ECLI:CZ:NS:2018:3.TZ.37.2018.1
sp. zn. 3 Tz 37/2018-21
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Šilhaveckého a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. S. , proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 63 T 30/2015-373, podle §268 odst. 2 trestního řádu, §269 odst. 2 trestního řádu a §270 odst. 1 trestního řádu rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 63 T 30/2015-373, v části výroku o vině pod bodem III. a pod bodem IV. a v řízení, které mu předcházelo,
byl porušen zákon
v §2 odst. 5, 6 trestního řádu ve vztahu k §205 odst. 1, 3 trestního zákoníku a ve vztahu k §196 odst. 1 trestního zákoníku, a to v neprospěch obviněného J. S.
Napadený rozsudek se v části výroku o vině pod bodem III. a pod bodem IV., v části výroku o trestu, v níž byl J. S. odsouzen podle §205 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku do věznice s dozorem, a v části výroku o náhradě škody, mající svůj podklad ve výroku o vině pod bodem III., zrušuje.
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Ústí nad Labem se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 63 T 30/2015-373, byl obviněný J. S. uznán vinným ze spáchání v bodě III. přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 trestního zákoníku a v bodě IV. přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §205 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byla obviněnému podle §228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost nahradit poškozenému M. P. (bod III.) způsobenou škodu. Tímtéž rozsudkem byl obviněný uznán vinným v bodě I. přečinem podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku a v bodě II. pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, za což mu byly uloženy samostatné souhrnné nepodmíněné tresty odnětí svobody.
Proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 63 T 30/2015-373, a to proti části výroku o vině pod bodem III. a IV., podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 trestního řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. S.
Jde-li o skutek uvedený pod bodem III., pak podle názoru stěžovatele si soud neopatřil všechny potřebné a dostupné důkazy, aby mohl učinit přesvědčivý skutkový a právní závěr o vině obviněného. Podstata skutku spočívala v tom, že obviněný z garáže poškozeného, do které měl volný přístup za účelem práce na zahradě domu, odcizil ke škodě poškozeného věci v celkové hodnotě nejméně 61.672 Kč. V přípravném řízení obviněný ke skutku nevypovídal, u hlavního líčení uvedl, že nic neodcizil. Poškozený vypověděl, že obviněný pro něj pracoval šest měsíců, měl přístup všude i do garáže. Pracoval u něj i pan J., který měl také všude přístup. Poškozený mluvil i o sousedech (bez uvedení jména), kteří obviněného s věcmi, které se měly ztratit, viděli. Byl spatřen, jak si odnáší tenisovou raketu, a dále také sousedi viděli, jak se ztracenou motorovou pilou o dva baráky dále kácí strom. Svědek J. uvedl, že když se zjistilo, že nějaké věci chybí, tak jej poškozený vyzval, aby s ním šel vedle k sousedovi ob dvě řady, kdy jim soused řekl, že tam obviněný v odpoledních hodinách řezal černožlutou pilou stromy. Černožlutou pilu měl přitom i poškozený, a proto usoudil, že mohla být jeho.
Z uvedeného je podle stěžovatele patrné, že pro závěr o vině bylo klíčové svědectví souseda o tom, že byl obviněný viděn, jak pracuje s pilou podobnou té, která se ztratila poškozenému. Soud se však v tomto případě spokojil s výpovědí poškozeného, resp. svědka J., kteří se o dané skutečnosti dozvěděli od souseda a kteří tak v tomto ohledu vypovídali již jen z doslechu, namísto toho, aby si obstaral původní důkaz a vyslechl přímo dotyčného souseda.
Stěžovatel dále okresnímu soudu vytknul, že časově umístil spáchání trestného činu uvedeného pod bodem III. do doby od října 2014 do 6. 11. 2014, aniž by ve svém rozhodnutí blíže odůvodnil, jak k tomuto časovému rozpětí dospěl. Ačkoliv se vyslechnuté osoby k době spáchání činu vyjadřovaly pouze neurčitě, nalézací soud příslušné svědky nevyzval, aby potřebný časový údaj zpřesnili.
Ohledně skutku uvedeného pod bodem IV., kterého se měl obviněný dopustit od června 2003 do 17. 11. 2014, a kvalifikovaného jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatel namítl, že nebylo spolehlivě prokázáno, že by se obviněný tohoto jednání skutečně dopustil. U hlavního líčení obviněný uvedl, že za něj výživné platili rodiče, s nimiž byl na tomto dohodnut. Pak byl ve výkonu trestu a tak peníze posílal. Dále vypověděl, že se rodiče s jeho bývalou manželkou dohodli na podání trestního oznámení s ohledem na to, že dům rodičů vykradl. Bývalá manželka obviněného při výslechu potvrdila měsíční hrazení částky 2.000 Kč až 3.000 Kč od rodičů obviněného. Podle svědkyně ale neplnili vyživovací povinnost za obviněného. Na soud se neobrátila dřív proto, že mívala solidní plat a tak to neřešila. Obviněnému nechce škodit, peníze by měl z morálního hlediska uhradit rodičům.
Z listinných důkazů vyplývá, že bývalá manželka podala na obviněného trestní oznámení dne 17. 5. 2014 s tím, že výživné na syna neplatil nikdy. Ze zprávy Vězeňské služby ČR je zřejmé, že při nástupu do výkonu trestu odnětí svobody nahlásil obviněný také vyživovací povinnost k synovi, od 10. 12. 2014 byl pak ve výkonu trestu odnětí svobody pracovně zařazen. Při hlavním líčení dne 16. 11. 2016 se jako listinný důkaz četl spis Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 4 T 42/2014, z něhož vyplynulo, že otec obviněného při hlavním líčení v této věci dne 30. 6. 2014 uvedl, že syn má 15-ti letého kluka, že na něj platili 3.000 Kč alimenty a že další trestní oznámení bude podávat bývalá manželka obviněného.
Soud tedy podle stěžovatele své skutkové závěry učinil pouze na základě výpovědi bývalé manželky obviněného, načež se nikterak nezabýval obhajobou obviněného v tom směru, že za něj měli výživné platit jeho rodiče a že se bývalá manželka s rodiči dohodla na trestním oznámení poté, co je vykradl. Obhajoba obviněného přitom vyznívá vcelku logicky a tedy i věrohodně, zatímco výpověď bývalé manželky k tomu, proč nepodala trestní oznámení již dříve, příliš přesvědčivě nepůsobí. Soud měl tedy provést výslech rodičů obviněného, event. v současné době i zletilého syna, kdy jejich výpovědi představují oproti výpovědi bývalé manželky původní důkaz, jemuž je třeba dát vždy přednost.
Ze shora popsaného je podle stěžovatele patrné, že Okresní soud v Ústí nad Labem se důsledně neřídil §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, nezjistil skutkový stav, o němž by nebyly důvodné pochybnosti a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci samé.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 trestního řádu vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 63 T 30/2015-373, byl v části výroku o vině pod bodem III. a pod bodem IV. v neprospěch obviněného J. S. porušen zákon v §2 odst. 5, 6 trestního řádu ve vztahu k §205 odst. 1, 3 trestního zákoníku a ve vztahu k §196 odst. 1 trestního zákoníku, podle §269 odst. 2 trestního řádu napadenou část výroku o vině pod bodem III. a pod bodem IV. rozsudku zrušil a dále zrušil tu část výroku o trestu, v níž byl J. S. odsouzen podle §205 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku do věznice s dozorem, jakož i tu část výroku o náhradě škody, mající svůj podklad ve výroku o vině pod bodem III., a dále aby zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §270 odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 trestního řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Podle §2 odst. 5 trestního řádu orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.
Podle §2 odst. 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Smyslem zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností je především zajistit pravdivé zjištění skutkového stavu věci, včetně vypátrání a usvědčení skutečného pachatele trestného činu, a současně ochránit nevinné osoby proti riziku odsouzení, při respektování lidské důstojnosti. Skutkové informace tvořící základ soudního rozhodnutí, bývají vždy ovlivněny určitou nejistotou, pramenící z nejisté hodnověrnosti zdrojů informací. Přesto je třeba usilovat alespoň o dosažení tzv. praktické jistoty o souladu učiněných zjištění s objektivní realitou. Skutkový základ rozhodnutí soudu tak musí být bezpečně zjištěn mimo důvodnou pochybnost, tedy takovou, která u soudce po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů nezpůsobí jeho nerozhodnost v závěru, že se konkrétní skutečnost naplňující znak trestného činu stala, a že by tedy nemohl říci, že získal ustálené přesvědčení o vině obviněného. Požadavek jistoty skutkového zjištění bez důvodných pochybností podstatně zvyšuje autoritu práva, poněvadž rozsudek opřený pouze o pravděpodobnostní zjištění viny nemá náležitou morální váhu a nemůže být společností hodnocen jako akt spravedlnosti.
Zásada volného hodnocení důkazů je základním předpokladem pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tato zásada nutí orgán činný v trestním řízení přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem a charakteristickým rysům, čímž brání mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Zásada bezprostřednosti (§2 odst. 12 trestního řádu) však vyžaduje, aby orgány činné v trestním řízení použily k dokazování v první řadě důkazů původních, protože každý zprostředkující článek přináší riziko oslabení informační hodnoty důkazu. Soud musí zjišťovat rozhodné skutečnosti z pramene nejbližšího těmto skutečnostem proto, že čím je pramen vzdálenější od zjišťované skutečnosti, tím vzrůstá nebezpečí nepřesnosti a zkomolení, a naopak čím je pramen bližší skutečnosti, tím je spolehlivější. Z tohoto důvodu se soud nesmí spokojit např. s tzv. svědectvím z druhé ruky, když je možno vyslechnout svědka původního, který dokazovanou událost bezprostředně sledoval. Splnění požadavku zjistit nejbližší pramen dokazované události zajišťuje i povinnost zjišťovat, odkud svědek zvěděl okolnosti jím uvedené (§101 odst. 2 poslední věta trestního řádu). Jen takové zjištění, k němuž dospěly orgány činné v trestním řízení po dokazování provedeném v dostatečné kvalitě, v potřebném rozsahu a za dodržení všech zákonných požadavků, může vést ke správnému, spravedlivému a přesvědčivému rozhodnutí ve věci.
V projednávané věci nalézací soud takto nepostupoval. Ve vztahu ke skutku pod bodem III. napadeného rozhodnutí učinil závěr o vině obviněného v podstatě pouze na základě výpovědi poškozeného, který však sám obviněného odcizit předmětné věci neviděl. Odkazoval toliko na sdělení sousedů, kteří údajně viděli obviněného odnášet tenisovou raketu a rovněž používat ztracenou motorovou pilu ke kácení stromů v okolí. Výpověď poškozeného v obecné rovině podpořil svědek J., který však také odkazoval pouze na sdělení sousedů. Obviněný odmítl, že by se vytýkaného jednání dopustil. Přestože se nabízelo provedení výslechu souseda či sousedů, kteří měli vidět obviněného nakládat s odcizenými věcmi, opřel soud své závěry pouze o důkazy odvozené, nutně zatížené nepřesností, zkreslením a nemožností náležitého posouzení jejich hodnověrnosti. Tím, že si soud za dané důkazní situace neopatřil klíčové původní důkazy pramenící z výpovědí sousedů, nejenže nepostupoval v souladu se zásadou bezprostřednosti, ale rovněž se zásadami zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a volného hodnocení důkazů. Skutkový stav věci, k němuž tímto způsobem soud dospěl, nemohl být založen na praktické jistotě a prost důvodných pochybností. Rozhodnutí soudu je z těchto důvodů nepřesvědčivé a vyvolává pochybnosti o jeho správnosti a spravedlivosti.
Ve vztahu k tomuto skutku je třeba přisvědčit stěžovateli i v tom, že soud žádným způsobem blíže neupřesnil časové umístění skutku do doby od října 2014 do 6. 11. 2014. Tato otázka má přitom zásadní význam při úvahách o uložení případného souhrnného trestu ve vztahu k věci Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 4 T 42/2014, ve které byl odsuzující rozsudek vyhlášen 1. 9. 2014. Při hlavním líčení obviněný uvedl, že pro poškozeného pracoval tři měsíce v roce 2014, poškozený vypověděl, že pro něj obviněný pracoval asi šest měsíců, a svědek J. hovořil o třech měsících přes letní sezonu. Související závěry soudu tak dosud nemají náležitý podklad v provedeném dokazování.
Principiálně shodné pochybení ve vztahu k přístupu k přímým a odvozeným důkazům lze nalézt i v případě skutku pod bodem IV. rozsudku nalézacího soudu. V tomto případě se klíčovou otázkou pro posouzení viny obviněného stalo především zjištění, jaký byl důvod placení peněžních příspěvků ve výši odpovídající soudem stanovenému výživnému obviněného ze strany jeho rodičů a zda se na tomto způsobu placení výživného s rodiči skutečně domluvil. Také zde vycházel soud pouze z odvozeného důkazu, konkrétně výpovědi svědkyně M. S. Soud měl nepochybně přistoupit přímo k výslechu rodičů obviněného, event. v současné době i zletilého syna obviněného, neboť by si tím učinil ucelenější pohled na věc s možností lepšího posouzení věrohodnosti jednotlivých výpovědí stojících proti sobě. Ani v tomto případě nelze hovořit o spolehlivém zjištění skutkového stavu, o němž by nebyly důvodné pochybnosti.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 trestního řádu vyslovil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 63 T 30/2015-373, v části výroku o vině pod bodem III. a pod bodem IV. a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. S. v §2 odst. 5, 6 trestního řádu ve vztahu k §205 odst. 1, 3 trestního zákoníku a ve vztahu k §196 odst. 1 trestního zákoníku, a podle §269 odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek v části výroku o vině pod bodem III. A pod bodem IV., v části výroku o trestu, v níž byl J. S. odsouzen podle §205 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku do věznice s dozorem, a v části výroku o náhradě škody, mající svůj podklad ve výroku o vině pod bodem III. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §270 odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §270 odst. 4 trestního řádu je orgán, jemuž byla věc Nejvyšším soudem přikázána, vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Jde v podstatě o to, aby soud u rozhodných dokazovaných skutečností doplnil dokazování o původní důkazy, konkrétně nejméně výpověď souseda či sousedů u skutku pod bodem III. a výpovědi rodičů obviněného v případě skutku pod bodem IV. Současně bude třeba, aby u skutku pod bodem III. případně náležitě odůvodnil svůj závěr ohledně doby spáchání činu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu