ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2585.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2585/2016-435
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně INVESTMENT CONSULTING OSTRAVA spol. s r. o. „v likvidaci“ , identifikační číslo osoby 47681411, se sídlem v Opavě, Zámecký okruh 413/8, zastoupené JUDr. Annou Antlovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Sadová 2650/20, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 150/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015, č. j. 15 Co 422/2014-381, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala náhrady škody v celkové výši 5 906 663 Kč s příslušenstvím, jež jí měla v letech 2003 a 2004 vzniknout jednak nesprávným úředním postupem spočívajícím ve vyznačení doložky právní moci na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2002, č. j. 28 Cm 14/2002-10 (ve výši 3 746 663 Kč s příslušenstvím), jednak nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Ostravě, který po zrušení shora uvedeného (ve skutečnosti nepravomocného) rozhodnutí usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2004, č. j. 8 Cmo 69/2004-43, nevymazal z obchodního rejstříku údaj o likvidaci žalobkyně, v důsledku čehož žalobkyně nemohla realizovat jeden obchodní případ (ve výši 2 160 000 Kč s příslušenstvím).
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 5. 2014, č. j. 20 C 150/2007-356, žalobu o zaplacení částky 5 906 663 Kč zamítl (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a žalobkyni uložil povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši, jež bude stanovena v samostatném usnesení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se ve svém rozhodnutí jednak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ke škodě ve formě ušlého zisku na straně žalobkyně nedošlo, a jednak uzavřel, že žalovaná ve věci důvodně vznesla námitku promlčení uplatněného nároku.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Námitka žalobkyně, že odvolací soud měl výši vzniklé škody určit v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť v nyní posuzovaném případě vycházely soudy z toho, že žalobkyni žádná majetková škoda nevznikla, a nikoliv ze závěru, že nebylo možno prokázat její výši. Uvedená námitka žalobkyně se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na další žalobkyní vymezené otázce, která se týká počátku běhu promlčecí lhůty, rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl – spočívající v tom, že žalobkyni nevznikla škoda –, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání i v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zbylá námitka žalobkyně (že soud bez dalšího uzavřel, že společnost nebyla schopná jednat) se týká otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Ani tato otázka tedy nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu