ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1639.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1639/2018-799
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně M. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Davidem Ferfeckým, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 581/28, proti žalované CENTRUM 3000 a.s. , se sídlem v Praze 4, Sofijské nám. 3400/6, identifikační číslo osoby 257 00 731, zastoupené JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, o určení vlastnictví k nemovitým věcem, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 279/99, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. března 2017, č. j. 29 Co 37/2017-694, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. ledna 2017, č. j. 7 C 279/99-663, zamítl návrh žalobkyně na neúčinnost doručení usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 14. 1. 2016, č. j. 7 C 279/99-579.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 20. března 2017, č. j. 29 Co 37/2017-694, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné podle §219 o. s. ř. potvrdil. Odvolací soud (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění písemného vyhotovení usnesení) přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že usnesení (jehož neúčinnost doručení se žalobkyně domáhala) bylo řádně doručeno tehdejšímu ustanovenému právnímu zástupci žalobkyně.
Proti v záhlaví uvedenému usnesení odvolací soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím advokáta včasně dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání s tím, že se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „dovolací soud“ nebo „Nejvyšší soud“), a to konkrétně výkladem §50d o. s. ř.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu odmítl, jelikož dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatelka vytýká soudu prvního stupně i odvolacímu soud nesprávný výklad ustanovení §50d o. s. ř. Dovolatelka na podporu své argumentace odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015. Toto dovolatelkou zmíněné usnesení nelze na danou věc aplikovat, jelikož v uvedené věci se jednalo o řešení otázky omluvitelného důvodu, pro který účastník zmeškal lhůtu pro překážku (událost), která účastníkovi nebo jeho právnímu zástupci objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon. Nyní posuzovaná věc však s výše zreferovaným případem není totožná. Z obsahu spisu vyplývá, že předmětné usnesení, jehož neúčinnosti doručení se dovolatelka domáhala, bylo řádně doručeno tehdejšímu právnímu zástupci žalobkyně, a tehdejšímu právnímu zástupci žalobkyně nebránila žádná překážka (událost) pro kterou by zmeškal lhůtu učinit včas příslušný procesní úkon.
Odkaz dovolatelky na výše uvedené usnesení dovolacího soudu je tudíž nepřípadný. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi připomíná, že při práci s judikaturou a s poukazem na judikovaný právní názor (z předmětného rozhodnutí zpracovanou tzv. právní větu vystihující gros rozsouzeného případu) nutno mít stále na paměti, že nelze takové právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015, in https://nsoud.cz ).
Shora vymezeným předpokladem přípustnosti dovolání se dovolatelce nepodařilo založit přípustnost jejího dovolání, jelikož odvolací soud se (nijak) neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Dovolací soud pouze uvádí, že podle §148 odst. 1 ve spojení s §243b o. s. ř. má stát podle výsledku řízení proti účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V daném případě stát proti žalované toto právo nemá, jelikož žalované (která se k dovolání podanému žalobkyní písemně nevyjádřila) v tomto řízení náklady řízení nevznikly. Pokud jde o žalobkyni, bylo jí v průběhu řízení přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu a z tohoto důvodu dovolací soud rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady státu vzniknou v souvislosti s ustanovením zástupce (advokáta) žalobkyně pro dovolací řízení, o jehož odměně a náhradě výdajů rozhodne za dovolací řízení soud prvního stupně.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu