ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2596.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2596/2017-493
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně J. L. , zastoupené Mgr. Hanou Bartasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 843/4, proti žalované Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně, se sídlem v Brně, Pekařská 53, IČO 00159816, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 24 C 16/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2016, č.j. 1 Co 29/2016-410, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně se domáhala proti žalované písemné omluvy a zaplacení náhrady nemajetkové újmy v částce 2.000.000,- Kč v souvislosti s následky operačního zákroku, úplného odstranění štítné žlázy, který u žalované podstoupila dne 27. března 2007, kdy u žalobkyně došlo k oboustranné paréze hlasivek a hrtanu. Žalobkyně tvrdila, že byla lékaři žalované udržována v přesvědčení, že se nejedná o trvalý stav a dojde k jeho nápravě.
Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. listopadu 2015, č.j. 24 C 16/2011-354, výrokem I. uložil žalované zaslat žalobkyni písemnou omluvu, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 2.000.000,- Kč a výroky III., IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Dospěl k závěru, že žalovaná neučinila vše, co učinit mohla tak, aby nedošlo k poškození zdraví žalobkyně. Zasáhla tak neoprávněně do jejích osobnostních práv uvedených v ustanovení §11 obč. zák. a žalobkyni proto vzniklo právo na přiměřené zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 a 2 obč. zák. Požadovanou náhradu v penězích však nepřiznal vzhledem k námitce promlčení, kterou vznesla žalovaná, když právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době. K neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně přitom došlo dne 27. března 2007. Již v mezitímním rozsudku ze dne 12. prosince 2013, č.j. 24 C 16/2011-183, Krajský soud v Brně konstatoval, že o nevratnosti daného postižení byla žalobkyně informována dne 18. října 2007 . Žaloba však byla podána u soudu až 7. února 2011, tedy téměř za čtyři roky od neoprávněného zásahu.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně proti zamítavému výroku II. podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, ve výrocích III. a V. ho změnil tak, že žalované a vedlejšímu účastníkovi uložil zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradu nákladů prvostupňového řízení částku 96.879,- Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba byla podána po uplynutí objektivní tříleté promlčecí lhůty. Zabýval se tak výhradně námitkou promlčení, kterou vznesla žalovaná. Neshledal ji, stejně jako soud prvního stupně, v rozporu s dobrými mravy. Poukázal zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 30 Cdo 3170/2009, kde dovolací soud dospěl k závěru, že uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu. O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna . Zdůraznil, že žaloba byla podána v době, kdy již tři roky byla ustálená judikatura v tom směru, že se náhrada nemajetkové újmy v penězích promlčuje. Konstatoval také, že pokud žalobkyně tvrdí, že ji žalovaná až do podání žaloby ujišťovala o tom, že její zdravotní stav může být napraven, a to proto, aby nepodala žalobu, pak podle názoru odvolacího soudu se jedná pouze o domněnku žalobkyně, kterou nikterak nepodložila žádnými důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, však dospěl k závěru, že v řízení před soudem v podstatné části úspěšné žalobkyni náleží plná náhrada nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v plném rozsahu, podala žalobkyně dne 30. prosince 2016 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí podle jejího názoru závisí na vyřešení otázky hmotného práva, přičemž dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla spolehlivě vyřešena – případně by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak .
Dovolatelka uvádí, že otázka zavinění žalované byla vyřešena již soudem prvního stupně. Právní otázka předkládaná dovolacímu soudu však podle dovolatelky spočívá:
1. v náhledu na běh a uplynutí promlčecí doby ve specifických případech pochybení lékařů při poskytování zdravotní péče
2. v náhledu na uplynutí promlčecí doby v případě změny ustálené judikatury ohledně promlčitelnosti nároku na zaplacení přiměřeného zadostiučinění při zásahu do práva na zdraví a souvisejících osobnostních práv
3. v náhledu na rozpor s dobrými mravy v případě vznesení námitky promlčení, kdy předcházela vadná lékařská péče, neinformování pacienta o trvalosti následků a jejich příčinách.
Dovolatelka se domnívá, že právo na zadostiučinění za újmu na zdraví pacienta (resp. možnost jeho uplatnění) by mělo být posuzováno ze subjektivního hlediska – nikoliv objektivně vázáno na konkrétní úkon, jenž je příčinou nároku. Proto by měla být přenesena na lékaře povinnost úplně informovat pacienta a v důsledku jejího nesplnění by měla být následná vznesená námitka promlčení posuzována jako nemravná, případně by mělo dojít k odklonu v pohlížení na běh promlčecí doby jako subjektivní v případech, kdy aktivně legitimovaný ze zřejmých důvodů nemůže reálně právo uplatnit, neboť o něm nemá a nemůže mít povědomí. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která je považuje za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud z tohoto důvodu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §241b odst. 3 věty první o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá , v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 o.s.ř., uplatňuje však současně dvě rozdílné okolnosti (tvrzeně dosud nevyřešenou otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu a současně otázku, která by měla být posouzena jinak, než jak již byla dovolacím soudem vyřešena), jejichž současná existence v případě jedné právní otázky je vyloučena. Ve skutečnosti však dovolatelka předkládá zejména vlastní skutkové závěry (když nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že žalovaná žalobkyni až do podání žaloby ujišťovala o možné nápravě jejího zdravotního stavu), na nichž pak buduje své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení. Uplatňuje tak jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a o.s.ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K námitkám, kterými zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, Nejvyšší soud připomíná, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o.s.ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o.s.ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na otázkách běhu a uplynutí promlčecí doby v posuzované věci pak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, nehledě k tomu, že úvahy o případném hodnocení běhu promlčení doby jako subjektivní svědčí o nepochopení rozdílu mezi objektivní a subjektivní promlčecí dobou (§101 a např. §106 obč. zák.), když i v případě, že se uplatní subjektivní promlčecí doba, dojde k promlčení práva uplynutím objektivní promlčecí doby tříleté.
Dovolání proti výroku, jímž byl změněn výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, žalobkyně nijak nezdůvodňuje. Kromě toho k podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, a dále též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazku 2, pod číslem C 154). Předmětným výrokem však nepochybně v poměrech dovolatelky žádná újma nenastala.
Je tak zřejmé, že dovolání žalobkyně nenaplňuje předpoklady stanovené pro ně procesním předpisem. Nejvyšší soud proto předmětné dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o.s.ř.
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. ledna 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu