ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2320.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2320/2017-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. T., zastoupeného JUDr. Milanem Trlicou, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 3, proti žalované D. S. , zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 940/23, o určení, že žalovaná není vlastnicí bytu, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 20 C 30/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2016, č. j. 11 Co 324/2016-77, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalované se vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Vsetíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. března 2016, č. j. 20 C 30/2015-57, zamítl žalobu, „aby soud určil, že žalovaná není vlastníkem bytu na společných částech domu a pozemku, vše zapsané na listu vlastnictví pro obec a katastrální území V.“ (dále též „byt“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že v tomto případě není dán naléhavý právní zájem žalobce na určení, že žalovaná není vlastnicí předmětného bytu, jelikož takový výrok soudu by nemohl být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí a navíc by nebylo rozhodnuto ani o skutečném vlastníkovi, kterým podle tvrzení žalobce má být označené bytové družstvo.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. listopadu 2016, č. j. 11 Co 324/2016-77, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o zamítnutí žaloby potvrdil, v nákladovém výroku II. jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 12.913,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalované, a výrokem III. rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení, rovněž k rukám advokáta žalované a v téže lhůtě, částku 5.264,- Kč.
4. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že žalobce nemá na podané žalobě naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř., neboť podkladem pro provedení zápisu změn v katastru nemovitostí by nemohl být požadovaný určovací výrok, že žalovaná není vlastnicí předmětných nemovitostí. Případný negativní výrok by mohl být důvodem pro zápis například při určení vlastnictví u tzv. duplicitních zápisů, přičemž i v těchto případech se dává přednost pozitivnímu vymezení určovacího výroku. Nelze souhlasit s názorem žalobce, že v případě jeho úspěchu by byla žalovaná jako vlastník v katastru nemovitostí „vymazána“ a na základě jeho další žaloby by jako vlastník nastoupil D. H. a následně Stavební bytové družstvo Vsetín.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení právní otázky naléhavého právního zájmu na určení neexistence vlastnického práva coby podkladu pro provedení předmětného zápisu do katastru nemovitostí) a předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 a §237 o. s. ř. vymezuje s tím, že výše uvedená právní otázka v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Žalobce pak v dovolání, též s odkazem na označenou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), argumentuje ve prospěch svého právního názoru, že v daném případě mu svědčí naléhavý právní zájem na určení neexistence vlastnického práva žalované k předmětnému bytu. Dále vyjadřuje právní názor, že v jeho případě nelze žalovat na určení, že vlastníkem bytu je předmětné stavební bytové družstvo, neboť naléhavý právní zájem na určení vlastnictví nemůže být dán, jestliže žaloba nesměřuje vůči osobě, která je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí. Uzavírá, že právní zájem na určení neexistence práva je dán tehdy, jestliže ze skutkových okolností vyplývá, že určovací žaloba a případný vyhovující rozsudek jsou objektivně způsobilými založit pevný právní základ pro společné právní vztahy účastníka řízení. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalovaná (prostřednictvím svého advokáta) v písemném vyjádření k dovolání odmítla uplatněnou dovolací argumentaci žalobce. I pokud by šlo na základě negativního výroku rozsudku provést výmaz vlastnického práva žalované k předmětnému bytu, nemělo by to za následek vyřešení sporu mezi stranami. Nedošlo by k nastolení právní jistoty, tvrdí-li dovolatel, že vlastníkem tohoto bytu je Stavební bytové družstvo Vsetín. Právní vztahy rozsudkem s navrhovaným výrokem by tak nebyly vyjasněny a musely by opět být řešeny soudní cestou. Žalovaná má za to, že otázka negativního určení vlastnického práva byla již opakovaně řešena Nejvyšším soudem, a proto se nejedná o právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002, týkající se řešení tzv. duplicitního vlastnictví k nemovitému majetku). Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce není – jak bude vyloženo níže – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
8. Z obsahu procesního spisu plyne, že žalobce podal u soudu prvního stupně dne 23. března 2015 žalobu na určení, že žalovaná není vlastnicí předmětného bytu. Žalobce v žalobě vyložil (z jeho pohledu) skutkové okolnosti a z nich plynoucí právní konsekvence, které se týkají předmětného bytu. Především, že žalobce coby převodce uzavřel s D. H. coby nabyvatelem dne 14. listopadu 2012 smlouvu o převodu družstevních práv k předmětnému bytu, od které posléze, dne 20. února 2014 (dopisem adresovaným nabyvateli práv), odstoupil [viz kopie dopisu na č. l. 7 procesního spisu (dále již jen přísl. č. l.) s kopií podacího lístku na č. l. 7 verte o odeslání tohoto dopisu poštou dne 21. února 2014]. Podle žalobce se proto D. H. nemohl stát členem Stavebního bytového družstva Vsetín, které tudíž nemohlo na něj platně převést vlastnické právo k bytu (smlouva o převodu bytové jednotky ze dne 25. listopadu 2013; právní účinky vkladu ke dni 2. prosince 2013 – viz výpis z katastru nemovitostí na č. l. 5). V důsledku toho pak D. H. (podle názoru žalobce) nemohl ani platně převést vlastnické právo na žalovanou, která tudíž není vlastnicí tohoto bytu.
9. Z usnesení téhož soudu prvního stupně ze dne 20. října 2014, č. j. 9 C 44/2014-47 (kopie tohoto usnesení je na č. l. 21), vyplývá, že v právní věci žalobce D. H. (shora uvedeného nabyvatele podle převodní smlouvy uzavřené s dovolatelem) proti dovolateli o vyklizení předmětného bytu dovolatelem, soud připustil, aby do tohoto řízení jako žalobkyně vstoupila D. S. (nyní žalovaná v této právní věci), přičemž z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že žaloba o vyklizení bytu byla u soudu prvního stupně podána dne 14. dubna 2014; tedy časově předchází určovací žalobě v této právní věci.
10. Z procesního spisu dále vyplývá, že soud prvního stupně při jednání dne 10. listopadu 2015 (viz protokol o tomto jednání na č. l. 46-47) přistoupil k poučení žalobce ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. „o nutnosti tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na určení, které vymezil v petitu žaloby, tak, aby z těchto skutečností a důkazů vyplývalo, že má žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem.“
11. Žalobce prostřednictvím svého advokáta na takto realizované procesní poučení soudem prvního stupně reagoval následovně:
„Žalobce má za to, že jelikož žalovaná podala žalobu na vyklizení, je dán naléhavý právní zájem na určení, že žalovaná není vlastníkem předmětného bytu. Byli bychom rádu, pokud by právní zástupkyně žalované sdělila u dnešního jednání, že žalovaná na vyklizení trvat nebude a tudíž žalobce v bytě bude dál bydlet. Kromě toho žalujeme u Městského soudu v Brně pana H. o zaplacení částky 515.000,- Kč. Pokud by pan H. tyto peníze žalobci uhradil, pak by byl celý problém vyřešen a žalobce by se z bytu odstěhoval. Do té doby by bylo rovněž řešením, pokud by žalovaná uzavřela se žalobcem nájemní smlouvu k bytu a on by jí platil nájemné do doby, než Městský soud v Brně rozhodne...“
12. Z výše uvedeného lze zrekapitulovat následující podstatné momenty případu:
12.1 Žalobce uzavřel smlouvu o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu na D. H. dne 14. listopadu 2012.
12.2 Stavební bytové družstvo Vsetín smlouvou ze dne 25. listopadu 2013, s právními účinky vkladu ke dni 2. prosince 2013, převedlo předmětný byt do vlastnictví D. H.
12.3 Dovolatel dopisem (adresovaným D. H.) ze dne 20. února 2014, odeslaným prostřednictvím pošty dne 21. února 2014, odstoupil od smlouvy o převodu členských práv a povinností k bytu, kterou uzavřel s D. H. dne 14. listopadu 2012.
12.4 D. H. coby prodávající kupní smlouvu ze dne 25. dubna 2014 ve znění jejího dodatku ze dne 20. března 2014, převedl na kupující žalovanou vlastnické právo k předmětnému bytu; právní účinky vkladu podle této smlouvy nastaly (ve prospěch žalované) ke dni 20. května 2014.
12.5 Dovolatel podal u Městského soudu v Brně žalobu proti D. H., na základě které se proti tomuto žalovanému domáhá z titulu (odstoupení od) předmětné smlouvy o převodu členských práv a povinností k bytu zaplacení částky 515.000,- Kč.
13. Podle §80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
14. V judikatuře dovolacího soudu je jednotně judikováno, že určovací žaloba podle §80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1332/2002; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
15. Panuje také shoda v závěru, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2016).
16. Lze přisvědčit právnímu názoru žalované obsaženému v jejím vyjádření k dovolání žalobce, že Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 23. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002, vyložil právní názor, že pozitivní určení vlastnického práva má přednost před negativním určením (že žalovaný není vlastníkem sporné nemovitosti), protože z negativního určení nevyplývá, kdo je skutečným vlastníkem nemovitosti. Z tohoto pohledu tudíž předmětná právní otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu již byla vyřešena.
17. V návaznosti na výše uvedené, a též s přihlédnutím k té části dovolací argumentace, v níž žalobce rozvíjí své úvahy o nemožnosti žalovat o určení vlastnictví třetí osobu, je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008, judikoval, že vzhledem k právním a evidenčním účinkům zápisů vlastnických vztahů v katastru nemovitostí se záznamem, učiněným na základě soudního výroku o určení, završuje proces odstranění nejistoty v dosavadním určení právního vztahu. Je-li navrhovatelem tohoto určení osoba, jež tvrdí, že ona je oprávněnou v právním vztahu, vyplývá z logiky věci, že se svým právem obrací proti těm osobám, které své postavení oprávněných právě o zápis v katastru nemovitostí opírají, a naopak, je-li navrhovatelem tohoto určení osoba, jež je sice jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí, avšak tvrdí, že skutečným vlastníkem je někdo jiný, je logické, že žaloba na určení bude v tomto případě směřovat vůči tomuto tvrzenému skutečnému vlastníku nemovitostí.
18. Právní otázce, zda lze na základě rozsudku deklarujícího neexistenci vlastnického práva stávajícího „katastrálního“ vlastníka k označenému nemovitému majetku provést předmětný zápis do katastru nemovitostí, předchází posouzení právní otázky, zda žalobci na takovéto negativní určovací žalobě svědčí naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř.
19. Je nepochybné, že za uplatněné žalobní konstrukce žalobci na podání takovéto negativní určovací žaloby naléhavý právní zájem nesvědčí, neboť i kdyby podle takto vydaného rozsudku mělo dojít k výmazu vkladu vlastnického práva v neprospěch žalované, nic by to (objektivně) nezměnilo na stávajícím právním postavení žalobce, který na straně jedné tvrdí, že od předmětné smlouvy o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu odstoupil, současně se však z titulu této smlouvy po původním nabyvateli domáhá peněžitého plnění, a v řízení o neexistenci vlastnictví žalované k témuž bytu v této právní věci deklaruje ochotu se z tohoto bytu odstěhovat, pakliže obdrží předmětné peněžité plnění od původního nabyvatele D. H.
20. Nejvyšší soud reflektuje, že např. již v rozsudku ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000, vyložil a odůvodnil právní názor, že z hlediska zájmu na určitosti vlastnických práv a jejich nespornosti a spolehlivosti jejich evidence v katastru nemovitostí platí, že žalobě na určení vlastnictví je třeba pro její jednoznačnost dát přednost před žalobou na plnění. Dovolacímu soudu je rovněž známo, že Ústavní soud České republiky např. v nálezu ze dne 11. července 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14 (in http://nalus.usoud.cz ) vyložil (byť k naléhavému právnímu zájmu na určení neplatnosti smlouvy), že ne vždy postačí k ochraně práv žaloba na plnění, a že někdy je nevyhnutelné postavit právo či právní vztah najisto, a to i cestou negativní určovací žaloby. Lze si jistě představit situace, kdy (byť spíše výjimečně) žalobce může mít i na podání negativní určovací žaloby naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř. Věci je však třeba řešit případ od případu.
21. Protože však otázku existence naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, a tedy případně i otázku naléhavého právního zájmu na negativní určovací žalobě, je třeba posuzovat podle tvrzení žalobce, který je povinen tvrdit a prokazovat naléhavost svého právního zájmu na takovém určení, je v daných poměrech věci zřejmé, že dovolatel si již v rámci svých žalobních tvrzení protiřečí. Dovolatel totiž na straně jedné poukazuje na odstoupení od smlouvy o převodu členských práv a povinností, od čehož dovozuje neplatnost realizovaných dvou převodů předmětného bytu (tj. až po vlastnictví žalované), současně však tvrdí, že se domáhá po původním nabyvateli D. H. peněžitého plnění ve výši 515.000,- Kč, přičemž v tomto řízení vůči žalované deklaruje ochotu předmětný byt vyklidit, pakliže obdrží od D. H. předmětné peněžité plnění z titulu předmětné převodní smlouvy, to vše v procesní situaci, kdy tento spor o určení neexistence vlastnictví žalované k bytu zahájil až poté, co bylo žalovanou (v procesním postavení žalobkyně) vůči němu zahájeno řízení o vyklizení předmětného bytu.
22. Z uvedeného plyne, že určovací negativní žaloba v této věci zjevně nemůže splnit zákonem požadovanou preventivní funkci a rozhodnutí o ní není v daných poměrech způsobilé eliminovat (v pozitivním slova smyslu) postavení žalobce. Námitky, jež dosud žalobce shora popsaným nekonzistentním způsobem vyložil v rámci svých tvrzení, z nichž dovozuje naléhavý právní zájem na určení neexistence vlastnictví žalované k předmětnému bytu, lze tak uplatnit v (časově předcházejícím) řízení o vyklizení předmětného bytu, pakliže si žalobce ujasní, oč primárně vlastně usiluje.
23. Poněvadž, jak již shora bylo vyloženo, Nejvyšší soud se otázkou negativních určovacích žalob ve vztahu k nemovitému majetku již v minulosti zabýval, přičemž ani prostřednictvím tohoto dovolání Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že je třeba takto již vyřešenou právní otázku posoudit jinak, nezbylo, než podané dovolání žalobce pro jeho nepřípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. odmítnout (§243c odst. 1 o. s. ř.).
24. Ústavní soud v nálezu ze dne 9. února 2016, sp. zn. I. ÚS 2933/15, vyložil, že i rozhodnutí soudu o nákladech řízení musí být v souladu s průběhem řízení. Pokud by k náhradě nákladů měl být podle obecných zákonných zásad zavázán účastník, který byl dříve v řízení osvobozen od placení soudních poplatků, pak je obecný soud při rozhodování o nákladech řízení povinen uvážit poměry účastníka, které vedly k jeho osvobození, a posoudit, zda není namístě uplatnění §150 o. s. ř., jež sice podléhá poměrně široké míře soudního uvážení, ne však libovůli.
25. S přihlédnutím k tíživým majetkovým poměrům žalobce, který je příjemcem dávky pomoci v hmotné nouzi (příspěvku na živobytí – viz kopie potvrzení na č. l. 90) a jemuž soud prvního stupně usnesením ze dne 21. března 2017, č. j. 20 C 30/2015-99, přiznal (zcela) osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení, jakož i s ohledem na poměry žalované, které jsou oproti poměrům žalobce příznivější, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tomto případě jsou ve smyslu §243b a §150 o. s. ř. splněny podmínky pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů dovolacího řízení žalované vůči žalobci, čemuž odpovídá výrok II. tohoto usnesení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. ledna 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu