úvahu na posuzovanou věc nahlížet optikou ustanovení §918 občanského zákoníku. Přesto v trestněprávním smyslu je podle státní zástupkyně pro spravedlivé posouzení subjektivní stránky trestného činu i společenské škodlivosti trestného činu obviněného třeba posoudit i skutečnost, že v minulosti uhradil na výživném částku, která by byla způsobilá pokrýt jeho dluh na výživném vzniklý v přisouzeném období. Jestliže obviněný uhradil výživné na nezletilou dceru, které bylo splatné v budoucnosti, je třeba dospět k závěru, že takový případ se vymyká z mezí páchání obdobných trestných činů a je třeba zvažovat použití zásady subsidiarity trestní represe. Navíc je třeba zdůraznit, že ve vztahu k naplnění subjektivní stránky ve svých rozhodnutích soudy neučinily žádné závěry, kromě striktního konstatování, že obviněný se činu dopustil úmyslně. V posuzované trestní věci tedy bylo třeba důsledně prověřit obhajobu obviněného, zda skutečně bylo v minulosti na výživném na nezletilou dceru uhrazeno více, než za toto období náleželo, neboť uvedená okolnost je způsobilá ovlivnit stupeň společenské škodlivosti jednání obviněného, případně řešení otázky zavinění, když na druhou stranu je třeba přihlédnout také k tomu, že k přeplatku na výživném, pokud k němu v minulém období došlo, nedošlo přičiněním samotného obviněného.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 9 To 36/2018, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 1 T 77/2017, podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud by vzhledem ke změně, k níž by došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu v Berouně, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Obviněný Z. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Podstata dovolání obviněného je založena na výhradách proti posouzení subjektivní stránky trestného činu, tudíž se jedná o námitky z hlediska uplatněného dovolacího důvodu relevantní.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí pachatel, který neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Objektem trestného činu zanedbání povinné výživy je nárok na výživu. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Rozumí se tím to, že oprávněné osobě se nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda oprávněné osobě je plněno dobrovolně nebo na základě výkonu rozhodnutí. Po subjektivní stránce může být tento trestný čin spáchán úmyslně i z nedbalosti. Zavinění se musí vztahovat i ke znaku skutkové podstaty zákonná povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného . Jde o tzv. normativní znak skutkové podstaty, tudíž případný právní omyl týkající se takového znaku se posuzuje podle zásad o skutkovém omylu.
V posuzované věci je třeba přisvědčit obviněnému, že soudy se otázce naplnění subjektivní stránky nevěnovaly dostatečně. Jde nejen o to, že nalézací soud svůj závěr o jednání obviněného v přímém úmyslu nikterak argumentačně nepodpořil, přičemž odvolací soud takový závěr bez dalšího přijal. Pochybení soudů lze spatřovat především v nedostatečné pozornosti k obhajobě obviněného spočívající v tom, že všechny uskutečněné platby na výživné dcery (jím provedené platby, exekvované platby a platby třetích osob za něj) ve své souhrnu pokrývají náklady na placení jednotlivých stanovených měsíčních částek výživného až do listopadu roku 2018. Výživné měl mít obviněný podle své obhajoby předplacené, a proto, ačkoliv v předmětném období skutečně výživné neplatil, zároveň na výživném nic nedlužil.
Soudy považovaly v tomto směru obhajobu obviněného za právně irelevantní. Předplacení výživného podle nich nepřichází v úvahu, pokud by se nejednalo o případ zálohování výživného podle §918 občanského zákoníku. O zálohování výživného v případě obviněného soud ovšem nerozhodl. Z hlediska občanského práva lze se závěry soudů souhlasit. Podle §921 odst. 1 občanského zákoníku se výživné plní v pravidelných dávkách a je splatné vždy na měsíc dopředu, ledaže soud rozhodl jinak nebo se osoba výživou povinná dohodla s osobou oprávněnou jinak. Výživné slouží k uspokojování potřeb oprávněného, přičemž zejména v případě nezletilých nesvéprávných dětí odpovídají pravidelné měsíční platby nejlépe jejich zájmům (především uspokojování běžných potřeb). Od tradičního modelu měsíční platby se lze odchýlit jen v případech hodných zvláštního zřetele. Byť zákon v této otázce připouští i dohodu povinného a oprávněného na jiné než měsíční pravidelnosti plateb, vždy musí být v souladu s principem ochrany slabší strany upřednostňován zájem oprávněného. Jednostranná úprava splatnosti výživného do podoby jednorázových plateb povinným nerespektující zájem oprávněného proto nepřichází v úvahu. Tím spíše se nemůže od pravidelných měsíčních plateb odchýlit povinný, jemuž byla vyživovací povinnost stanovena soudem.
Z hlediska skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 trestního zákoníku má ovšem vyživovací povinnost charakter tzv. normativního znaku skutkové podstaty. Proto, pokud jde i o otázku splatnosti výživného, přestože se dotýká právního pojmu, je pro naplnění zavinění určující pachatelova znalost skutkových okolností rozhodných pro naplnění tohoto znaku a laická představa o jejich právním významu. Obviněný se v projednávané věci de facto brání tím, že nevěděl o nemožnosti uhradit pravidelné měsíční výživné předem. Tím v podstatě poukazuje na svůj právní omyl negativní o protiprávnosti činu pramenící z mimotrestních právních předpisů, kterých se trestní zákon nedovolává, tj. omyl o normativních znacích skutkové podstaty. Takový omyl se posuzuje podle zásad platných pro posouzení skutkového omylu negativního. Z těchto důvodů by mohla mít obhajoba obviněného trestněprávní význam. V případě, že by se jí totiž nepodařilo obviněnému vyvrátit, vylučoval by jeho omyl zavinění ve formě úmyslu i vědomé nedbalosti. Bez náležitého objasnění rozhodných skutkových okolností významných pro posouzení vědomostní a volní složky zavinění ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty daného přečinu a bez přijetí jednoznačných skutkových závěrů jsou tudíž jakékoliv trestněprávní závěry předčasné.
Nehledě na uvedené by případné potvrzení obhajoby obviněného spočívající v tom, že na výživné dcery bylo v souhrnu skutečně zaplaceno tolik (byť dopředně), kolik odpovídá součtu jednotlivých měsíčních plateb pokrývajících celou dobu páchání trestné činnosti, mohlo mít význam i z hlediska zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (blíže viz stanovisko Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinými slovy, uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je namístě v případech, kdy protiprávní čin sice vykazuje všechny formální znaky trestného činu, ve skutečnosti se však jedná o čin společensky zcela neškodný, anebo vyznačující se toliko zanedbatelnou společenskou škodlivostí. Pokud trestní právo prostřednictvím přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 trestního zákoníku poskytuje ochranu především nároku oprávněné osoby na výživu, resp. na výživné v případě rozhodnutí soudu o takové povinnosti, pak nemůže být zcela bez významu, jestliže by odpovídající částka byla oprávněné osobě uhrazena, třebaže by se tak stalo s určitým časovým předstihem. Upřednostnění zájmu oprávněného před trestním postihem pachatele je zřetelně patrné ze zvláštního ustanovení o účinné lítosti podle §197 trestního zákoníku.
Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 9 To 36/2018, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 1 T 77/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu pak přikázal Okresnímu soudu v Berouně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v Berouně bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu). Jde v podstatě o to, aby nalézací soud vyhodnotil stávající důkazy a případně zvážil jejich doplnění, a to z toho pohledu, zda lze učinit jednoznačný a podložený závěr, ve které době a v jaké výši bylo ve skutečnosti na výživné nezletilé dcery zaplaceno a jaký k tomu byl postoj obviněného. Teprve na tomto podkladě bude možné rozhodnout o navazujícím právním posouzení, jak ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu, tak z hlediska subsidiarity trestní represe.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.