ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3187.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3187/2017-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně V. Ř. , zastoupené JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 3, Táboritská 23, proti žalovanému L. K. , za účasti I. G., vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zastoupeného Mgr. Davidem Jonke, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 13, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 C 296/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. února 2017, č. j. 22 Co 40/2017-164, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. října 2016, č. j. 16 C 296/2015-130, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. února 2017, č. j. 22 Co 40/2017-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 a §237 o. s. ř. a je (vycházeje z jeho obsahu) koncipováno jako vedení polemiky s odvolacím soudem (respektive s oběma soudy), kdy dovolatelka vytýká oběma soudům, že neprováděly dokazování směřující k tomu, zda žalovanému byla poskytnuta přiměřená lhůta k úhradě doplatku požadované kupní ceny, a polemizuje též s právním posouzením věci. Podle dovolatelky totiž „napadený výrok rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, že nebyla splněna podmínka uvedená v §517 odst. 1 o. z., když tento nesprávný právní názor vychází ze správného právního názoru o splatnosti a nesprávného skutkového zjištění, že nebyla poskytnuta dodatečná lhůta ač provedenými důkazy tato skutečnost byla prokázána.“
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelka ve smyslu §237 vůbec nevymezila předpoklady přípustnosti svého dovolání, tj. neuvedla okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Jelikož dovolání žalobkyně postrádá obligatorní náležitost (vymezení některé ze čtyř variant přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.) a uvedený nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nad rozsah odůvodnění Nejvyšší soud připomíná stanovisko Ústavního soudu České republiky ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž je mj. vyloženo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu