ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3206.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 3206/2018-265
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce V. W., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 900 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 281/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2017, č. j. 35 Co 48/2015-199, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2017, č. j. 35 Co 48/2015-199, se ve výroku I mění tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně peněžitého plnění co do částky 166 500 Kč potvrzuje s tím, že lhůta k plnění je 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a co do částky 733 500 Kč se mění tak, že se žaloba zamítá .
II. K rukám právního zástupce žalobce se vrací soudní poplatek ve výši 14 000 Kč.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 92 869 Kč k rukám právního zástupce JUDr. Lubomíra Müllera do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou ze dne 10. 10. 2006 domáhal proti žalované zaplacení částky 900 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a nezákonné věznění, když byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 2/54, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 6. 2014, č. j. 14 C 281/2006-129, uložil žalované zaplatit žalobci 900 000 Kč (výrok I) a dále uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 263 202 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 12. 2017, č. j. 35 Co 48/2015-199, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně peněžitého plnění co do částky 116 903 Kč potvrdil, co do částky 783 097 Kč změnil tak, že žalobu zamítl, a ohledně lhůty k plnění změnil tak, že stanovil 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 74 052 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II).
4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že byl žalobce rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 2/54, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl let a současně byla vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu tří let. Žalobce byl v rámci tohoto trestního řízení ve vazbě a ve výkonu trestu od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, byl zrušen výše uvedený rozsudek z roku 1954 a žalobce byl zproštěn obžaloby. V roce 2003 požadoval žalobce náhradu škody a přiměřené zadostiučinění po České republice – Ministerstvu obrany (původně žalovaná organizační složka státu), která mu také vyplatila náhradu škody v částce 49 597 Kč za vykonanou vazbu a trest odnětí svobody, ale nebylo mu poskytnuto odškodnění za imateriální újmu, kterou žalobce požadoval ve výši 900 000 Kč. Opětovně žalobce žádal ministerstvo o náhradu nemajetkové újmy v roce 2006, avšak neúspěšně.
5. Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že nárok žalobce se opírá o čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vzhledem k tomu, že šlo o nezákonný zásah do svobody žalobce, částka žalobcem požadovaná (celkem 900 000 Kč, tedy 1 621,62 Kč za každý den omezení osobní svobody) je přiměřená. Promlčecí lhůtu soud posuzoval podle §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle kterého je promlčecí lhůta tříletá a běží ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé. Zprošťující rozsudek Nejvyššího soudu nabyl právní moci 22. 5. 2003. Teprve ze sdělení Vojenského úřadu pro právní zastupování ze dne 28. 11. 2003 se žalobce dověděl o neúspěšnosti své žádosti a od tohoto dne začala běžet tříletá promlčecí doba. Vzhledem k zahájení soudního řízení dne 11. 10. 2006 neuplynula marně, nárok žalobce tedy soud prvního stupně neposoudil jako promlčený a žalobě vyhověl.
6. Odvolací soud se nejprve zaměřil na posouzení námitky promlčení vznesené žalovanou, přičemž dospěl k závěru, že tato má své opodstatnění, neboť byla žalovanou vznesena formálně správně. Dále však uvedl, že ve světle závěrů Ústavního soudu vyjádřených v jeho nálezu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, je však třeba námitku promlčení posoudit optikou dobrých mravů, a dospět k závěru, že promlčení nároku žalobce na náhradu imateriální újmy by pro něj bylo zvlášť citelným postihem a použití korektivu dobrých mravů je tedy v tomto případě zcela namístě. Poté odvolací soud posoudil výši zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu a uvedl, že obecně je adekvátním odškodněním částka 500 až 1 500 Kč za den omezení osobní svobody. Odvolací soud přihlédl k okolnosti, že od doby výkonu trestu uplynula dlouhá doba 60 let, že žalobce se o svoji rehabilitaci začal ucházet s odstupem let od nabytí účinnosti zákona o soudní rehabilitaci, že trestný čin, pro který byl odsouzen, nebyl závažný a nepředstavoval výrazný zásah do osobnostní sféry oproti trestným činům, s nimiž je spojeno i společenské odsouzení. Na druhou stranu uvedl, že nelze opomenout, že nezákonné omezení osobní svobody trvalo dlouhou dobu. Při úvaze těchto rozhodných kritérií odvolací soud dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním je pro žalobce 300 Kč za den omezení osobní svobody, tedy po odečtu již přiznaného odškodnění ve výši 49 597 Kč částka 116 903 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I v části, ve které odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu co do částky 783 097 Kč, dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.
8. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda je v žalobcově případě (a v obdobných případech) důvod snížit přiznané zadostiučinění (náhradu nemajetkové újmy) kvůli tomu, že se „o svoji rehabilitaci začal ucházet s odstupem let od nabytí účinnosti zákona o soudní rehabilitaci“.
9. Dále odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda je v žalobcově případě (a v obdobných případech) důvod snížit přiznané zadostiučinění kvůli tomu, že „trestný čin, pro který byl odsouzen, nebyl závažný a nepředstavoval výrazný zásah do osobnostní sféry oproti trestným činům, s nimiž je spojeno i společenské odsouzení (z hlediska odporu proti tehdejšímu režimu mohl skutek žalobce vyvolávat v určitých sociálních skupinách i sounáležitost).“
10. Odvolací soud taktéž nesprávně posoudil otázku, zda je v žalobcově případě (a v obdobných případech) přiměřené zadostiučinění ve výši 300 Kč za den věznění.
11. Závěrem odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda je správné přiznané zadostiučinění (náhradu nemajetkové újmy) snižovat o vyplacené odškodnění za hmotnou škodu.
12. Žalobce dovozuje přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu, přičemž uvádí, že se k výše uvedeným otázkám dovolací soud nevyjádřil, nebo je vyřešil jinak.
13. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Otázka, zda je v žalobcově případě (a v obdobných případech) důvod snížit přiznané zadostiučinění (náhradu nemajetkové újmy) kvůli tomu, že se „o svoji rehabilitaci začal ucházet s odstupem let od nabytí účinnosti zákona o soudní rehabilitaci“, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť žalobce konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, když tvrdí, že se o svou rehabilitaci zajímal včas, a jeho námitka tudíž směřuje proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
19. Otázka, zda je v žalobcově případě (a v obdobných případech) důvod snížit přiznané zadostiučinění kvůli tomu, že „trestný čin, pro který byl odsouzen, nebyl závažný a nepředstavoval výrazný zásah do osobnostní sféry oproti trestným činům, s nimiž je spojeno i společenské odsouzení“, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vzal při rozhodování o výši zadostiučinění v úvahu kritérium povahy trestní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011).
20. Co se týče otázky, zda je v žalobcově případě přiměřené zadostiučinění ve výši 300 Kč za den věznění, Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Odvolací soud v daném případě při posouzení výše náhrady nemajetkové újmy přihlédl obecně k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Mimo jiné vzal v potaz, že od doby výkonu trestu uplynula dlouhá doba 60 let, že žalobce se o svoji rehabilitaci začal ucházet s odstupem let od nabytí účinnosti zákona o soudní rehabilitaci a že trestný čin, pro který byl odsouzen, nebyl závažný a nepředstavoval výrazný zásah do osobnostní sféry oproti trestným činům, s nimiž je spojeno i společenské odsouzení. Postupoval tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ke které je třeba dodat, že v ní uvedené rozmezí 500 až 1500 Kč za den omezení svobody je toliko orientační a lze z něho vybočit ve výjimečných případech, jako je zrovna ten žalobcův.
21. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda je správné přiznané zadostiučinění (náhradu nemateriální újmy) snižovat o vyplacené odškodnění za hmotnou škodu, neboť uvedená otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle §9 odst. 1 OdpŠk má právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.
24. Podle §10 odst. 1 OdpŠk má právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu ten, na němž byl zcela nebo zčásti vykonán trest, jestliže v pozdějším řízení byl obžaloby zproštěn nebo bylo-li proti němu trestní stíhání zastaveno ze stejných důvodů, pro které soud v hlavním líčení rozhodne zprošťujícím rozsudkem. To neplatí, nařídí-li zastavení trestního stíhání prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii.
25. Podle §31a odst. 1 OdpŠk se nemajetková újma hradí nezávisle na tom, zda nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem byla způsobena škoda (tedy újma majetkové povahy). Poškozený tak může úspěšně žádat, aby mu byla nahrazena jak škoda, tak i nemajetková újma, či jen nahrazení jedné z nich.
26. Nejvyšší soud ve své judikatuře přijal závěr, že za škodu se považuje újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, č. j. Cpj 87/70, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 55/1971, část I). Skutečná škoda znamená zmenšení (úbytek) majetku poškozeného oproti stavu před škodnou událostí (srov. opět uvedené stanovisko č. j. Cpj 87/70).
27. V rozsudku ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, 25 Cdo 987/2001, Nejvyšší soud uvedl: „[z]a škodu se považuje majetková újma vyjádřitelná v penězích. Skutečná škoda znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlým ziskem je pak újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde k rozmnožení majetkových hodnot, ačkoliv se to s ohledem na pravidelný běh věcí dalo očekávat.“ Částka 49 597 Kč, která byla žalobci přiznána rozhodnutím ředitele úřadu pro právní zastupování ze dne 28. 11. 2003 a následně mu byla i vyplacena, představovala náhradu za hmotnou škodu vzniklou v souvislosti s vykonanou vazbou a trestem odnětím svobody od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955.
28. Naproti tomu žalobcem požadovaná částka 900 000 Kč představuje náhradu citové a morální újmy, která byla žalobci způsobena výše uvedeným výkonem trestu. O nemajetkové újmě lze hovořit, pokud nastalá újma spočívá v narušení osobního zájmu poškozeného, který nemá hodnotu měřitelnou v penězích, a proto nevede ani k žádnému snížení jeho majetku. Tyto újmy vznikají a napravují se zvláště tam, kde je narušena osobnost člověka [právo na život, zdraví, svobodu, soukromí, důstojnost, čest, jméno apod., srov. B ezouška , P. In: H ulmák , M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055-3014), 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1498].
29. V důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb., kterým byl pojem nemajetková újma zaveden do zákona č. 82/1998 Sb., se uvádí, že nemajetkovou újmou je škoda jiná než materiální (hmotná), tj. škoda morální, ideální, imateriální.
30. Není vyloučena ani kumulace přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu s nárokem na náhradu škody z téhož důvodu. Při posuzování žalobních tvrzení je na soudu, aby zhodnotil, zda se jedná o dva či více nároků se samostatným skutkovým základem. Skutková samostatnost nároku na odškodnění nemajetkové újmy a nároku na náhradu majetkové škody neumožňuje učinit závěr o jednotě uvedených řízení a posuzovat je jako jeden celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014).
31. Z výše uvedeného jasně plyne, že je nutné rozlišovat nárok na náhradu nemajetkové újmy a nárok na náhradu škody. Odvolací soud tudíž pochybil, když od přiznané výše náhrady nemajetkové újmy odečetl již vyplacenou náhradu škody.
VI. Závěr
32. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl nesprávně o výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o této otázce rozhodnout, Nejvyšší soud podle §243d písm. b) o. s. ř. změnil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně peněžitého plnění co do částky 166 500 Kč potvrzuje a co do částky 733 500 Kč se mění tak, že se žaloba zamítá. Lhůtu k plnění stanovil Nejvyšší soud s přihlédnutím k povaze ukládaného plnění na 15 dnů.
33. Žalobce prostřednictvím svého právního zástupce při podání dovolání uhradil soudní poplatek ve výši 28 000 Kč. Jelikož soudní poplatek za dovolání činí podle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků celkem 14 000 Kč, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, o vrácení přeplatku ve výši 14 000 Kč. Tento přeplatek bude právnímu zástupci žalobce vrácen z účtu Nejvyššího soudu po právní moci tohoto rozsudku.
34. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn §243c odst. 3, §224 odst. 2 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce je třeba považovat za plně úspěšného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a má tak nárok na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobci v řízení vznikly následující účelně vynaložené náklady:
- zaplacený soudní poplatek za dovolací řízení ve výši 14 000 Kč,
- odměna advokáta ve výši 3 100 Kč za každý z následujících 19 úkonů právní služby [§7 bod 5, §9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2012, pro úkony učiněné do 31. 12. 2012 (čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), a §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu pro úkony učiněné po 1. 1. 2013]:
o převzetí zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu],
o podání žaloby dne 10. 10. 2006 a vyjádření ve věci dne 27. 12. 2006, 2. 9. 2013 a 8. 6. 2014 [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu],
o účast u jednání před soudem prvního stupně dne 28. 1. 2008, 9. 11. 2009, 14. 5. 2014 a 18. 6. 2014, a před odvolacím soudem dne 26. 10. 2010, 7. 4. 2015 a 5. 12. 2017 [§11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu],
o odvolání ve věci samé ze dne 7. 7. 2008 a 11. 5. 2010, vyjádření k odvolání dne 24. 1. 2015, dovolání ze dne 22. 12. 2010, 17. 5. 2015 a 18. 1. 2018, podání v dovolacím řízení dne 7. 6. 2012 [§11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu],
celkem 58 900 Kč,
- odměna advokáta ve výši 1 550 Kč za každý ze 2 úkonů právní služby: podání žádosti dne 5. 5. 2018 a odvolání nikoliv ve věci samé dne 1. 7. 2018 [§11 odst. 2 písm. c), odst. 3 advokátního tarifu], celkem 3 100 Kč,
- paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč za každý ze shora uvedených 21 úkonů právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem 6 300 Kč,
- náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny advokáta a paušální náhrady jeho hotových výdajů [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.)] u 16 úkonů právní služby učiněných po 30. 3. 2009, kdy se zástupce žalobce stal plátcem daně z přidané hodnoty. Výše daně s ohledem na vznik povinnosti přiznat daň činí:
o 19 % u 1 úkonu právní služby učiněného v době od 30. 3. 2009 do 31. 12. 2009, celkem 646 Kč [0,19 x (3 100 + 300)],
o 20 % pro 4 úkony právní služby učiněné v době od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2012,
celkem 2 720 Kč [0,2 x 4 x (3 100 + 300)],
o 21 % pro 11 úkonů právní služby učiněných v době po 1. 1. 2013, celkem 7 203 Kč [0,21 x 9 x (3 100 + 300) + 0,21 x 2 x (1 550 + 300)],
celkem 10 569 Kč.
Celková výše nahrazovaných nákladů řízení žalobce činí 92 869 Kč. Žalovaná je povinna nahradit náklady řízení k rukám zástupce žalobce (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůtu k plnění stanovil Nejvyšší soud s přihlédnutím k povaze ukládaného plnění na 15 dnů.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu