ECLI:CZ:NS:2018:3.TZ.12.2018.1
sp. zn. 3 Tz 12/2018-24
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8. 8. 2018 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Petra Šabaty a JUDr. Aleše Holíka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného P. S. proti rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 14. 3. 1958, sp. zn. 1 T 25/58, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 14. 3. 1958, sp. zn. 1 T 25/58, byl porušen zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, ve znění zákona č. 86/1950 Sb., v neprospěch obviněného P. S.
Napadený rozsudek se zrušuje.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný P. S. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že někdy v prosinci 1957 u svého útvaru na PVS za přítomnosti v rozsudku jmenovaných vojínů pronášel výroky, blíže uvedené ve spise, kterými popuzoval proti vojenské službě, čímž měl spáchat trestný čin ohrožení bojového ducha podle §294 odst. 1 trestního zákona, ve znění zákona č. 86/1950 Sb., a pro skutek spočívající v tom, že z důvodu náboženského přesvědčení se jako adventista sedmého dne odmítl účastnit dne 11. 1. 1958 čistění bojové techniky a nadále odmítal plnit své povinnosti vždy v pátek od západu slunce do soboty do západu slunce z důvodu svého náboženského přesvědčení, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, ve znění zákona č. 86/1950 Sb., neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestnými činy.
Odůvodnění:
Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 14. 3. 1958, sp. zn. 1 T 25/58, byl obviněný P. S. uznán vinným trestnými činy 1) ohrožení bojového ducha podle §294 odst. 1 trestního zákona, ve znění zákona č. 86/1950 Sb. (dále jen „trestní zákon z roku 1950“), a 2) vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950. Uvedeného trestného činů ad 1) se dopustil tím, že někdy v prosinci 1957 u svého útvaru PVS za přítomnosti v rozsudku uvedených vojínů pronášel výroky, kterými popuzoval proti vojenské službě (z důvodu své víry) a trestného činu ad 2) se dopustil tím, že z důvodu náboženského přesvědčení se jako adventista sedmého dne odmítl účastnit dne 11. 1. 1958 čištění bojové techniky a nadále odmítal plnit své povinnosti každý pátek od západu slunce do soboty do západu slunce.
Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku.
Tento rozsudek nabyl právní moci dnem 23. 3. 1958.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněného P. S. stížnost pro porušení zákona proti výše cit. rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 14. 3. 1958, sp. zn. 1 T 25/58. Napadeným rozhodnutím a v řízení, které mu předcházelo, byl podle názoru stěžovatele porušen zákon v ustanovení §15 odst. 1 zák. č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, v ustanovení §1 odst. 1 a §6 odst. 1 písm. e) zák. č. 64/1956 Sb., trestní řád, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) a §294 odst. 1 trestního zákona z roku 1950.
V odůvodnění svého podání stěžovatel poukázal na doslovné znění jednotlivých výše citovaných zákonných ustanovení, kterými se bývalý Vojenský obvodový soud v Karlových Varech neřídil. Z odůvodnění napadeného rozsudku je navíc zřejmé, že soud vycházel z jednoznačného zjištění, že obviněný P. S. se vyhýbal výkonu vojenské služby z důvodu svého náboženského přesvědčení. Obviněný P. S. tak odpíral konat vojenskou službu z důvodu uplatnění svobody svědomí za situace, kdy se principy jeho náboženského přesvědčení dostaly do konfliktu s povinnostmi v rámci výkonu vojenské služby. Obviněný P. S. však v době spáchání trestných činů neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly zákonem uloženy, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím, ačkoli je třeba chápat svobodu svědomí jako základní právo absolutní a v případech odepření vojenské služby jako právo určující.
V případě trestných činů obviněného P. S. se tak jednalo o činy směřující k uplatnění základního práva občana na svobodu svědomí zaručeného mu nejen §15 odst. 1 Ústavy z roku 1948, ale rovněž článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Tento čin byl proto prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a ústavou, ve smyslu §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, k němuž je nutno přihlédnout, byť se tento zákon na projednávanou věc nevztahuje přímo, vzhledem k tomu, že návrh na rehabilitační řízení podle §4 a násl. zákona o soudní rehabilitaci nebyl v této věci podán.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Karlových Varech proto podle stěžovatele pochybil, pokud nepřihlédl především ke skutečnosti, zda jsou posuzované skutky vzhledem k motivaci jednání obviněného P. S. vůbec trestnými činy, když jimi obviněný pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu soud nevěnoval náležitou pozornost, byť z provedeného dokazování zjevně vyplynulo, že v dané věci je třeba důvody, které obviněného k odmítnutí výkonu vojenské služby vedly, pečlivě objektivizovat. Za těchto okolností je proto třeba rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 14. 3. 1958, sp. zn. 1 T 25/58, vyhodnotit jako rozhodnutí, jímž byl ve shora uvedených ustanoveních porušen zákon v neprospěch obviněného P. S.
Stěžovatel také namítl, že v posuzované věci byla porušena zásada ne bis in idem , jelikož odsouzení, které je předmětem jeho stížnosti ze dne 21. 5. 2018, předcházelo jiné dřívější odsouzení P. S., který byl rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 12. 12. 1957, sp. zn. T 208/57 odsouzen pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti dle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
Ministr spravedlnosti v závěru podané stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 14. 3. 1958, sp. zn. 1 T 25/58, byl v neprospěch obviněného P. S. porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1 a §6 odst. 1 písm. e) zákona č. 64/1956 Sb., trestního řádu ve vztahu k ustanovením §270 odst. 1 písm. b) a §294 odst. 1 trestního zákona z roku 1950. Dále, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil včetně všech dalších rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem k této změně pozbyla podkladu, a poté aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
Především je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud měl při svém rozhodování k dispozici pouze ověřenou kopii rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 14. 3. 1958, sp. zn. 1 T 25/58.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadené části rozhodnutí předcházející přezkoumal v rozsahu, který mu byl stavem spisového materiálu umožněn a shledal, že zákon byl porušen.
Trestného činu ohrožení bojového ducha podle ustanovení §294 odst. 1 trestního zákona z roku 1950 se dopustil ten, kdo nejméně před dvěma vojenskými osobami svými výroky nebo jinak popuzoval proti službě nebo představenému, nebo kdo mezi vojenskými osobami šířil malomyslnost nebo jinak podrýval jejich bojeschopnost, za což mohl být potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.
Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950 se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení, za což mohl být potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
Z opisu rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 14. 3. 1958, sp. zn. 1 T 25/58, Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v prosinci 1957 před vojínem Z., vojínem P. a ještě jedním vojínem uváděl, že již nebude od pátku do soboty vykonávat službu, jelikož službu v uvedenou dobu vykonávat nesmí. Při této příležitosti měl uvádět, že lidově demokratická republika neposkytuje svobodu náboženského vyznání a současně před uvedenými příslušníky pronášel další výroky, jimiž šířil malomyslnost a popuzoval proti službě. Dále soud zjistil, že obviněný dne 11. 1. 1958 odmítl vykonávat různé hospodářské práce u jednotky a nakonec odmítl čistit bojovou techniku. Přesto, že mu bylo domlouváno, od svého rozhodnutí neustoupil a rovněž dne 14. 1. 1958 při výslechu prohlásil, že v pátek od západu slunce do soboty do západu slunce nebude vykonávat jakoukoliv službu.
Obviněný se ke svým výrokům doznal. Ke své obhajobě uvedl, že odmítl pracovat v sobotu jednak z důvodu svého náboženského přesvědčení, jednak proto, že byl rozhořčen kázeňským trestem, který mu byl udělen. Rovněž se domníval, že svým jednáním docílí toho, aby byl přeřazen k jednotkám, kde by mohl světit soboty.
Této obhajobě obviněného však bývalý Vojenský obvodový soud v Karlových Varech nepřisvědčil. V rozsudku uvedl, že o tom, že svými výroky obviněný popuzoval proti vojenské službě, věděla značná část jednotky, což bylo prokázáno částečně doznáním obviněného a částečně výpověďmi svědků. Tím, že obviněný popuzoval proti vojenské službě, se dopustil ohrožení bojového ducha podle §294 odst. 1 trestního zákona z roku 1950 a dále tím, že odmítl z důvodů náboženského přesvědčení plnit své povinnosti, naplnil skutkovou podstatu trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950.
Nejvyšší soud při posuzování trestní věci obviněného P. S. vycházel z právních názorů a závěrů nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „ pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1957 za trestný čin “.
Je tedy zřejmé, že v rozporu s tímto právním názorem deklaroval napadený rozsudek vinu obviněného P. S., přičemž nerespektoval právo náboženské svobody a přesvědčení obviněného, jejichž uplatnění obviněným v praxi postrádalo prvky společenské nebezpečnosti a protiprávnosti.
K námitce, že v nyní souzené věci byla porušena zásada ne bis in idem , neboť odsouzení, které je předmětem této stížnosti, předcházelo jiné dřívější odsouzení P. S., který byl již odsouzen pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti dle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950, je potřeba uvést, že se jednalo o dva různé skutky, byť oba naplňovaly dle dvou různých rozsudků stejnou skutkovou podstatu. Jak je uvedeno v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 14. 3. 1958, sp. zn. 1 T 25/58, obviněnému byl po amnestii prezidenta prominut trest uložený mu rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 1. 12. 1957, což je rozsudek, na který odkazuje stěžovatel. Tento rozsudek se týkal jiného předchozího jednání obviněného, avšak zůstává takto skutečností, že v nyní posuzované věci šlo nepochybně v pořadí o druhé odsouzení obviněného za vojenský trestný čin spáchaný z náboženských pohnutek.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 14. 3. 1958, sp. zn. 1 T 25/58, byl v neprospěch obviněného P. S. porušen zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) a §294 odst. 1 trestního zákona z roku 1950. Podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Ve věci poté za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl sám, když shledal, že věc byla náležitě objasněna a není zapotřebí provádět další dokazování. Při formulaci svého rozhodnutí mohl Nejvyšší soud vycházet ze skutkových zjištění, která učinil bývalý Vojenský obvodový soud v Karlových Varech. Vzhledem k tomu, že skutek, za nějž byl obviněný v původním řízení odsouzen, nelze pokládat za trestný čin, bylo rozhodnuto podle §226 písm. b) tr. ř. o zproštění obviněného P. S. obžaloby.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný další opravný prostředek.
V Brně dne 8. 8. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu