ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1621.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1621/2017-222
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce T. H. D. , právně zastoupenému Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 289.724,20 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 277/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2016, č. j. 12 Co 209/2016-188, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2016, č. j. 12 Co 209/2016-188, se v části výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. února 2016, č. j. 42 C 277/2014-160, v části jeho výroku I. tak, že ohledně částky 149.000 Kč se žaloba zamítá, a dále v nákladovém výroku II., zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se po žalované domáhal odškodnění ve výši 289.724,20 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále již „Odpšk“), za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním a výkonem vazby. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dne 28. března 2013, přičemž dne 30. března 2013 byl žalobce vzat do vazby, která trvala do 9. srpna 2013. Dne 25. září 2013 byl žalobce rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 T 56/2013, který nabyl právní moci dne 11. října 2013, zproštěn obžaloby v plném rozsahu. Žalobce posléze v souvislosti s nezákonným trestním stíháním uplatnil nároky na náhradu nákladů obhajoby ve výši 24.224,20 Kč, dále na náhradu za nezákonnou vazbu ve výši 243.000,- Kč a na náhradu za trestní stíhání proti jeho osobě ve výši 22.500,- Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. února 2016, č. j. 42 C 277/2014-160, uložil žalované povinnost, aby zaplatila žalobci částku 178.800,- Kč (výrok I., týkající se nemajetkové újmy za nezákonnou vazbu), zamítl žalobu ohledně částky ve výši 86.700,- Kč (výrok II.), zastavil řízení do částky 24.224,20 Kč (výrok III.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. listopadu 2016, č. j. 12 Co 209/2016-188, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se žaloba ohledně částky 149.000,- Kč zamítá, jinak jej v tomto výroku ohledně částky 29.800,- Kč potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
4. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil s tím, že v projednávané věci došlo v rámci trestního stíhání k vydání nezákonných rozhodnutí a taktéž, že byly dány podmínky odpovědnosti státu podle Odpšk. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru o nutnosti kompenzace nemajetkové újmy žalobce, avšak neztotožnil se s rozsahem náhrady nemajetkové újmy, jak ji posoudil a přiznal soud prvního stupně (odškodnění ve výši 1.500,- Kč za jeden den vazby). Odvolací soud uzavřel, že žalobci postačilo poskytnout odškodnění ve výši 500,- Kč za jeden den vazby, neboť se nejednalo o natolik traumatizující záležitost, která by odůvodňovala zvýšenou sazbu odškodnění.
Proti tomuto rozsudku (do části měnícího meritorního výroku I.) podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a přípustnost svého dovolání vymezil tak, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Dovolatel v této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 16. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, a ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně v jeho napadeném meritorním výroku I. potvrzuje a že žalovaná je povinna nahradit dovolateli náklady řízení před soudy všech stupňů.
6. Žalovaná se k podanému dovolání žalobce písemně nevyjádřila.
7. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalobce je – jak bude vyloženo níže – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
8. Esenciálním podkladem pro možný dovolací přezkum napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž se mění rozhodnutí soudu prvního stupně, je, že odvolací soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku zprostředkuje (zákonu odpovídajícím způsobem, tj. ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř.), skutkový základ, z nějž při rozhodování a formulování svého kasačního rozhodnutí vycházel, a rovněž na něj navazující právně kvalifikační závěr, obsahující přezkoumatelnou právní argumentaci, jež právě vychází z onoho skutkového základu.
9. Jinými slovy řečeno, aby bylo možno korektně posoudit otázku právně kvalifikačního výsledku soudu ve vydaném rozhodnutí, je nezbytné, aby z odůvodnění jeho písemného vyhotovení byla zřejmá i skutková stránka věci. Deficit v tomto směru, neurčitost či nesrozumitelnost mezi dílčími skutkovými zjištěními navzájem nebo ve vztahu k závěru o skutkovém stavu mohou v dovolacím řízení naplnit dovolací důvod představovaný charakteristikou, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 910/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
10. Ustanovení §31a odst. 2 Odpšk je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Při stanovení peněžní náhrady za nemateriální újmu způsobenou nezákonným omezením osobní svobody ze strany státu základními okolnostmi jsou povaha trestní věci, celkové doma omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52/2012; dále již „R 52/2012“).
11. Jestliže v R 52/2012 bylo vyloženo, že při rozhodování o tom, zda jsou naplněny podmínky pro peněžní formu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, je nezbytné přihlédnout k právně významným okolnostem vztahujícím se k osobní sféře poškozené osoby, pramení z toho pro odvolací soud, jenž v tomto směru přezkoumává rozhodnutí soudu prvního stupně (který k takovéto formě zadostiučinění právě pro jím zjištěné a v rozhodnutí dále zohledněné okolnosti v osobní sféře žalobce přistoupil), a nazná jiný právní názor, povinnost, aby seznatelným způsobem vyložil, pro jaké konkrétní důvody soudem prvního stupně jím zjištěné a zohledněné předmětné okolnosti případu neshledává relevantními, respektive na podkladě jaké argumentace je vlastně vytěsňuje.
12. Ačkoliv verifikační rozsah právně významných okolností, respektive způsob, jak má soud rozhodovat o nárocích podle §31a odst. 2 Odpšk Nejvyšší soud vyložil např. v rozsudku ze dne 16. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 67/2016, a na nějž ve své dovolací argumentaci odkazuje žalobce, odvolací soud se předmětnými hledisky nezabýval a hodnotící úvahy soudu prvního stupně, opřené o předmětná dílčí skutková zjištění, en bloc vytěsnil tím, že (ještě jednou citováno z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku): „Pokud se však týká výše odškodnění nemajetkové újmy způsobené žalobci výkonem vazby, jejíž zvýšení odůvodnil péčí o nezletilého syna, odvolací soud vycházel z odlišného závěru...v daném případě (se) nejednalo o natolik traumatizující záležitost, která by odůvodňovala zvýšenou sazbu odškodnění, a to s ohledem na věk žalobcova syna, kterému v době výkonu žalobcovy vazby bylo necelých patnáct let...“
13. Odvolací soud současně také pominul ta skutková zjištění, z nichž soudu prvního stupně při posuzování okolností týkajících se osobní sféry žalobce (kterému z důvodu vazebního stíhání bylo znemožněno zajišťovat výhradní péči o jeho nezletilého syna) při rozhodováním vycházel, respektive v odvolacím řízení si případně neopatřil (na podkladě zopakování či doplnění důkazů) takové informace ve formě právně rozhodných dílčích skutkových zjištění, které by jím přijatý závěr shora odůvodňovaly.
14. V konečném důsledku tak vydané rozhodnutí koliduje s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť odůvodnění jeho písemného vyhotovení je (z již shora vyložených důvodů) zcela nedostatečné.
15. Odvolací soud nerespektoval ani právní názor vyplývající z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13 (in http://nalus.usoud.cz ), v němž český orgán ochrany ústavnosti zdůraznil, že obecný soud je povinen při stanovování výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, za kterou odpovídá stát a jeho orgány, vždy pečlivě zvažovat veškeré okolnosti, za nichž k újmě došlo a k závažnosti této újmy.
16. Z vyloženého je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemůže v dovoláním dotčeném rozsahu obstát, neboť není věcně správné. Nejvyššímu soudu tudíž za této situace nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. ve shora uvedeném rozsahu, jak se podává z výrokové znělky tohoto rozsudku, zrušit a věc mu v tomto rozsahu vrátit podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
17. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. ledna 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu