ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3507.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3507/2017-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce A. K. , zastoupeného JUDr. Jiřím Benešem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16 a 2) J. B. , zastoupenému JUDr. Janem Benešem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Dětská 2445/37, o náhradě škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 89/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2017, č. j. 14 Co 41/2017-128, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám JUDr. Jana Beneše částku 9 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou vůči první žalované domáhal zaplacení částky 2 485 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 309/98 nesprávný úředním postupem, který spočíval v nepřiměřené délce řízení. Předmětem řízení proti druhému žalovanému bylo zaplacení částky 250 000 Kč za škodu způsobenou neodůvodněným navýšením ceny rodinného domu ve znaleckém posudku zpracovaném žalovaným pro potřebu výše uvedeného řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 11. 2016, č. j. 42 C 89/2015-98, žalobu vůči první žalované o zaplacení částky 2 235 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou do částky 250 000 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok II), žalobu vůči druhému žalovanému o zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III) a žalobci uložil zaplatit první žalované na náhradě nákladů řízení částky 600 Kč (výrok IV) a druhému žalovanému k rukám JUDr. Jana Beneše částku 38 400 Kč (výrok V).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 3. 2017, č. j. 14 Co 41/2017-128, rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích (ve výrocích I a II v částečně upraveném znění ohledně příslušenství) potvrdil (výrok I), ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II), žalobci uložil zaplatit druhému žalovanému k rukám JUDr. Jana Beneše náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 19 200 Kč (výrok III).
Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry, k nimž po skutkové i právní stránce dospěl soud prvního stupně, a plně na odůvodnění jeho rozsudku odkázal s tím, že soud prvního stupně správně posuzovanou věc posoudil, když se zabýval na prvním místě otázkou promlčení žalobou uplatněných nároků.
Ve vztahu k první žalované správně vyšel z ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), podle kterého se nárok na náhradu škody promlčí za 3 roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. V daném případě bylo posuzované dovolací řízení pravomocně skončeno 25. 7. 2011 a ode dne následujícího běžela žalobci tříletá promlčecí doba k uplatnění nároku vůči první žalované.
Ve vztahu k druhému žalovanému podle odvolacího soudu počala běžet promlčecí doba po právní moci rozsudku vydaného v původním řízení, která nastala dne 11. 2. 2011, neboť způsob vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a vzájemné povinnosti bývalých manželů byly závazně stanoveny tímto rozhodnutím. Soud prvního stupně vyšel z ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a z ustanovení §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.), s čímž se odvolací soud ztotožnil. Krom toho odvolací soud poukázal i na správný závěr soudu prvního stupně, že v řízení nebylo ani prokázáno, že by druhý žalovaný podal chybný znalecký posudek, jehož podáním by mohla žalobci vzniknout škoda, za kterou by druhý žalovaný podle §420 obč. zák. odpovídal.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4. o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci, týkající se určení počátku běhu promlčecí lhůty a odchyluje se od ustálené rozhodovací praxe. Počátek běhu promlčecí doby je podle něj stanoven nesprávně, v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku a judikaturou, a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, což mělo za následek zamítnutí žaloby. Podle komentáře k občanskému zákoníku okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě, což koresponduje i s judikaturou. Z toho dovolatel dovozuje, že počátek běhu promlčecí doby je nutno stanovit až dnem, kdy obdržel sdělení Institutu pro oceňování majetku, že navýšení ceny nemovitosti od roku 2005 do roku 2009 o 73,26 % se zdá být poněkud přehnané a reálný nárůst je ve skutečnosti značně nižší, tj. dnem 9. 4. 2013.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel nedostojí své povinnosti vymezit jím tvrzenou přípustnost dovolání, jestliže pouze obecně uvede, že „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, aniž by odkázal na judikaturu dovolacího soudu, od které se měl podle jeho názoru odvolací soud při rozhodování odchýlit. Přitom není ani povinen uvádět spisové značky rozhodnutí, je-li jinak tato judikatura dovolacího soudu dostatečně specifikována (srov. rovněž stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Posuzované dovolání trpí nedostatkem nutných náležitostí dovolání spočívajícím v tom, že neobsahuje vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), když nejenže kromě svého nesouhlasu s aplikací konkrétních zákonných ustanovení odvolacím soudem dovolatel nevymezuje žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, ale z dovolání ani nijak nevyplývá, od jaké konkrétní judikatury dovolacího soudu se měl odvolací soud svým rozhodnutím odchýlit. Tato vada, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, přitom nebyla žalobcem v zákonné lhůtě odstraněna (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva.
Dovolání ani v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v tomto rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2018
Mgr. Vít Bičák
pověřený člen senátu