ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4601.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4601/2017-741
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce A. Ž. , tč. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného Mgr. Petrem Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 550/1, proti žalovaným 1) České republice – Vězeňské službě ČR , se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, 2) APACK, spol. s r.o. , se sídlem v Horce u Staré Paky 22, zastoupené JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Nové Pace, K.J. Erbena 1266 a 3) IMP Trading, spol. s r.o. (dříve IMP Jičín, spol. s r.o.), se sídlem v Jičíně, Staré Město, Valdštejnovo náměstí 76 o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 64/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2016, č. j. 3 Co 157/2015-633, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení druhé žalované částku 4.114 Kč k rukám její zástupkyně JUDr. Jaroslavy Ježkové, advokátky se sídlem v Nové Pace, K.J. Erbena 1266.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a první a třetí žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. května 2015, č.j. 16 C 64/2006-589, výrokem I. zamítl žalobu, pokud se jí žalobce domáhal, aby mu každý ze žalovaných byl povinen zaplatit náhradu nemajetkové újmy v penězích v souvislosti s tvrzeným neoprávněným zásahem do jeho práv na ochranu důstojnosti zaměstnance na pracovišti Věznice Valdice u Jičína, výrokem II. uložil žalobci nahradit druhé žalované náklady řízení ve výši 47.465 Kč, výrokem III. rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a prvním a třetí žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a výrokem IV., že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně věc posuzoval podle ustanovení §11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč.zák.“) když dovodil, že nedošlo k tvrzené diskriminaci žalobce, protože odsouzené osoby nelze považovat za zaměstnance podle pracovněprávních předpisů a neoprávněným zásahem do osobnostních práv těchto osob by mohlo být pouze jednání odporující příslušným ustanovením zákona č. 169/1990 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody (dále jen „ZVTOS“). Žalobce podle názoru soudu neprokázal, že by se konkrétní zaměstnanci žalovaných dopouštěli vůči němu jednání v rozporu s ustanoveními citovaného zákona. Nedůvodnými shledal i námitky žalobce, že mu žalovaní neumožnili dosahovat předpokládaného výdělku 4.500 Kč měsíčně.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. prosince 2016, č. j. 3 Co 157/2015 – 633, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) výrokem I. potvrdil. Poukázal mimo jiné i na usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2671/2011, kde dovolací soud uvedl, že poměry zaměstnání osoby ve výkonu trestu odnětí svobody se řídí nikoliv ustanovením zákoníku práce, nýbrž ZVTOS. Dále konstatoval, že mzdové zařazení žalobce a jemu vyplácená mzda, včetně jejího krácení, bylo věcí smluvního ujednání a jako takové se charakteru osobnostního práva vymykalo. Výrokem II. rozhodl, že mezi žalobcem a první a třetí žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, výrokem III. žalobci uložil povinnost nahradit druhé žalované na náhradu nákladů řízení částku 6.684 Kč a výrokem IV. zamítl návrh žalobce na přerušení řízení a položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 7. června 2017 vlastnoručně sepsané dovolání, doplněné podáním jeho zástupce ze dne 4. září 2017. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř. Domnívá se, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně, zda se na zaměstnávání odsouzených osob vztahují veškeré (až na výjimky stanovené v ZVTOS), pracovní podmínky podle zákoníku práce, tedy mimo jiné i podmínky vzniku pracovního poměru. Další v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud údajně nevyřešenou otázkou je, zda mohlo být ústní jednání konáno v nepřítomnosti žalobce, pokud se svého práva účasti na tomto jednání nevzdal jednoznačným a nezpochybnitelným způsobem. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodl, že požádá Soudní dvůr Evropské unie rozhodnutí o předběžné otázce a řízení podle §109 odst. písm. d) o.s.ř. přerušil, dále aby odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu, napadený rozsudek odvolacího soud i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a nařídil, aby věc v dalším řízení u soudu prvního stupně projednal jiný samosoudce, případně přikázal věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně.
K podanému dovolání se vyjádřily první a druhá žalovaná. Obě se ztotožnily se závěry rozhodnutí odvolacího soudu a navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, resp. odmítl pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §241b odst. 3 věty první o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Dovolací soud v prvé řadě konstatuje, že v dovolání není uvedeno, v jakém rozsahu žalobce rozsudek odvolacího soudu napadá, nicméně podle obsahu se nepochybně vztahuje k potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu, nehledě k tomu, že je objektivně nepřípustné proti výrokům II. a III. vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., stejně jako proti výroku IV., který není rozhodnutím o odvolání. Na otázce vzniku pracovního vztahu žalobce napadené rozhodnutí nespočívá. Dále dovolatel zcela opomíjí, že v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sp.zn. 30 Cdo 2671/2011, ve kterém dovolací soud judikoval, že omezení práv žalobce vyplývající z nutnosti podřídit se režimu zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, resp. jiné odměňování za práci podle mzdových předpisů vztahujících se k odsouzeným ve výkonu trestu, nelze považovat za neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv chráněných §11 a násl. obč. zák. a že právo na konkrétní mzdové zařazení mezi osobnostní práva nepatří již proto, že je právem založeným na smluvním principu.
Předmětem takovéhoto práva je totiž osobnost každé fyzické osoby jako individuality, vytvářené jednotlivými hodnotami, tvořícími celistvost osobnosti v její fyzické a morální jednotě. Tyto hodnoty tvořící integritu fyzické osoby vypočítává §1l obč. zák. pouze příkladmo. Charakteristickým znakem všeobecného osobnostního práva je, že je dáno každé fyzické osobě od jejího narození, případně početí, po celou dobu jejího života až do smrti, a jeho vznik tedy není podmíněn žádnou jinou skutečností či právním úkonem. Proto právo žalobce na konkrétní mzdové zařazení mezi tato osobnostní práva nepatří, neboť není součástí osobní integrity fyzické osoby, a není dáno fyzické osobě od jejího narození po celou dobu života až do smrti, nýbrž je právem, založeným na smluvním principu.
V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud dále vysvětlil, že ustanovení §32 odst. 1 ZVTOS, na které poukazuje dovolatel, pracovní podmínky, pracovní doba a podmínky pro uložení přesčasové práce u odsouzených se řídí zvláštními právními předpisy vztahujícími se na zaměstnance v pracovním poměru. Ředitel věznice může nařídit odsouzeným práci přesčas v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem. Podle ustanovení §33 odst. 1 ZVTOS odsouzeným přísluší odměna podle vykonané práce. Vláda stanoví nařízením výši této odměny a podmínky pro její poskytování.
Ze shora uvedených ustanovení jednoznačně vyplývá povinnost jiného subjektu vytvářet pro odsouzené stejné podmínky k bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a dodržování protipožárních a hygienických předpisů, jaké by měl vůči svým zaměstnancům v pracovním poměru (§30 ZVTOS). Obecně ustanovení zákoníku práce je třeba vztáhnout na pracovní podmínky a pracovní dobu odsouzených a podmínky pro uložení přesčasové práce (§32 ZVTOS). Lze tedy konstatovat, že až na v ZVTOS stanovené výjimky, se zaměstnávání odsouzených řídí ustanoveními tohoto zákona.
Není tak splněna podmínka přípustnosti dovolání, kterou žalobce uplatňuje, když otázka použitelnosti zákoníku práce a ZVTOS v případě odsouzených ve výkonu trestu, včetně jejich odměňování za práci již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a Nejvyšší soud nemá důvod se od svého právního názoru ani v nyní posuzované věci odchylovat.
Přípustnost dovolání nemohla založit ani námitka, že pokud žalobce výslovně nereagoval na zaslané předvolání k jednání před soudem prvního stupně, měl soud jednání odročit, neboť k případným jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Je tak zřejmé, že dovolání žalobce nenaplňuje předpoklady stanovené pro ně procesním předpisem. Nejvyšší soud proto předmětné dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o.s.ř.
Dovolatelem v dovolání požadované přerušení řízení a předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce, stejně jako projednání věci jiným samosoudcem, resp. jiným soudem prvního stupně, jsou vzhledem k nepřípustnosti dovolání bezpředmětné. Jen jako obiter dictum dovolací soud připomíná Doporučení Soudního dvora Evropské unie pro vnitrostátní soudy o zahajování řízení o předběžné otázce (2012/C 338/01) navazující na nový jednací řád Soudního dvora, přijatý v Lucemburku dne 25. září 2012 (Úř. věst. L 265, 29.9.2012, s. 1), který nahrazuje informativní sdělení o zahajování řízení o předběžné otázce vnitrostátními soudy (Úř. věst. C 160, 28.5.2011, s. 1), jehož účelem je vzít v úvahu novinky, které byly zavedeny tímto jednacím řádem a které mohou mít vliv na samotný princip pokládání předběžných otázek Soudnímu dvoru i na pravidla, podle kterých se při tom postupuje. Takto podle bodu 13. věty první vnitrostátní soud může – zejména pokud má věc za dostatečně objasněnou na základě judikatury Soudního dvora – rozhodnout sám o správném výkladu unijního práva a o jeho použití na jím učiněná skutková zjištění. Nelze současně přehlédnout ani bod 10. Doporučení, podle něhož bez ohledu na to, zda si to účastníci původního řízení přejí, či nikoli, je pouze na vnitrostátním soudu, zda požádá Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce.
Vzhledem k rozhodnutí o dovolání nebylo již třeba rozhodovat o návrhu dovolatele na odklad výkonu rozhodnutí a právní moci dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, jelikož uvedený návrh je konzumován odmítnutím předmětného dovolání.
Výrok II. o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení druhé žalované vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna v částce 3.100 Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Druhé žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400 Kč. Této žalované rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení druhé žalované tak činí 4.114 Kč.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalovaným a první a třetí žalovanou je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 odst. 2 o.s.ř., neboť dovolatel nemá na jejich náhradu nárok, zatímco těmto žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. ledna 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu