ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4012.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4012/2016-256
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce P. Š., zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 320 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 219/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2016, č. j. 54 Co 86/2016-236, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2016, č. j. 54 Co 86/2016-236, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 11. 2015, č. j. 10 C 219/2013-212, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Předmětem řízení byl nárok žalobce na zaplacení částky 320 000 Kč s příslušenstvím jako částky představující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 5/2005. Na konci uvedeného řízení, které trvalo 16 let, byl žalobce zproštěn obvinění, proti čemuž státní zástupce podal odvolání. Dne 1. 1. 2013 byla vyhlášena amnestie prezidenta republiky, která se vztahovala i na žalobce, a trestní stíhání proti němu bylo z tohoto důvodu zastaveno. Žalobce byl poučen o možnosti pokračování v trestním stíhání, pokud do tří dnů prohlásí, že na jeho projednání trvá, to však neučinil.
2. Soud prvního stupně rozhodl tak, že žaloba, kterou se žalobce po žalované domáhá zaplacení 320 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení p. a. z této částky od 8. 9. 2013 do zaplacení, se zamítá a žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
3. Soud prvního stupně seznal, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Soud dále dovodil, že nemajetková újma vzniklá žalobci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení byla již významným způsobem odškodněna, neboť trestní stíhání žalobce bylo pravomocně zastaveno amnestií prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 (dále také jen jako „amnestie“). Žalobce navíc tuto formu zadostiučinění přijal bez výhrady, neboť nevyužil svého práva dle 11 odst. 4 trestního řádu, a to do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, neprohlásil, že na projednání věci trvá, o čemž byl soudem poučen. Žalobci se tak dle soudu prvního stupně dostalo odškodnění jeho nároku v trestním řízení, které je zcela dostačující, navíc vedle toho žalovaná konstatovala porušení práva žalobce, přičemž konstatace porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění.
4. Napadeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jinak jej co do zamítnutí žaloby o zaplacení 320 000 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
5. Odvolací soud sdílel jako správný náhled soudu prvního stupně i účastníků, že v namítaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřeně dlouhé délky řízení. Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že zastavení trestního stíhání (amnestií prezidenta republiky) a konstatování porušení práva žalovanou představují dostatečné zadostiučinění.
6. Odvolací soud uvedl, že znění §31a odst. 2 věta první OdpŠk plyne, že peněžní forma odškodnění má vždy subsidiární povahu ve vztahu k jiným satisfakčním prostředkům nápravy, kterými jsou konstatování porušení práva a jiná forma náhrady, kterou představuje například omluva nebo zmírnění uloženého trestu, respektive zastavení trestního stíhání (nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/2004). Závěr o nedůvodnosti nároku žalobce se dle odvolacího soudu analogicky opírá i o ustanovení §12 odst. 1 OdpŠk, podle kterého nemá právo na náhradu škody ten, kdo byl zproštěn obžaloby, respektive, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že mu byla udělena milost nebo že trestný či byl amnestován, přičemž odvolací soud neviděl důvod k tomu, aby v této otázce režim náhrady nemajetkové újmy byl odlišný od režimu náhrady skutečné škody. Žalobci zjevně nic nebránilo v tom, aby navrhl pokračování v trestním stíhání, ten však této možnosti nevyužil. Lze tak dle odvolacího soudu jako dostatečnou a plnohodnotnou kompenzaci nemajetkové újmy, kterou žalobce v důsledku nepřiměřeně dlouhého trestního stíhání utrpěl, považovat účinky prezidentské amnestie ze dne 1. 1. 2013.
7. Konečně odvolací soud poukázal na závěr Nejvyššího soudu, že zastavení trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou délku z důvodu uvedené amnestie představuje zásadně pro poškozené způsobilé, účinné a dostatečné zadostiučinění za délkou trestního stíhání způsobenou nemajetkovou újmu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015). Přičemž odvolací soud znovu uvedl, že žalobce v žalobním návrhu netvrdil žádné skutečnosti o negativním vlivu trestního stíhání do své osobnostní sféry, pouze, že „ho řízení stresovalo“, a tak zastavení trestního stíhání spolu s konstatováním porušení práva je třeba považovat za dostatečnou satisfakci za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu, a to výslovně proti oběma jeho výrokům, napadl žalobce, zastoupený advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.)
9. Dovolatel namítá, že právní otázka, zda je dostatečným zadostiučiněním pouhé konstatování nepřiměřené délky řízení, by měla být v jeho případě posouzena jinak, než jak byla vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, přičemž dále vymezuje přípustnost dovolání tak, že dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena právní otázka, nakolik je soud při úvahách o nejvhodnější formě satisfakce za neúměrně dlouhé trestní řízení povinen přihlížet též ke konkrétní délce takového řízení.
10. Dovolatel uvádí, že judikatura, o kterou se odvolací soud opřel, dopadá na jeho případ pouze částečně, neboť citované rozhodnutí se týká řízení o délce 9 let, zatímco řízení proti dovolateli trvalo 16 let. Délka trestního řízení v uvedené věci přesahovala hranici určenou v amnestii o 1 rok, kdežto v případě žalobce dosáhla dvojnásobku.
11. S tímto nepoměrem se odvolací soud podle dovolatele v rozsudku nijak nevyrovnal a věc zřejmě posoudil tak, že pokud bylo trestní řízení pro svou neúměrnou délku zastaveno, je takové zastavení vždy dostačující a jedinou možnou formou satisfakce, a to bez ohledu na to, jak dlouho dané trestní řízení celkově trvalo.
12. S uvedeným závěrem odvolacího soudu dovolatel nesouhlasí a je toho názoru, že ke každému případu by soud měl přistupovat individuálně s přihlédnutím ke všem konkrétném okolnostem a s těmito okolnostmi se následně v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně a beze zbytku vyrovnat. Jedině takový postup soudu totiž dostatečně respektuje a garantuje právo osoby, proti které bylo trestní řízení vedeno, na spravedlivé odškodnění za chybný postup státu a v procesní rovině pak právo takové osoby na spravedlivý proces. Odvolací soud však ani nepovažoval za důležité provést důkaz trestním spisem Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 6 T 5/2005, a celou věc tak zhodnotil pouze povrchně s mechanickým odkazem na judikaturu, která však na daný případ dopadá pouze částečně.
III. Formální náležitosti dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
14. Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
15. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zdali je amnestie prezidenta republiky bez dalšího (především bez ohledu na samotnou délku trestního stíhání) účinnou satisfakcí za nepřiměřenou délku trestního stíhání, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle §12 odst. 1 písm. b) OdpŠk právo na náhradu škody nemá ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.
20. Podle §31a OdpŠk, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
21. Podle čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013 (1/2013 Sb., dále jen „amnestie“) se nařizuje, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.
22. Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jako „Stanovisko“), bylo uvedeno, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka (např. §2 o. s. ř., §2 soudního řádu správního, §1 trestního řádu). Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a OdpŠk, popř. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), je při zvažování přiměřenosti délky řízení nutno vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného. ESLP též zohledňuje počet instancí, které se řešením daného sporu zabývaly. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla těmi zásadními.
23. V rozsudku ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, Nejvyšší soud ve vztahu k §12 [konkrétně odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) až d)] OdpŠk uvedl, že smyslem uvedeného ustanovení je vyloučit právo na náhradu škody v případech, v nichž jde o újmu vzniklou trestním stíháním, jehož výsledek nedokládá, že se trestně stíhaná osoba jednání zákonem klasifikovaného jako trestný čin nedopustila. Přiznání práva na náhradu škody způsobené trestním stíháním v případě, kdy se trestně stíhaná osoba dle závěrů učiněných v trestním řízení vskutku dopustila protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu, by přitom bylo v příkrém rozporu se zásadou ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže) opakovaně připomínanou i Ústavním soudem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 1285/09, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 265/99).
24. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, krom jiného konstatoval, že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle §31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 2. 1997 ve věci G. proti Francii, č. stížnosti 19632/92, §63). Samotný výsledek řízení je pak pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamný (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci A. proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26).
25. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, učinil závěr, podle nějž zastavení trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou délku z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 představuje zásadně pro poškozeného způsobilé, účinné a dostatečné zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou trestního stíhání. Ve stejném rozhodnutí bylo též konstatováno, že při posuzování vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení je výsledek tohoto řízení nerozhodný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Závěr o žalobcově újmě tedy musí být stejný bez ohledu na to, zda by byl v trestním řízení shledán vinným nebo nevinným.
26. Na závěry učiněné v posledně uvedeném rozhodnutí dovolací soud navázal v rozsudku ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4689/2015, kde uvedl, že bylo-li trestní stíhání zastaveno pro jeho nepřiměřenou délku z důvodu amnestie prezidenta republiky, lze poškozenému přiznat i jinou formu zadostiučinění, pokud se odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v trestním řízení, s ohledem na konkrétní okolnosti případu nejeví jako dostačující. V takovém případě však nelze odhlížet od toho, že toto zadostiučinění se poškozenému přiznává nad rámec zadostiučinění již poskytnutého v průběhu trestního řízení a částka představující peněžní satisfakci by tomu měla být přizpůsobena.
27. V rozsudku ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3793/2016, pak dospěl Nejvyšší soud k závěru, že již ze systematického členění zákona č. 82/1998 Sb. je zřejmé, že jeho §12 OdpŠk směřuje k vyloučení odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonnými rozhodnutími a nikoliv nesprávným úředním postupem, jež je jako druhá forma deliktního jednání státu upravena až v §13 OdpŠk. Bezprostřední aplikace §12 OdpŠk na situace, kdy je po státu žádána náhrada újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, jež je příkladem nesprávného úředního postupu, tedy není možná. Již vzhledem k tomu, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, zásadně rozhodným, nelze §12 odst. 1 písm. b) OdpŠk užít v situaci, kdy požadovaná újma měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení, a to ani na základě analogie.
28. Obviněný z trestného činu má v souladu s §11 odst. 4 trestního řádu právo prohlásit, že trvá na projednání věci, v níž došlo k zastavení trestního stíhání z důvodů v zákoně stanovených. Nevyužitím uvedeného práva obviněný přichází o možnost dosáhnout pro sebe příznivějšího výsledku trestního řízení. Dovodit ovšem nelze, že by takto vyjadřoval jakýkoliv postoj ve vztahu k zadostiučinění, kterého se mu případně dostalo za újmu způsobenou v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3305/2015).
29. Uvedl-li tedy odvolací soud, že závěr o nedůvodnosti nároku žalobce se analogicky opírá i o ustanovení §12 odst. 1 OdpŠk, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
30. Závěr o nedůvodnosti žaloby však nemůže obstát i z dalších důvodů.
31. Otázka, zda zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 představuje pro poškozeného dostatečné zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou trestního stíhání, byla již judikatorně řešena (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, a ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4689/2015) se závěrem, že zásadně ano, ovšem nejsou vyloučeny mimořádné situace, v nichž nebude možné zastavení trestního stíhání považovat za dostatečné zadostiučinění újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení.
32. V rozsudku ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3305/2015, Nejvyšší soud ve vztahu k posouzení dostatečnosti zadostiučinění ve formě zastavení trestního stíhání uvedl, že je třeba vyjít z předpokladu, že uvedené zadostiučinění bylo poskytnuto paušálně, s cílem zcela odškodnit převažující počet případů trestních stíhání, jež prezident republiky pokládal za nepřiměřeně dlouze vedená (pro v amnestijním rozhodnutí označené trestné činy), přičemž v konkrétnostech se samozřejmě důsledky tohoto paušálního odškodnění liší. Jak již bylo naznačeno v předchozích rozhodnutích, dalšího odškodnění by se mělo poškozenému dostat pouze za situace mimořádné, tedy tehdy, budou-li se okolnosti konkrétního případu výrazně vymykat okolnostem, jež byly stanoveny jako podmínky účasti na abolici (čl. II. prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013). Jelikož případné další odškodnění je poskytováno nad rámec zadostiučinění již poskytnutého v průběhu trestního řízení, bude třeba tuto případnou další satisfakci přizpůsobit.
33. V okolnostech projednávaného případu soudy dospěly k závěru, že posuzované řízení trvalo 15 let, byť skutková zjištění soudu prvního stupně o datu zahájení trestního stíhání nynějšího žalobce jsou poněkud neurčitá. Tato délka nicméně tak jako tak činí cca dvojnásobek minimální délky řízení potřebné pro účast na abolici ze dne 1. 1. 2013, a pokud by další konkrétní okolnosti případu svědčily o nedostatečném či laxním postupu orgánů činných v trestním řízení, lze se klonit k poskytnutí i dalšího zadostiučinění (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3793/2016).
34. Nelze odhlížet ani od dalších kritérií demonstrativně vyjmenovaných v §31a odst. 3 OdpŠk, jimiž se měly soudy nižších stupňů v tomto řízení zabývat. K tomu dovolací soud připomíná, že ohledně těchto kritérií se ustálila judikatura dovolacího soudu tak, že význam řízení pro poškozeného je kritériem nejdůležitějším, kdy zakotvuje tzv. domněnku zvýšeného významu řízení mj. v případě trestního řízení (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
35. Jestliže tedy odvolací soud bez dalšího, tj. bez zohlednění dvojnásobné délky trestního stíhání žalobce ve srovnání s předpoklady abolice, jakož i bez zohlednění dalších kritérií demonstrativně uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, dospěl k závěru, že účast žalobce na amnestii spolu s konstatováním porušení práva žalovanou představuje pro žalobce dostatečnou formu zadostiučinění za délku trestního stíhání, když nadto v neprospěch žalobce zohlednil skutečnost, že žalobce nevyužil svého práva podle §11 odst. 4 trestního řádu, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
36. Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, dovolací soud dle §242 odst. 3 o. s. ř. zkoumal, zda řízení není stiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b), §229 odst. 3 o. s. ř., či jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž žádnou takovou vadu neshledal.
VI. Závěr
37. Protože je právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné a dosavadní výsledky řízení neposkytují podklad pro to, aby o věci mohl rozhodnout přímo dovolací soud podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř., postupoval Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
38. Bude na soudech nižších stupňů, aby v dalším průběhu řízení podle kritérií demonstrativně uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk posoudily nejprve přiměřenost délky trestního stíhání žalobce, vzaly do úvahy jeho celkovou délku (a to i vzhledem k předpokladům abolice), jakož i skutečnosti, které se na celkové délce trestního stíhání zásadním způsobem podílely, a znovu rozhodly, zda lze zastavení trestního stíhání považovat za způsobilé odškodnění dovolatelem tvrzené újmy, či zda je třeba žalobci přiznat i relutární satisfakci. V takovém případě však nelze odhlížet od toho, že toto zadostiučinění se poškozenému přiznává nad rámec zadostiučinění již poskytnutého v průběhu trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4689/2015).
39. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
40. V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu