ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3825.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3825/2017-974
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce O . H. , zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 234 150 141,87 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 77/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2017, č. j. 29 Co 34/2017-952, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se svou žalobou domáhal náhrady nemajetkové újmy a náhrady škody v celkové výši 234 150 141,87 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení v rámci nezákonného trestního stíhání vedeného proti žalobci.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 10. 2016, č. j. 10 C 77/2013-913, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení 232 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 3 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 4. 2017, č. j. 29 Co 34/2017-952, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, „zda lze za rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, považovat i rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot v rámci trestního řízení, proti němuž není přípustný řádný opravný prostředek a které bylo nepřímo zrušeno až osvobozujícím rozsudkem“ (bod 8 dovolání), nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud dovodil, že takové rozhodnutí není nezákonným rozhodnutím ve smyslu §7 a 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a nezakládá tak odpovědnost státu za škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněný pod číslem 8/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitky uvedené v dovolání pod body 9 a 10 rovněž nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť se míjejí s právním posouzením věci odvolacím soudem a zjevně se týkají jiného skutku, než jaký byl předmětem řízení. Tím byla náhrada ušlého zisku z důvodu znemožnění převodu akcií do konce roku 1998, nikoli „trvalé zbavení majetku“ ve vztahu k žalobci. Ze stejného důvodu se i žalobcova snaha o skutkové odlišení jeho věci proti věci rozhodované Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 3310/2013 míjí s právním posouzením jeho nároku odvolacím soudem.
Otázka, „zda je narušení obvyklého běhu věcí ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2179/2013, které se promítlo jak do trestního řízení, tak do obchodních vztahů mimo toto trestní řízení, třeba zkoumat i ve vztahu k obvyklému běhu věcí v obchodních závazkových vztazích“ (bod 11 dovolání), nemůže přípustnost dovolání založit v situaci, kdy rozhodnutí odvolacího soudu stojí na dvou důvodech, a to na absenci nezákonného rozhodnutí ve smyslu §8 OdpŠk a absenci příčinné souvislosti, přičemž první z uvedených důvodů se žalobci nepodařilo zpochybnit. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ohledně námitky uvedené pod bodem 12 dovolání dovolací soud uvádí, že tato neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolací soud proto nemohl přezkoumat námitku žalobce, že bylo rozhodováno o něčem jiném, než jaký byl předmět řízení. Pokud by tomu tak skutečně bylo, šlo by o vadu řízení, k níž lze přihlédnout jen je-li dovolání přípustné.
Jelikož žalobce podal dovolání proti oběma výrokům odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu