ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.870.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 870/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 8. 2018 o dovolání, které podal obviněný A. G. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 7 To 5/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 7/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Obviněný A. G. (dále zpravidla jen „obviněný“, či „dovolatel”) byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 52 T 7/2017, uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku, a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, za něž byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 15 let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně škodu ve výši 234.212 Kč a podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. N. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Trestné činnosti se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil obviněný tím, že dne 22. 12. 2016 v době okolo 23. hodiny v bytovém domě v D., v R. ul., po předchozím zvážení všech rozhodných skutečností, neboť si opatřil zbraň – kovovou tyč blíže nezjištěných rozměrů a zvážil vhodnou dobu útoku a maskování, aby zabránil své identifikaci, odešel s obličejem zakrytým tkaninami k bytu v přízemí, s jehož obyvateli měl dlouhodobé konflikty a jehož dveře právě otevřel pošk. J. N., kterého napadl úderem pěstí do obličeje a následně jej napadl úderem přinesenou kovovou tyčí, poté vnikl bez svolení jeho obyvatel do prostoru bytu, kde pokračoval v napadání poškozeného N. údery vedenými vysokou intenzitou předmětem tyčovitého tvaru do hlavy a hrudníku, čímž mu způsobil otevřenou, vpáčenou a tříštivou zlomeninu lebeční kosti rozměrů 26 x 15 mm s posunem do dutiny lební až o 11 mm, tříštivou zlomeninu nosu, tříštivou zlomeninu levé horní čelisti s vylomením 2. – 4. zubu vlevo nahoře, tržné rány týlní a levé spánkové krajiny hlavy délky 8 a 3 cm, zlomeninu kloubního výběžku levé dolní čelisti, tříštivou zlomeninu levé lopatky, sériovou zlomeninu 5. – 7. žebra vlevo s poškozením plíce a průnikem vzduchu do hrudní dutiny, tříštivou zlomeninu levé loketní kosti s posunem úlomků, zlomeniny záprsních kostí a prstů pravé ruky, tržné rány levého bérce délky 4 a 2 cm a rozsáhlé krevní podlitiny hlavy, trupu a končetin, následně napadl nejméně osmi údery vedenými vysokou intenzitou násilí pěstí a ocelovou tyčí do hlavy přítomného M. Ř., čímž mu způsobil zlomeninu spodiny levé očnice, zlomeniny přední a zevní stěny levé čelistní dutiny, tříštivou zlomeninu levého jařmového oblouku s vpáčením do levého čelistního kloubu, tříštivou zlomeninu nosních kostí, zlomeninu kloubu pravé dolní čelisti, zlomeninu těla dolní čelisti, tříštivou zlomeninu střední části levé klíční kosti s posunem úlomků, tříštivou zlomeninu konce levé klíční kosti, sériovou zlomeninu 3. – 4. žebra vlevo a 9. – 11. žebra vpravo, zlomeninu záprsních kostí pravé ruky, tržnou ránu pravého bérce délky 4 cm a rozsáhlé krevní podlitiny hlavy, trupu a končetin, přičemž poškození se útoku intenzivně bránili uhýbáním a krytím úderů horními končetinami, přičemž poranění obou poškozených vznikla opakovaným působením tupého násilí podlouhlým, pevným, tupým předmětem, které u každého z poškozených minimálně 8x působilo velkou intenzitou proti hlavě, trupu a končetinám a mechanizmus útoku byl způsobilý vyvolat vznik dalších poranění, která by vedla k bezprostřednímu ohrožení života, k čemuž nedošlo zejména z důvodu aktivní obrany poškozených, u poškozeného Ř. vzhledem k místu zranění hrozilo při malé změně polohy zasažení levé spánkové krajiny, při kterém by byl bezprostředně ohrožen jeho život a u poškozeného N. ho způsobená zranění bezprostředně ohrožovala na životě a smrt byla odvrácena pouze urgentním chirurgickým zákrokem, u obou poškozených dále hrozilo vzhledem k charakteru zranění v oblasti hlavy a obličeje reálné riziko udušení vdechnutím krve do dýchacích cest a plic, přičemž to vše obžalovaný činil s vědomím, že takto intenzivním násilím s údery vedenými z nápřahu nad hlavou za použití předmětu tyčovitého tvaru může poškozeným způsobit smrt.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 7 To 5/2018, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Prostřednictvím obhájce poté podal obviněný proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s poukazem na to, že rozhodnutí spočívá na nespávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Zjištěný skutkový stav podle něj vylučuje závěr, že by obviněný (v textu dovolání označovaný jako pachatel) jednal s úmyslem (byť nepřímým) dokonat trestný čin vraždy. Úmysl pachatele směřoval k ublížení na zdraví, k němuž skutečně došlo, a nelze bez dalšího předpokládat, že pachatel měl kladné stanovisko k úmrtí poškozených. Údery sice zasáhly poškozené i do hlavy, nemusely být ale vedeny na hlavu cíleně, když se poškození chránili rukama a zranění měli na různých částech těla. Oba poškození po útoku vykazovali patrné známky života a u žádného z nich neměl pachatel důvod usuzovat, že umírají. Oba poškození byli silně opilí a jejich stav po útoku nešlo odlišit od stavu silné opilosti. Na místě setrvala svědkyně M., ani ta nepřivolala lékařskou pomoc, zjevně tedy neměla akutní obavy o život žádného z poškozených. Na místě tedy byla osoba, která mohla přivolat lékařskou pomoc. Pachateli tak bylo zřejmé, že poškození utrpěli těžkou újmu na zdraví, nebylo však prokázáno, že by měl mít důvodné obavy, že je ohrožen život poškozených. Svůj útok pachatel dokonal, dále v útoku nepokračoval a žádný z poškozených nevykazoval známky indikující ohrožení na životě jako smrtelné křeče, zřejmé poškození mozku, nebo masivní krvácení. Samotný úder do hlavy ve většině případů nezpůsobí ani za použití zbraně smrt, nelze proto bez dalšího dovozovat, že takový následek mohl pachatel předvídat. Dále obviněný připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 1968, sp. zn. 8 Tz 122/68, vztahující se k prokazování úmyslu jiného usmrtit (v posuzované věci při bodnutí nožem do prsou). Na podkladě dokazování lze dovodit pouze kladné stanovisko pachatele k ublížení na zdraví. Pokud se mohl pachatel obávat vzniku smrtelného následku, odpovídalo by jeho zavinění ve vztahu k usmrcení poškozených jen formě nedbalosti.
I pokud by setrval Nejvyšší soud na závěru, že by bylo možné dovodit nepřímý úmysl pachatele, zanikla by podle dovolatele jeho trestní odpovědnost v souvislosti s trestným činem vraždy z důvodu neukončeného pokusu, kdy pachatel dobrovolně upustil od dokonání skutku, když jeho dokonání již nic nebránilo. Nebylo přitom potřeba odstranit žádné nebezpečí, když další útok ustal a poškození byli ponecháni v přítomnosti osoby, která jim mohla zavolat lékařskou pomoc. Pachatel přitom ukončil své jednání v okamžiku, kdy ještě poškozeným nehrozilo bezprostřední ohrožení života.
Pokud měl být skutek spáchán s rozmyslem a po předchozím uvážení ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku, tedy na základě zralejší rozumové úvahy, bylo by zpravidla nutné tuto premediaci spojovat s přímým úmyslem. Samotné posouzení nepřímého úmyslu podle dovolatele vylučuje použití právní kvalifikace podle §140 odst. 2 tr. zákoníku a v tomto směru nebyl vyvozený právní závěr ani náležitě odůvodněn.
Pokus vraždy měl být spáchán na více osobách, soudy ale bez dalšího předpokládaly, že jednání vůči oběma poškozeným mělo stejný úmysl, intenzitu a všechny další skutečnosti. Soudy však dostatečně nevysvětlily, proč posoudily jednání vůči oběma poškozeným totožně, i když potřeba chirurgického zákroku byla zjištěna jen u jednoho z poškozených.
S ohledem na shora uvedené tak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 7 To 5/2018, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu uložil věc znovu projednat a rozhodnout, pokud by nemohl sám ve věci rozhodnout podle §265m tr. ř.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že použitou právní kvalifikaci pokládá za správnou. Ve stavu, v jakém obviněný poškozené opustil, mohl vcelku důvodně předpokládat, že může klidně dojít k jejich úmrtí. Na útok vůči poškozeným se obviněný připravil, napadal je údery kovovou tyčí vedenými vysokou intenzitou do hlavy a hrudníku a způsobil jim zranění podrobně popsaná ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Šlo přitom o zranění, která poškozeného N. bezprostředně ohrožovala na životě, a smrt byla odvrácena jen urgentním chirurgickým zákrokem. Podobná zranění způsobil i druhému poškozenému. S ohledem na shora uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a), resp. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 7 To 5/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný je podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
Už na tomto místě lze zmínit, že námitky obviněného nejsou ve věci novými. Uvedl je již v předcházejících fázích řízení, přičemž soudy obou stupňů se s jeho obhajobou vcelku dostatečně vypořádaly (str. 13–14 rozsudku nalézacího soudu, dále str. 4 usnesení odvolacího soudu). Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Například při útoku vedeném proti fyzické integritě poškozeného lze srozumění pachatele se smrtí poškozeného [nepřímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2] dovozovat z povahy nástroje použitého k útoku, ze způsobu použití takového nástroje, z intenzity útoku (fyzické síly vyvinuté pachatelem) a z míst zásahu na těle poškozeného (např. zda byl útok veden proti místům, kde jsou uloženy orgány důležité pro život člověka, či zda byl útok veden takovým způsobem, že poškozenému mohlo být způsobeno ještě jiné poranění, než ke kterému došlo). Uvedené objektivně zjistitelné okolnosti útoku jsou ovšem ve vztahu k dokazování formy zavinění pachatele toliko důkazy nepřímými, na jejichž základě nelze eventuální úmysl automaticky presumovat. Aby bylo lze dovodit alespoň srozumění pachatele s usmrcením poškozeného, musí být uvedené objektivní okolnosti logicky provázány s okolnostmi subjektivní povahy, jakými jsou pohnutka činu a osobní vlastnosti pachatele (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 202).
V posuzované věci soudy obou stupňů oprávněně poukázaly na to, že podle objektivně dokumentovaných zranění na tělech poškozených a podle znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství vedl obviněný útok na těla obou poškozených velmi vysokou intenzitou, za pomocí kovové tyče, údery vedl na hlavu a horní část těla poškozených a přes to, že se poškození bránili a zakrývali si hlavu rukama, utrpěli rozsáhlá a závažná zranění dokládající intenzitu útoku a větší počet zasazených ran. Z pohledu právního hodnocení je podstatné, že podle znalce z odvětví soudního lékařství mohl takto vedený útok snadno způsobit zranění ohrožující poškozené na životě, ať již v podobě poranění hlavy a mozku při úderech do hlavy, nebo při vážném poranění hrudní stěny, zlomeninách žeber a pneumotoraxu. Takovýto těžší následek nevznikl jen v důsledku obrany poškozených (o čemž svědčí rozsáhlá zranění na jejich rukou), u zranění hrudníku poškozeného N. byla smrt hrozící z hromadění vzduchu v pohrudniční dutině odvrácena jen urgentním chirurgickým zákrokem. K tomu lze připomenout, že útok vedl obviněný na poškozené v nedostatečně osvětleném bytě (bez elektrického proudu), každému z poškozených však zasadil podle znalce obviněný nejméně osm úderů vedených velkou intenzitou na hlavu a horní část těla, oběma poškozeným způsobil do značné míry podobná zranění – mnohačetné zlomeniny nosu, čelisti, případně dalších obličejových kostí nebo kostí lebky, zlomeniny žeber, případně klíční kosti, masivní poranění rukou, což svědčí o tom, že postupně vedl obviněný útok na každého z poškozených prakticky shodným způsobem a se srovnatelnou intenzitou. Z tohoto způsobu vedení útoku na poškozené pak nalézací i odvolací soud oprávněně dovodily, že obviněný si musel být vědom hrozícího možného usmrcení poškozených, k němuž nedošlo jen náhodou, a s možností takového následku byl srozuměn. O zdravotní stav poškozených po útoku se obviněný (při mimořádně slabé viditelnosti) nijak nezajímal, stejně tak se nestaral ani o to, zda v bytě s poškozenými zůstane svědkyně J. M., psychicky nemocná osoba, která byla sama z útoku obviněného vyděšena. Zda a kdy bude případně poškozeným poskytnuta pomoc, nemohl obviněný, který se rozhodl útok provést v pozdních nočních hodinách, předvídat.
S ohledem na výše uvedené lze odmítnout jako nedůvodnou námitku obviněného, že na jeho straně nebyl prokázán úmysl poškozené usmrtit a že útok ukončil v době, kdy sice byli poškození těžce zranění, ale nebyl důvod předpokládat, že by mohl být jejich život ohrožen. Samotný útok byl způsobilý vyvolat u poškozených smrtelná zranění a původně pojatý záměr obviněného nemusel vylučovat i možnost srozumění s usmrcením poškozených, pokud by k němu skutečně došlo. V tomto směru se s námitkami obviněného patřičně vypořádal již odvolací soud na str. 4 usnesení.
Proti oběma poškozeným vedl obviněný útok srovnatelnou intenzitou na stejné části těla, každému z nich zasadil obdobný počet mimořádně intenzivních úderů, způsobil jim vážná poranění na podobných částech těla a bylo jen věcí náhody, intenzity obrany poškozených a nepatrných odchylek směru úderů vedených za minimální viditelnosti, zda dojde k poranění hlavy ve zranitelnější či méně zranitelné části, či zda zlomeniny žeber povedou ke vzniku dalších vnitřních zranění. Povaha útoku vůči oběma poškozeným proto odůvodňuje použitou právní kvalifikaci pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 10. prosince 1968, sp. zn. 8 Tz 122/68, publikované pod č. 19/1969 Sb. rozh. tr., jehož se obviněný dovolává, v konkrétní věci shledalo vady v nedostatečných skutkových zjištěních, pokud nebyl výslechem znalce objasněn mechanizmus vzniku zranění a znalec se nevyjádřil k tomu, zda použitým nástrojem a za jakých okolností je možno způsobit smrt a proč v tomto případě došlo jen k poranění, které je uvedeno v lékařské zprávě, zda snad tento mírnější výsledek nebyl přivoděn tím, že nůž narazil na tvrdou část těla, nebo byl jiným způsobem, na vůli obviněného nezávislým, odchýlen od směru, jímž rána byla proti tělu poškozeného vedena, a jakou silou byl útok veden. Takovéto otázky však v posuzované věci byly podrobně objasněny a přibraný znalec z odvětví soudního lékařství na ně reagoval v písemném znaleckém posudku i při výslechu u hlavního líčení.
S přihlédnutím ke všem shora popsaným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacího důvodu. S ohledem na to Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Holík