ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3533.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3533/2017-340
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně BULANA společnost s ručením omezeným ( spol. s r. o.) , identifikační číslo osoby 47666757, se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 207/9, zastoupené JUDr. Janem Dobrovolným, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 75/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 5 350 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 78/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017, č. j. 30 Co 455/2016-310, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Ve věci se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 5 350 000 Kč jako náhrady škody, která měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudního exekutora JUDr. Ivo Dědka v rámci exekuce prodejem nemovitostí pro vymožení pohledávky oprávněného UNION Trading, a.s., proti povinnému K. N. Exekutor dne 1. 11. 2002 vydal usnesení o příklepu č. j. EX 101/01-8 ve prospěch žalobkyně za podání ve výši 3 000 000 Kč. Na usnesení o příklepu byla vyznačena Okresním soudem ve Vsetíně, pracoviště Valašské Meziříčí, doložka právní moci s datem 3. 12. 2002. Následně též došlo k zapsání vlastnického práva do příslušné evidence katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyně. Dne 27. 10. 2004 však Krajský soud v Ostravě vydal usnesení, kterým změnil usnesení o příklepu ze dne 1. 11. 2002 tak, že se příklep neuděluje (takto učinil na základě řádně a včas uplatněného opravného prostředku ze strany povinného – N.), neboť exekutor svým postupem před dražbou porušil procesní práva povinného, když mu řádně a včas nedoručil dražební vyhlášku a povinný se tak nemohl dražby účastnit; tj. nemohl podávat případné námitky apod. (současně byla žalobkyni vrácena částka, kterou za nemovitosti zaplatila). Dne 8. 4. 2004 bylo Krajským soudem v Ostravě vydáno usnesení o prohlášení konkurzu na majetek dlužníka N. Usnesení nabylo právní moci dne 11. 10. 2005; dne 21. 10. 2005 se konala veřejná dražba za účelem zpeněžení nemovitostí. Žalobkyně se této dražby zúčastnila a nemovitosti vydražila za částku 8 350 000 Kč. Podle tvrzení žalobkyně je rozdíl mezi oběma zaplacenými částkami, tj. 5 350 000 Kč, škodou, která jí vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu příslušného exekutora. Podle tvrzení žalobkyně navíc došlo k navýšení tržní ceny nemovitostí tím, že sama žalobkyně do nich rozsáhle investovala, zajistila bonitní nájemníky a rovněž v důsledku cenového vývoje na trhu nemovitostí. Svůj nárok na náhradu škody žalobkyně u žalované uplatnila dne 23. 3. 2006 a ta na to reagovala svým stanoviskem ze dne 15. 11. 2006, přičemž žádosti o odškodnění nevyhověla.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 6. 2016, č. j. 41 C 78/2008-288, rozhodl tak, že se žaloba o přiznání částky 5 350 000 Kč zamítá v plném rozsahu, včetně příslušenství (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), a žalobkyně je povinna ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozhodnutí uhradit žalované náhradu nákladů řízení celkem 600 Kč (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozhodl rozsudkem ze dne 10. 1. 2017, č. j. 30 Co 455/2016-310, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Soudy ve věci rozhodovaly opakovaně, neboť v předchozím průběhu řízení dovolací soud rozsudkem ze dne 11. 5. 2011, č. j. 28 Cdo 4035/2009-74, zrušil rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 9. 2008, č. j. 41 C 78/2008-35, a Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2009, č. j. 30 Co 193/2009-51 (pozn. po opravě ve spisu č. l. 58), a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení, a dovolací soud následně rozsudkem ze dne 8. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 237/2014-234, zrušil rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 5. 2012, č. j. 41 C 78/2008-142, a Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, č. j. 30 Co 578/2012-198, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Žalobkyně napadla rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017, č. j. 30 Co 455/2016-310, dovoláním, přičemž k přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení je rozhodovací praxe dovolacího soudu taková, že v rozhodování dovolacího soudu dosud byla tato otázka rozhodována rozdílně, anebo řeší právní otázku v rozporu s hmotným nebo procesním právem.
Žalobkyně konkrétně namítá, že názor Nejvyššího soudu projevený v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 237/2014-234, ze kterého ve svém rozhodování vycházely soudy nižších stupňů, je zcela v rozporu s původním rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, č. j. 28 Cdo 4035/2009-74. V původním rozhodnutí totiž byl vysloven právní názor, podle nějž je zapotřebí zabývat se tvrzením žalobkyně, že její účast na druhé dražbě nemovitostí nebyla projevem její svobodné vůle, ale jednalo se o logické vyústění celé situace, do které se žalobkyně ne vlastní vinou dostala. Na základě tohoto právního názoru následně rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 i Městský soud v Praze v prospěch žalobkyně s tím, že po důkladném dokazování bylo zjištěno, že účast žalobkyně na druhé dražbě a vydražení nemovitosti nebylo projevem její svobodné vůle, ale nastala pod tlakem situace, do níž se dostala v důsledku nesprávného úředního postupu, přičemž se tím snažila eliminovat hrozící ztrátu své podnikatelské investice. Žalobkyně pokládá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 237/2014-234, a názory v něm obsažené za nesprávné po stránce věcné i formální, neboť mezi oběma rozhodnutími existuje zásadní rozdíl v právním názoru na danou věc. Senát Nejvyššího soudu, který rozhodl rozhodnutím ze dne 8. 9. 2015, tak dle názoru žalobkyně měl podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, předat věc k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu. Žalobkyně dále uvedla, že se ztotožňuje s právními závěry uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, č. j. 28 Cdo 4035/2009-74, s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 5. 2012, č. j. 41 C 78/2008-142, a s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, č. j. 30 Co 578/2012-198, jakož i se všemi důkazy, které byly provedeny před vydáním těchto rozhodnutí, ze kterých vyplývá, že její účast na druhé dražbě nebyla dobrovolná, ale nastala pod tlakem situace, do níž se dostala v důsledku nesprávného úředního postupu státu, když se snažila eliminovat hrozící ztrátu své podnikatelské investice hmotné i nehmotné. Pokud jde o stanovení výše škody, je takovou škodou rozdíl částek zaplacených žalobcem na vydražení nemovitostí v první a druhé dražbě.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Žalobkyně namítá vzájemný rozpor v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, a to konkrétně v předchozích rozhodnutích v této věci. Rozhodnutí ovšem za vzájemně rozporná považovat nelze.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4035/2009, byla zásadně řešena otázka, zda v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu, přičemž dovolací soud uzavřel, že nesprávným úředním postupem ve smyslu §18 zákona č. 58/1969 Sb., je i vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, které není dosud pravomocné. Dovolací soud rovněž zdůraznil: „je zapotřebí se zabývat tvrzením dovolatelky, že její účast na druhé dražbě nemovitostí nebyla projevem její svobodné vůle, ale jednalo se o logické vyústění celé situace, do které se ne svou vinou dostala. Nemovitosti po dobu jejich užívání zhodnocovala, podnikala tu, a pokud by je znovu ve druhé dražbě nenabyla, ztratila by tak fakticky, pro své potřeby, zařízenou provozovnu, resp. sídlo společnosti. Není tak možné souhlasit se závěry soudů nižších instancí o tom, že žalobkyně se dražby zúčastnila dobrovolně; zvláště poté, co do nich investovala v domnění, že je jejich vlastníkem.“
Uvedené ovšem nelze zaměňovat s tvrzením, že by dovolací soud uzavřel, že žalobkyně byla k vydražení nemovitostí v druhé dražbě přinucena, natož aby vyjádřil jakoukoliv úvahu ohledně výše škody, resp. aby uvedl, že škoda je rovna rozdílu mezi částkami, za které žalobkyně nemovitosti vydražila v první a druhé dražbě.
O skutečnosti, že první rozsudek dovolacího soudu neuzavírá, že by žalobkyně byla k druhému vydražení nemovitostí donucena (že by byla ve svém jednání zcela nesvobodná), svědčí již fakt, že takový závěr by byl povahy skutkové, a činit jej v dovolacím řízení by soudu nepříslušelo. Rovněž nelze opomenout skutečnost, že dovolací soud takto odmítl předchozí striktní závěr, že jednání žalobkyně bylo „projevem svobody vůle žalobkyně“ (pozn. citováno z prvního rozsudku odvolacího soudu v této věci), a dal soudům nižších stupňů pokyn, aby se zabývaly tvrzením žalobkyně. Soudy nižších stupňů tak ve fázi po prvním rozhodnutí dovolacího soudu činily.
Závěr, že by škoda byla rovna rozdílu mezi cenami, za něž byly nemovitosti vydraženy poprvé a podruhé, se v rozhodnutí dovolacího soudu nevyskytuje. Jedná se o úsudek žalobkyně, posléze převzatý soudy nižších stupňů, který ovšem dovolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 8. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 237/2014-234, odmítl jako nesprávný. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o věci samé, tedy není přípustné, neboť namítaná rozhodnutí dovolacího soudu jsou ve vzájemné shodě. V obou byla akceptována skutečnost, že žalobkyní popsaný sled událostí byl způsobilý vyvolat škodu, že její jednání bylo reakcí na vzniklou situaci (vyvolanou nesprávným úředním postupem) a že popsané jednání sledovalo racionální účel. Žalobkyně ovšem evidentně v prvním rozhodnutí dovolacího soudu spatřuje více, než v něm skutečně obsaženo je, a této své představě přizpůsobila další procesní postup v řízení. Z obsahu dovolání (viz zejména str. 8) je rovněž zřejmé, že žalobkyně správně neporozuměla ani druhému rozhodnutí dovolacího soudu. Neuvádí ani jiné další argumenty, pro které by bylo možno zvažovat přípustnost jejího dovolání.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Dovolací soud z vyložených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. odmítl částečně pro nepřípustnost a částečně pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 10. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu