ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2800.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2800/2017-117
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně IKA, s. r. o. , IČO 60725044, se sídlem v Třebíči, Pražská 525/61, zastoupené JUDr. Boženou Kristiánovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Leopolda Pokorného 48/37, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zaplacení 196 604 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 16/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2017, č. j. 53 Co 82/2016-89, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2017, č. j. 53 Co 82/2016-89, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhá zaplacení částky 196 604 Kč s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši za dobu od 1. 8. 2014 do zaplacení coby náhrady škody způsobené jí nesprávným úředním postupem Městského úřadu v Moravských Budějovicích, odboru dopravy a silničního hospodářství (dále jen „městský úřad“), který dne 3. 1. 2012 provedl neoprávněnou změnu zápisu v registru silničních vozidel ohledně údaje o vlastníkovi vozidla tovární značky, RZ (dále jen „automobil“).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 12. 2015, č. j. 18 C 16/2015-37, zamítl žalobu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení tak, že žádná z účastnic nemá právo na jejich náhradu (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá právo na jejich náhradu.
4. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně uzavřela dne 20. 12. 2011 smlouvu, na základě které poskytla panu P. H. úvěr na částku 150 012 Kč za účelem financování koupě automobilu; zároveň byla uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva, na jejímž základě se žalobkyně stala vlastnicí automobilu a P. H. jeho provozovatelem. P. H. byl dne 3. 1. 2012 na městském úřadě vystaven duplikát osvědčení o registraci automobilu, v němž byl uveden jako vlastník, ačkoliv ke změně zápisu nepředložil souhlas žalobkyně. Dne 17. 4. 2012 P. H. uzavřel kupní smlouvu k automobilu s F. Č., kupní cena byla sjednána ve výši 150 000 Kč. Dne 25. 4. 2012 žalobkyně odstoupila od úvěrové smlouvy z důvodu neplacení měsíčních splátek a vyzvala P. H. k předání vozidla, což neučinil. Za své jednání byl P. H. pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Třebíči ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 1 T 30/2013, neboť byl shledán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a přečinu podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. P. H. bylo též uvedeným trestním příkazem uloženo nahradit žalobkyni vzniklou škodu, což však dobrovolně neučinil a exekuční řízení zahájené žalobkyní bylo neúspěšné.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil následovně. Nesprávný úřední postup městského úřadu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, spatřoval v tom, že si pracovnice městského úřadu v rozporu s §11 odst. 2 a §20 odst. 3 vyhlášky č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel, nevyžádala při přeregistraci automobilu souhlas (zplnomocnění) žalobkyně coby vlastnice a vyhotovila duplikát osvědčení o registraci automobilu, v němž byl P. H. uveden jako vlastník. Shledal však nedostatek příčinné souvislosti mezi pochybením pracovnice městského úřadu a tvrzenou škodou, neboť za prvotní příčinu toho, že vozidlo bylo kupní smlouvou převedeno na F. Č., považoval protiprávní jednání P. H. Dovodil rovněž, že žalobkyni škoda nevznikla, ač se jí nepodařilo dlužnou částku exekučně vymoci. Věcněprávní účinky uzavřené kupní smlouvy totiž podle soudu prvního stupně nemohly nastat, poněvadž P. H. nebyl vlastníkem automobilu a nemohl tak vlastnické právo na další osobu převést.
6. Odvolací soud doplnil dokazování listinami prokazujícími, jakým způsobem P. H. jednal dne 3. 1. 2012 s pracovnicí městského úřadu při vyřizování žádosti o registraci automobilu a jakým způsobem byl za své jednání trestně postižen, v ostatním pak vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně.
7. Odvolací soud shledal rozsudek soudu první stupně věcně správným. Ve svém právním posouzení se však zabýval výlučně otázkou existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem městského úřadu a tvrzenou škodou. Odvolací soud dovodil, že takto vymezená příčinná souvislost dána není, neboť „klíčovou a rozhodující příčinou vzniku škody“ bylo úmyslné protiprávní jednání P. H. a v řízení nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že jednání „chybující úřednice“ toto protiprávní jednání „podnítilo“. Argumentací žalobkyně o vzniku škody se odvolací soud z důvodu absence příčinné souvislosti, která sama o sobě vede k zamítnutí žaloby, již dále nezabýval.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně podle obsahu dovolání ve výroku o věci samé. V dovolání uplatnila následující dovolací důvod.
9. Odvolací soud podle žalobkyně nesprávně posoudil příčinnou souvislost, tedy nesprávně vyřešil právní otázku, v důsledku jakých skutečností žalobkyni vznikla škoda. Ačkoli měl odvolací soud podmínku nesprávného úředního postupu městského úřadu za splněnou, pominul, že bez tohoto nesprávného úředního postupu by se skutkový děj neuskutečnil tak jako v daném případě, neboť P. H. by při uzavření kupní smlouvy nemohl předložit osvědčení o registraci a technický průkaz automobilu, v němž je uveden jako vlastník. Z řetězce postupně narůstajících příčin a následků bylo odvolacím soudem vytrženo pouze protiprávní jednání P. H., přestože toto jednání nemohlo působit jako výlučná a samostatná příčina, jelikož pochybení městského úřadu zůstalo tou skutečností, bez níž by ke škodlivému následku nedošlo.
10. Přípustnost dovolání žalobkyně spatřuje v tom, že se odvolací soud v otázce přerušení příčinné souvislosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované například rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 840/2014. Řešení přijaté odvolacím soudem ohledně právní otázky, mezi jakými skutečnostmi má být spatřována příčinná souvislost, je navíc v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 786/99, který se týkal skutkově srovnatelné věci.
11. Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že podle jejího názoru se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud zhodnotil možné příčiny vzniku škody a dospěl k závěru, že rozhodující příčinou bylo protiprávní jednání P. H., za něž byl jmenovaný odsouzen. Zápis v registru motorových vozidel, ani osvědčení o registraci vozidla nemá konstitutivní účinky, a proto tvrzená ztráta vlastnického práva žalobkyně k automobilu nenastala nesprávným zápisem údajů při registraci automobilu, nýbrž až v důsledku protiprávního jednání jmenovaného, který se ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva zavázal k tomu, že po dobu trvání smlouvy automobil nepřevede do vlastnictví třetí osoby.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v §241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se tak dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolání je přípustné pro vyřešení právní otázky, mezi jakými skutkovými okolnostmi je dána příčinná souvislost (viz odst. 9 tohoto rozsudku). Uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s dosavadní judikaturou soudu dovolacího.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Podle §5 písm. b) a §13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.
18. Odpovědnost státu je založena za současného splnění tří předpokladů, a sice že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, že poškozenému byla způsobena škoda, a že vznik této škody je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Existence všech těchto podmínek musí být v soudním řízení prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich. Není-li splněna byť jen jedna z uvedených tří podmínek, nelze žalobě vyhovět bez ohledu na to, zda jsou splněny podmínky ostatní.
19. Odvolací soud postavil své rozhodnutí, jímž potvrdil zamítnutí žaloby, na závěru o nedostatku příčinné souvislosti. Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní. Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4526/2016).
20. V posuzované věci odvolací soud dospěl k závěru, že protiprávní jednání P. H. je „klíčovou a rozhodující příčinou vzniku škody“, která přerušila případnou příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem městského úřadu a skutečností, že žalobkyni se snížil její majetkový stav pozbytím vlastnictví k automobilu. Je přitom běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 840/2014).
21. Příčinná souvislost je dána, pokud by ke škodě nedošlo, nebýt konkrétního jednání. Nemusí se přitom jednat o příčinu jedinou, nýbrž postačuje, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, který má být odškodněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 786/99). Zároveň platí, že v řadě vzájemně souvisejících příčin nemusí být všechny příčiny stejně významné. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události za současného prokázání, že by škoda nebyla nastala bez této příčiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013).
22. Závěr o tom, že tvrzená škoda by žalobkyni nevznikla, nebýt úmyslného protiprávního jednání P. H., je závěrem nepochybným. Nelze však souhlasit s posouzením, že se jedná o jedinou příčinu vzniku škody, byť zřetelně nejvýznamnější. Pokud by totiž P. H. neměl v důsledku nesprávného úředního postupu městského úřadu k dispozici osvědčení o registraci a technický průkaz automobilu s vyznačením své osoby jako vlastníka automobilu, nemohl by z pozice předstíraného vlastníka uzavřít kupní smlouvu s třetí osobou a škodní děj by se nemohl udát takovým způsobem, jakým fakticky proběhl. Nesprávný zápis údaje o vlastníkovi automobilu tak zůstává jednou z podstatných skutečností, bez níž by ke škodlivému následku nemohlo dojít. Pokud odvolací soud dovodil závěr opačný, posoudil věc nesprávně a v rozporu se shora zmiňovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
23. Závěr o existenci příčinné souvislosti je souladný i se skutkově obdobnou věcí řešenou Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 786/99, kdy nesprávný úřední postup při odhlášení vozidla spočíval v tom, že na základě podpisu na plné moci, jehož pravost státní orgán neprověřil, byl vystaven technický průkaz s nesprávným údajem o držiteli vozu, a tento nesprávný úřední postup byl jednou z příčin (byť ne hlavní a bezprostřední) vzniku škody po uzavření navazujících kupních smluv.
24. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady řízení však žalobkyně v dovolání neoznačuje a z obsahu spisu se nepodávají.
VI. Závěr
25. Odvolací soud se pro nesprávné právní posouzení otázky vztahu příčinné souvislosti nezabýval další podmínkou odpovědnosti státu. Jeho rozhodnutí je tak založeno pouze na tomto jediném (nesprávném) důvodu zamítnutí žaloby, aniž bylo zkoumáno zda, popřípadě v jaké výši, žalobkyni vznikla škoda. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
26. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným.
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne odvolací soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu