ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3501.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3501/2017-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 237/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2017, č. j. 21 Co 89/2017-111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout jako vedlejšímu účastníkovi nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 241/2007. Požadoval uložení povinnosti žalované omluvit se žalobci dopisem navrhovaného znění, zaplacení částky 70 000 Kč a také konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Napadeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze (dále také „odvolací soud“) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále také „soud prvního stupně“), kterým byla žaloba ve vztahu ke všem žalobním požadavkům zamítnuta, a bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen uhradit žalované náhradu nákladů řízení v částce 1 200 Kč. Současně odvolací soud rozhodl, že žalobce je povinen uhradit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 900 Kč.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobce (dále také „dovolatel“) podáním ze dne 19. 1 2011 vstoupil jako vedlejší účastník na straně žalobce T. H. do řízení ve věci vedené pod sp. zn. 5 C 241/2007 s tím, že má právní zájem na výsledku řízení. Jeho právní zájem spočíval v tom, že se zavázal původnímu žalobci k plnění ve výši 10 000 Kč, když by ve věci, která byla předmětem řízení pod sp. zn. 5 C 241/2007, původní žalobce ani zčásti neuspěl (jednalo se o nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení ve věci vedené pod sp. zn. 15 C 349/91 a později pod sp. zn. 15 C 81/2005).
Soud prvního stupně se nejdříve zabýval povahou vedlejšího účastenství dovolatele v předmětném sporném řízení, jeho právním postavením s právy a povinnostmi v řízení. Soud roli vedlejšího účastníka posoudil pouze jako podpůrnou a neshodující se s postavením hlavního účastníka v jeho možnostech uplatnění hmotněprávních nároků. Právní zájem dovolatele na výsledku řízení posoudil tak, že by jeho práva a povinnosti hmotněprávní povahy mohly být dotčeny rozhodnutím ve věci samé, přestože nejsou předmětem řízení. Stalo by se tak ale pouze zprostředkovaně, skrze jeho právní poměr k účastníkovi řízení.
Odvolací soud dovodil (souhlasně se soudem prvního stupně), že v případě nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícího v porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, je přímým poškozeným fyzická osoba tzn. podporovaný žalobce, který kompenzaci za nemajetkovou újmu ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „Odpšk“), ve věci vedené pod sp. zn. 5 C 241/2007 již obdržel. Dále odvolací soud posoudil věc tak, že příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem, záležejícím v nepřiměřené délce řízení, a vznikem nemajetkové újmy na straně vedlejšího účastníka (dovolatele) je přerušena jeho právním poměrem k účastníkovi řízení, kterého podporuje.
Rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku I napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.), ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání založil dovolatel na otázce hmotného práva „zda osobou oprávněnou uplatnit vůči státu nárok na náhradu újmy způsobené průtahy v občanském soudním řízení je i vedlejší účastník“, a taktéž i na navazujících otázkách, vztahujících se detailněji k témuž, „zda v případě vedlejšího účastníka je přerušena příčinná souvislost, zda nesprávný úřední postup je k vedlejšímu účastníkovi jen zprostředkovaný na základě hmotněprávního poměru k účastníkovi a zda by vedlejší účastník bez existence právního poměru k účastníkovi újmu nepociťoval, protože by výsledek řízení nijak neovlivnil jeho právní postavení“.
Dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání, ve vztahu k jím položené otázce, založený na rozdílné rozhodovací praxi dovolacího soudu, a vyplývající pro něj z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, uveřejněného pod číslem 91/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2809/2006, není dán.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2809/2006, vyplývá, že výsledek jiného (vedlejšího) soudního řízení (ve kterém byla osoba vedlejší účastnicí) je významný pro posouzení věci v řízení hlavním (ve kterém byla osoba účastnicí) a že obě řízení od sebe nelze oddělit, neboť dovodil-li soud v řízení pro žalobkyni hlavním, že vyčká výsledku vedlejšího řízení, přičítají se průtahy tohoto řízení rovněž řízení hlavnímu. Tento právní závěr nebyl postaven na procesním postavení osoby jakožto vedlejší účastnice v řízení (dokonce ani nebyl podmíněn její [ne]účastí v řízení, v době před přistoupením) a vychází ze zcela jiného skutkového základu, než o jakém bylo rozhodnuto v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, ve kterém byla přímo posuzována otázka nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedlejšímu účastníkovi se závěrem, že jeho nárok není dán, protože příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem, záležejícím v nepřiměřené délce řízení, a vznikem nemajetkové újmy na straně vedlejšího účastníka je přerušena jeho právním poměrem k účastníkovi řízení, kterého podporuje, neboť od tohoto (tvrzeného) právního poměru, nikoliv od nesprávného úředního postupu, se újma vedlejšího účastníka odvozuje. Poškozenou, ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 OdpŠk, je zde fyzická osoba, která byla přímo nesprávným úředním postupem dotčena, tj. osoba, u níž jsou vzniklá nemajetková újma a nesprávný úřední postup ve vztahu příčinné souvislosti. Nebyla tak shledána namítaná rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu ve skutkově a právně podobných věcech, pro kterou by bylo dovolání přípustné a bylo nutné věc postoupit k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu postupem podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), v platném znění.
Vymezuje-li dovolatel další předpoklad přípustnosti k výše uvedené otázce postavený na tom, že otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak, zřejmě má na mysli odchýlení se od právního posouzení přijatého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015. K takovému postupu, tj. předložení velkému senátu podle §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, tříčlenný senát Nejvyššího soudu na základě argumentace dovolatele neshledal žádný důvod. Pro úplnost pak Nejvyšší soud připomíná, že jak bylo již shora uvedeno, rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2539/2015 byl uveřejněn pod číslem 91/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tudíž závěry tam uvedené sdílela i většina občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.
Konečně přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele tkvící v údajném porušení základních práv, uvedených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, způsobeném tím, že sporná otázka nebyla předepsaným způsobem postoupena velkému senátu Nejvyššího soudu k závaznému rozhodnutí, a tak dovolateli nebyl umožněn přístup k zákonnému soudci ve smyslu ustanovení §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Dovolací soud konstatuje, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu nemohlo být namítaným způsobem zasáhnuto do základních práv dovolatele, neboť ustanovení §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích dopadá toliko na dovolací řízení a jde tedy o posouzení otázky tříčlenným senátem Nejvyššího soudu (a o jeho případnou povinnost postoupit věc k rozhodnutí velkému senátu), pro odvolací soud tato povinnost (ani možnost) z označeného ustanovení nevyplývá. Nadto dovolatel svůj závěr o odnětí zákonnému soudci staví na údajném judikatorním odklonu Nejvyššího soudu od jeho dřívějšího rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2809/2006, který ovšem není dán, jak bylo vysvětleno již shora.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu