ECLI:CZ:NS:2018:3.TZ.1.2018.1
sp. zn. 3 Tz 1/2018-28
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. března 2018 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Pavla Šilhaveckého a Mgr. Daniela Broukala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného V. F. proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 18/92, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. a §270 odst. l tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 18/92, a v řízení, které mu předcházelo,
byl porušen zákon
v ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/90 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992, a to v neprospěch obviněného V. F.
Napadené usnesení se zrušuje .
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 18/92.
Okresnímu soudu v Olomouci se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Ostrava ze dne 29. 11. 1956, sp. zn. T-376/56, byl obviněný V. F. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., jehož se dopustil tím, že „dne 31.10.1956 nastoupil vojenskou základní službu u v.ú. 8023 ve F., ještě téhož dne však odmítl převzít vojenský stejnokroj a podrobit se ostatním požadavkům souvisejícím se zahájením výcviku, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení“.
Za tento trestný čin byl podle §270 odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců.
Obviněný podal u bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci žádost o soudní rehabilitaci a podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 18/92, tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu Ostrava T-376/56 ze dne 29. 11. 1956, se podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., zrušuje ve výroku o trestu odnětí svobody a současně zrušil všechna rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nímž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci nabylo právní moci dne 3. 6. 1992.
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 18/92, bylo rozhodnuto tak, že jmenovaný je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a podle čl. V části II rozhodnutí o amnestii prezidenta republiky se trestní stíhání obviněného V. F. zastavuje. Obviněný v zákonné lhůtě (ihned), podle §15 odst. 3 zákona č. 119/90 Sb., prohlásil, že na projednání věci trvá.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci rozhodl v hlavním líčení konaném dne 3. 6.1992 rozsudkem sp. zn. 4 Rtv 18/92, tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu Ostrava ze dne 29. 11. 1956, sp. zn. T-376/56-II se obviněnému V. F. z důvodů uvedených v ustanovení §227 tr. ř. trest neukládá.
Proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 18/92, podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. F.
Podle názoru stěžovatele byl tímto usnesením v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb.
Podle ministra spravedlnosti se v posuzovaném případě bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci v rámci rehabilitačního řízení těmito ustanoveními důsledně neřídil, když rehabilitaci zúžil pouze na výrok o trestu, kdy ponechal beze změny výrok o vině s tím, že bývalý Nižší vojenský soud Ostrava rozhodl v tomto směru správně, když správně zjistil skutkový stav. Třebaže lze souhlasit s tím, že skutkový stav byl náležitě zjištěn, tak se rehabilitační senát nezabýval obhajobou obviněného, nehodnotil věc v kontextu ústavně zaručených práv a nezajistil účel rehabilitačního řízení, jehož účelem bylo zrušení odsuzujících rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti označoval zákon za trestné. Účel rehabilitačního řízení nebyl v důsledku vadného postupu bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci naplněn.
Podle stěžovatele bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci náležitě nezvážil, že V. F. svým reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené §15 odst. 1 tehdejší Ústavy 9. května č. 150/1948 Sb. Pak však skutek popsaný v obžalobě není protiprávní, kdy právo na svobodu svědomí nelze zaměňovat za svobodu víry, ani se svobodou náboženskou, kdy zejména motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Při této argumentaci odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 106/2003, kdy výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky procesnímu prostředku prováděn dnes, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu. Jen takto omezeně lze chápat kontinuitu se starým právem, jež je aplikováno. Svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, které nelze omezit obyčejným zákonem, přičemž tento charakter práva na svobodu svědomí nemůže změnit ani skutečnost, že tzv. Ústava 9. května odepřela svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva, jak ji chránila Ústavní listina z roku 1920.
V petitu stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výše označeným napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci byl v neprospěch obviněného V. F. porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. Dále aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci zrušil, stejně i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále požadoval, aby Nejvyšší soud postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
K podané stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil též obhájce obviněného V. F., který poukázal na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu (citoval 5 rozhodnutí), kdy šlo o odpírače vojenské služby z důvodů svědomí a náboženského přesvědčení, kdy obviněný V. F. je svědek Jehovův. Souhlasí tak s podanou stížnosti pro porušení zákona, kdy navrhuje postoupení věci Okresnímu soudu v Olomouci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 rehabilitačního zákona, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které zákon označoval za trestné, v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva, jakož i svobody, zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách. Podle §1 odst. 2 citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné, v rozporu s mezinárodním právem, jemuž odporovalo také trestní stíhání a trestání obviněných.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992 bylo povinností orgánů činných v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a při svém rozhodování z něho vycházet. Objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti, které svědčí v jeho prospěch, a provádějí v obou směrech důkazy, nevyčkávajíce návrhu stran. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými prostředky ověřit všechny okolnosti případu.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992 hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Těmito zákonnými premisami se bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci při svém rozhodování důsledně neřídil.
Jak je zřejmé z odůvodnění stížností napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci se výrokem o vině v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu Ostrava ze dne 29. 11. 1956, sp. zn. T 376/56, blíže nezabýval, považoval jej ve skutkových zjištěních za správný a zaměřil se jen na posouzení přiměřenosti trestu. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci původně uložený trest odnětí svobody považoval za nepřiměřeně přísný a dospěl k závěru, že jsou zde důvody pro zrušení výroku o trestu ve smyslu §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., neboť zmíněný uložený trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato Ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby za trestný čin“.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci tyto úvahy a právní názory nerespektoval, pokud napadeným usnesením uznal správnost výroku o vině obviněného V. F. trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu Ostrava ze dne 29. 11. 1956, sp. zn. T 376/56. Popsané jednání obviněného totiž postrádalo požadovanou nebezpečnost činu pro společnost a nevykazovalo tak znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Je nepochybné, že na základě provedených skutkových zjištění nebylo možné provést hodnocení důkazů v intencích požadavků trestního řádu.
Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 18/92, a v řízení předcházejícím, byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992 v neprospěch obviněného V. F.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 18/92, zrušil, jakož zrušil i všechna další rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, výslovně pak rozsudek tohoto soudu ze dne 3. 6. 1992 sp. zn. 4 Rtv 18/92.
Věc poté podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Olomouci na podkladě spisu bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci, sp. zn. 4 Rtv 18/92, znovu návrh obviněného na rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., projedná a rozhodne o něm.
Podle §270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc Nejvyšším soudem přikázána, vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal