ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2289.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2289/2017-196
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a Mgr. Hynka Zoubka ve věci žalobkyně TST REAL s.r.o. , identifikační číslo osoby 27607470, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Dlážděná 1586/4, zastoupená Mgr. Janem Lehovcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1586/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za vedlejšího účastenství M. B. , soudního exekutora Exekutorského úřadu XY, identifikační číslo osoby XY, se sídlem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sukova třída 1260, o náhradu škody ve výši 1 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soud pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 380/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017, č. j. 21 Co 183/2015-177, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017, č. j. 21 Co 183/2015-177, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se po žalované domáhá náhrady škody ve výši 1 400 000 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem exekutora M. B., exekutorský úřad v XY, konkrétně průtahy při provádění exekuce a liknavostí spočívající v nedoručení usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 1. 2003, č. j. Nc 5016/2003-8, o nařízení exekuce proti povinnému Z. K. a nezajištění jeho nemovitostí. Uvedené liknavosti povinný využil a nemovitosti prodal, načež se v exekuci vedené proti povinnému do dnešního dne nepodařilo pohledávku vymoci.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 3. 2015, č. j. 25 C 380/2013-93a, rozhodl tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 1 400 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 14. 9. 2013 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované M. B., soudnímu exekutorovi, náklady řízení ve výši 71 000 Kč k rukám JUDr. Vladimíra Krejčího, advokáta, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozhodl rozsudkem ze dne 10. 1. 2017, č. j. 21 Co 183/2015-177, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. potvrdil, ve výroku III. jej změnil tak, že ve vztahu žalobkyně a vedlejšího účastníka na straně žalované žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a že žádný z účastníků včetně vedlejšího účastníka na straně žalované nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně měl z hlediska skutkového stavu za zjištěné, že žalobkyně nabyla smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15. 10. 2007 od společnosti GE Money Bank a.s. pohledávku ve výši přibližně 5 000 000 Kč s příslušenstvím za společností KOFR, v.o.s., jež byla zajištěna mimo jiné zákonným ručením společníka Z. K. a byla soudně přiznána rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 3. 12. 1999, který nabyl právní moci dne 30. 1. 2002. Dřívější oprávněný, tj. Komerční banka, a.s., podal návrh na nařízení exekuce a exekuce byla nařízena usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 1. 2003 proti třem povinným, mj. Z. K. Po vydání usnesení o nařízení exekuce Komerční banka, a.s. smlouvou ze dne 28. 5. 2003 postoupila pohledávku včetně pohledávky za Z. K. na společnost GE Money bank, a.s., která ji následně, dne 15. 10. 2007, postoupila na žalobkyni. V době vydání usnesení byl pan K. vlastníkem souboru nemovitostí zapsaného v katastru nemovitostí, které prodal smlouvou ze dne 6. 11. 2003 za cenu 1 400 000 Kč. Exekuce probíhá a je plněno v malých částkách od další povinné.
5. Soud prvního stupně následně zaujal názor, že žalobkyně není aktivně legitimovaná k podání žaloby, neboť smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15. 10. 2007 s postoupenou pohledávkou nepřešlo právo na náhradu škody vůči žalované, neboť v té době toto právo nemohlo ještě existovat, a to z důvodu, že exekuce probíhala a stále probíhá, a v té době nebylo zřejmé, že exekucí nebude vymožena exekvovaná částka.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která pokládal za dostatečná. Odvolací soud v první řadě poukázal na §524 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, podle kterého s postupovanou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Příslušenstvím pohledávky se rozumí úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím vymáháním. Pod slovním spojením „práva s pohledávkou spojená“ se rozumí zejména práva věřitele na zajištění pohledávky, právo na soudní uplatnění pohledávky (nárok) včetně oprávnění exekučně ji vymoci. Nelze jím však rozumět právo vyplývající ze zcela odlišné právní skutečnosti, vůči odlišnému dlužníku, které má k převáděné pohledávce pouze ten vztah, že vyplývají ze skutkově spolu souvisejícího právního úkonu a protiprávního jednání. Žalobkyně svoji žalobu postavila na skutkovém tvrzení, že smlouvou o postoupení pohledávky na ní přešel i nárok společnosti GE Money Bank a.s. na náhradu škody, resp. nárok na budoucí pohledávku na náhradu škody. Takový závěr však není správný. Projevenou vůlí účastníků smlouvy ze dne 15. 10. 2007 o postoupení pohledávky bylo převést na žalobkyni pohledávku, se všemi právy s ní spojenými, vzniklou z právního důvodu dle rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 3. 12. 1994, č. j. 24 Cm 396/96-90, a z důvodu smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu ze dne 27. 6. 1994. Pokud by smluvní strany chtěly smlouvou o postoupení pohledávky převést rovněž pohledávku, kterou by měla společnost GE Money bank a.s. vůči České republice z důvodu nesprávného úředního postupu soudního exekutora, nic jim nebránilo tuto skutečnost vyjádřit v předmětné smlouvě s uvedením České republiky jako dlužníka a právním titulem takové pohledávky. Na žalobkyni však v posuzované věci smlouvou ze dne 15. 10. 2007 žádná taková pohledávka převedena nebyla a nemůže jím být ani nárok na náhradu škody, protože jde o právo vyplývající z odlišné právní skutečnosti, vůči odlišnému dlužníku (České republice), která nemá k převáděné pohledávce žádný vztah. Současně dle čl. I, poslední odstavec bod 1. smlouvy ze dne 15. 10. 2007 postupitel postoupil na žalobce nároky spojené s pohledávkami dle výše uvedeného právního důvodů z titulu náhrady škody, která vznikla porušením smlouvy jako právního důvodu pohledávky nebo v souvislosti se správou, vymáháním či jakýmkoliv uplatněním pohledávky. Jestliže škoda společnosti GE Money bank a.s. nevznikla v době nesprávného úředního postupu soudního exekutora způsobeného jeho liknavostí a v průtazích při provádění exekuce, protože v té době exekuce stále probíhala, nemohl být takový nárok ani převeden smlouvou ze dne 15. 10. 2007. Pokud žalobkyně ve svém odvolání uvažuje, že jí škoda mohla vzniknout i po 15. 10. 2007, je takové tvrzení neopodstatněné, protože k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu soudního exekutora (nedoručení usnesení o nařízení exekuce v přiměřené lhůtě a nezajištění nemovitostí Z. K.) mělo dojít v době před uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky, a odvolatelka tedy v rozporu s §216 odst. 2 o. s. ř. takovou úvahou v zásadě uplatňuje nový nárok z jiného skutkového základu. Žalobkyně se navíc v žádosti o předběžné projednání nároku žádné škody vzniklé až po uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 15. 10. 2007 nedomáhala. Domáhat se u soudu lze jen takového nároku, který byl žalobkyní uplatněn a předběžně projednán úřadem (zde Ministerstvem spravedlnosti). Odkaz žalobkyně na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, č. j. 13 Co 51/2016-123, odvolací soud nepokládal za přiléhavý, neboť vychází z jiného skutkového stavu, neboť v tam řešené věci došlo k údajné škodě až po uzavření smlouvy o postoupení pohledávky.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“) podala dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, přičemž k přípustnosti dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu dosud řešena, a vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně předestírá otázky, zda spolu s postupovanou pohledávkou přechází na jejího nabyvatele také budoucí právo na náhradu škody související s nesprávným úředním postupem při vymáhání pohledávky a zda se jedná o uplatnění jiného nároku v situaci, kdy žalobce v rámci odvolacího řízení dotvrdí okamžik vzniku nároku.
8. Dovolatelka v této souvislosti namítá, že soudy nevedly v podstatě jakékoliv dokazování k okamžiku vzniku škody, tj. ohledně okamžiku, kdy se stala pohledávka nevymožitelnou. Z odůvodnění jejich rozhodnutí nicméně plyne, že vycházely z názoru, že škoda vznikla až po uzavření postupní smlouvy, s čímž dovolatelka souhlasí. Pokud škoda na pohledávce vznikla až poté, kdy ji nabyla, vznikla škoda dovolatelce, a tím je též dána její aktivní věcná legitimace. Poškozeným špatnou správou pohledávky je její vlastník v okamžiku vzniku škody, přičemž vlastníkem byla po 15. 10. 2007 jednoznačně dovolatelka. Zamítnutí žaloby pro nedostatek aktivní věcné legitimace by tak nemělo vůbec přicházet do úvahy. Právní konstrukce vytvořená soudy nižších stupňů, podle níž škoda měla vzniknout některému z původních věřitelů, kteří před řadou let pohledávku postoupili a o její další osud se nezajímali, je absurdní. Stejně tak je absurdní, aby v důsledku postoupení pohledávky škodový nárok zmizel, resp. ztratil svého nositele. Žalobce na podporu svého právního posouzení odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, č. j. 13 Co 51/2016-123. Pokud by škoda vznikla před 15. 10. 2007, byla by žalobkyně rovněž aktivně legitimována, neboť smluvní strany na takovou možnost pamatovaly při uzavírání postupní smlouvy. Dovolatelka rovněž nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, podle kterého jestliže v rámci odvolacího řízení uvedla, že škoda vznikla po 15. 10. 2007, snažila se v rámci odvolacího řízení uplatnit nový nárok. Podle ustálené judikatury (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1503/2012) je předmětem občanského soudního řízení žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá. Totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, nelze přisvědčit názoru, že totožnost skutku je zachována (a tudíž respektována vázanost soudu, popř. rozhodců, žalobou) pouze v tom případě, je-li tu naprostá (absolutní) shoda mezi skutkovými tvrzeními, z nichž žalobce dovozuje uplatněný nárok, a skutkovým stavem věci, z něhož vyšel soud, popř. rozhodci, ve svém rozhodnutí. Dovolatelka je toho názoru, že podstatné právně relevantní skutečnosti, o něž opírala svůj nárok, ani žalobní petit, po celou dobu řízení neměnila.
9. Žalovaná ani vedlejší účastník na její straně se k dovolání nevyjádřili.
III. Formální náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
12. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
14. Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky totožnosti nároku.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
15. Podle §79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
16. Podle §216 odst. 2 o. s. ř. v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok.
17. Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 723/2000, uveřejněném pod číslem 46/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Odtud plyne, že totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod číslem 1/1996 v trestní části Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení.
18. Komentářová literatura (viz např. BUREŠ, J. In DRÁPAL, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I: komentář . Praha: C.H. Beck, 2009, s. 830) uvádí, že: „právní kvalifikace skutkových okolností tvrzených účastníky před soudem prvního stupně je věcí soudu. Není v zájmu společnosti, aby rozhodnutí soudu nevyřešilo sporné vztahy účastníků jen proto, že se mýlí v právní kvalifikaci svých vztahů. Tento společenský požadavek lze vyjádřit zásadou, že zamítá-li soud žalobu, pak se v zamítavém rozhodnutí ‚skrývá‘ závěr, že nároku žalobcem uplatněnému na základě určitých skutkových okolností nelze vyhovět podle hmotného práva vůbec, a nikoliv jen podle účastníkem uvažovaného právního předpisu.“
19. V první řadě je třeba podotknout, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je nejen ve vztahu k totožnosti (resp. rozdílnosti) nároků jen obtížně srozumitelné, stojící na hraně přezkoumatelnosti ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
20. Odvolací soud se odmítl zabývat pozměněnou argumentací dovolatelky s tím, že vychází z jiného skutkového základu, než který byl předestřen žalobou. V odůvodnění je v této souvislosti hovořeno o tvrzeném nesprávném úředním postupu. Dovolací soud ovšem jakoukoliv změnu ve skutkových tvrzeních, natož pak ve skutkových tvrzeních týkajících se nesprávného úředního postupu, neshledává. Je zjevné, že dovolatelka v průběhu řízení přizpůsobila svou argumentaci, konkrétně tak, že akceptovala názor soudu prvního stupně ohledně vzniku škody až v době po postoupení pohledávky, přičemž uvedla, že i v případě vzniku škody v době před postoupením pohledávky jí právo náleží, jelikož v takovém případě na ni bylo smluvně postoupeno. Uvedená úprava postoje je ovšem toliko v rovině právních úvah týkajících se okamžiku, kdy se projevily důsledky škodné události (vznikla škoda), a nedotýká se příčiny škody (škodné události). V konkrétních okolnostech případu je zjevné, že posouzení okamžiku vzniku škody má vliv na vyhodnocení, zda dovolatelce může svědčit právo na náhradu škody, popř. jakým mechanismem se toto právo do její sféry dostalo. O rozdíl v nároku se nejedná, neboť jednání (jímž měl být nesprávný úřední postup ze strany exekutora) i následek (právo na náhradu škody) zůstávají stejné, rozdíl je toliko v posouzení dílčí právní otázky při nezměněných skutkových tvrzeních. Byl-li by akceptován názor odvolacího soudu, bylo by dovolatelce umožněno (resp. by byla nucena) domáhat se tvrzené pohledávky v novém řízení, v němž by žalovala stejnou žalovanou, tvrdila by totožné okolnosti a pouze by předložila odlišný právní náhled na věc. Naznačený postup je třeba odmítnout. Jak plyne z výše zmíněné judikatury i z citované komentářové literatury, odvolací soud se měl se změnou (úpravou) právní argumentace vypořádat v rámci tohoto řízení, což neučinil. Dovolání je tedy důvodné.
21. Pokud se týká otázky hmotného práva týkající se přechodu budoucího práva na náhradu škody vzniklé při vymáhání škody (v konkrétní věci nesprávným úředním postupem exekutora), nelze uzavřít, že by rozhodnutí odvolacího soudu na řešení uvedené otázky nespočívalo. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je totiž obsažen závěr o nesprávnosti názoru dovolatelky, podle nějž na ni smlouvou o postoupení pohledávky přešel nárok společnosti GE Money Bank a.s. na náhradu škody, resp. nárok na budoucí pohledávku na náhradu škody. Odvolací soud rovněž uvedl, že jestliže škoda společnosti GE Money Bank a.s. nevznikla v době nesprávného úředního postupu soudního exekutora, protože v té době exekuce stále probíhala, nemohl být takový nárok ani převeden smlouvou ze dne 15. 10. 2007. Úvahy, které odvolací soud vedly k těmto závěrům, ovšem rozpoznatelné nejsou. Posouzení otázky, zda společně s pohledávkou bylo převáděno budoucí právo postupitele (GE Money Bank a.s.) na náhradu škody vzniklé v souvislosti se správou, vymáháním či uplatněním pohledávky, nebo „z jakéhokoliv jiného důvodu, který souvisí, má svůj původ v nebo se týká pohledávky, resp. jejího právního důvodu“ (viz soudy zjištěný text smlouvy o postoupení pohledávky z 15. 10. 2017) vyžadují ovšem dle dovolacího soudu pro řešení věci výklad vůle takto projevené a právních účinků takové vůle v míře, která je nad úrovní dosud odvolacím soudem vyjádřené, že totiž takový výklad je nesprávný, neboť stranám postupní smlouvy „nic nebránilo tuto skutečnost vyjádřit v předmětné smlouvě, s uvedením České republiky jako dlužníka a právním titulem takové pohledávky“. Nad to s ohledem na výše zmíněné procesní pochybení byla odvolacím soudem vyloučena možnost právního posouzení, zda škoda spočívající v zániku dobytnosti pohledávky mohla vzniknout i po postoupení pohledávky, a tudíž zda právo na její náhradu mohlo vzniknout až žalobkyni.
22. Z obsahu napadeného rozhodnutí se jeví být zřejmým, že se odvolací soud při odvolacím přezkumu řešení toho, zda žalobkyni svědčí aktivní legitimace k uplatnění předmětného nároku, nezabýval vyhodnocením otázky, zda (popř. kdy) tvrzená škoda vznikla, a to ač se v odůvodnění svého rozhodnutí mínil vypořádat se všemi v úvahu připadajícími možnostmi, což se mu ovšem nezdařilo, a tak jeho právní posouzení (a jemu předcházející vytýčení z hlediska hmotného práva významných skutečností) zůstalo neúplným. V dalším průběhu řízení tedy bude jeho úkolem předně učinit zřetelný závěr ohledně vzniku škody . Dospěje-li k závěru, že škoda vznikla, posoudí okamžik jejího vzniku a následně i důvodnost tvrzení, že právo na náhradu škody má dovolatelka.
VI. Závěr
23. Dovolací soud vzhledem k výše uvedenému zrušil, podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř., rozsudek odvolacího soudu (včetně závislých výroků) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
24. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu