ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3389.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3389/2017-360
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem v právní věci žalobce J. B. , zastoupeného Mgr. Janem Šarmanem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 330/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 15 C 271/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017, č. j. 35 Co 456/2015, 35 Co 141/2016-345, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 31. 8. 2015, č. j. 15 C 271/2011-252, rozhodl tak, že se řízení co do částky 18 000 Kč, 85 000 Kč, 143 000 Kč s příslušenstvím zastavuje (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částky 36 800 Kč, 1 232 118,50 Kč, 53 833,10 Kč, 50 000 Kč a to vše s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p.a. od 16. 3. 2012 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), že se zamítá žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částky 5 040 000 Kč, 3 767 881,50 Kč, 5 950 000 Kč a 265 371,90 Kč spolu s úrokem z prodlení od 6. 10. 2011 do zaplacení a dále částku rovnající se úroku z prodlení ve výši 7,75 % p.a. od 6. 10. 2011 od 15. 3. 2012 z částky 36 800 Kč a 1 232 118,50 Kč, 53 833,10 Kč a 50 000 Kč (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně), a že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v samostatném usnesení (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně). Týž soud usnesením ze dne 3. 2. 2016, č. j. 15 C 271/2011-300, uložil žalované povinnost zaplatit právnímu zástupci žalobce Mgr. Janu Šarmanovi na nákladech řízení částku 40 800 Kč. Týž soud rozsudkem ze dne 22. 8. 2016, č. j. 15 C 271/2011-325, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 5 000 000 Kč spolu s úrokem z prodlení od 6. 10. 2011 do zaplacení (výrok I. doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2017, č. j. 35 Co 456/2015, 35 Co 141/2016-345, k odvolání žalobce i žalované rozhodl tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně ze dne 3. 2. 2016, č. j. 15 C 271/1011-300, a ve spojení s rozsudkem ze dne 22. 8. 2016, č. j. 15 C 271/2011-325) ve vyhovujícím výroku o věci samé II. ohledně částky 53 833,10 Kč s příslušenstvím, že jej změnil ohledně částek 36 800 Kč s příslušenstvím, 1 232 118,50 Kč s příslušenstvím a 50 000 Kč s příslušenstvím tak, že se žaloba zamítá, že jej potvrdil v zamítavém výroku o věci samé III. ohledně částek 5 040 000 Kč s příslušenstvím, 3 767 881,50 Kč s příslušenstvím, 4 950 000 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení z částek 36 800 Kč, 1 232 118,50 Kč, 53 833,10 Kč a 50 000 Kč, a že jej ohledně částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím zrušil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 61 553 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Šarmana (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, prostřednictvím které se žalobce domáhal náhrady škody vzniklé v důsledku vynaložení nákladů za právní zastoupení v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 2/2005, ztráty na výdělku z advokátní činnosti, ztráty za vynucené ukončení činnosti advokátní kanceláře ke dni 31. 8. 2009 a ukončení členství v České advokátní komoře, zaplacení soudního poplatku a nákladů řízení, náhrady za neoprávněný výkon trestu odnětí svobody v době od 19. 9. 2009 do 8. 4. 2011, úhrady částky za výkon trestu odnětí svobody, zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku snížení společenského postavení, zdravotní a společenskou újmu a újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky trestního stíhání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které dovolací soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ odmítl pro vady.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Má-li být dovolání přípustné podle shora cit. §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Konečně má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně, musí být z dovolání patrno, ve kterých rozhodnutích dovolacího soudu je tato otázka rozdílně řešena.
Uvedeným požadavkům dovolání nevyhovuje, je tedy vadným a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13). Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu