ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4701.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4701/2017-179
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka ve věci posuzovaného M. K. , zastoupeného Mgr. Tomášem Černým, advokátem se sídlem v Praze 8, Čimická 717/34, jako procesním opatrovníkem, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, o úpravu svéprávnosti a jmenování opatrovníka, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 0 P 238/2017, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze zde dne 13. července 2017, č. j. 58 Co 113/2017-145, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2017, č. j. 58 Co 113/2017-145, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. ledna 2017, č.j. Nc 23006/2016-81, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále již „soud prvního stupně“) rozhodl na základě podnětu psychiatrické nemocnice Bohnice ze dne 5. února 2016 k zahájení řízení o úpravě svéprávnosti posuzovaného M. K. rozsudkem ze dne 17. ledna 2017, č. j. Nc 23006/2016-81, o úpravě svéprávnosti posuzovaného tak, že posuzovaný není způsobilý nakládat s majetkem, jehož cena přesahuje částku 1.000,- Kč měsíčně, činit právní jednání související s ochranou svého zdravotního stavu a jednat ve věcech souvisejících s uplatňováním nároků v oblasti sociálního zabezpečení, dávek státní sociální podpory a dávek v hmotné nouzi (výrok I.) a zároveň jmenoval posuzovanému opatrovníka – Městskou část Praha 4 (výrok IV.). Výrokem II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení placených státem a o náhradě nákladů řízení.
Soud při svém rozhodování vycházel zejména ze znaleckého posudku v oboru zdravotnictví, ze kterého vyplynulo, že posuzovaný trpí duševní poruchou, tato porucha je jen do určité míry léčebně ovlivnitelná, a že plná rezoluce příznaků je podle soudního znalce nepravděpodobná. Soud s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 12. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 3102/08, neomezil výkon volebního práva.
K odvolání posuzovaného doplněného jeho procesním opatrovníkem, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 a veřejného opatrovníka Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. července 2017, č. j. 58 Co 113-2017-145, rozhodl tak, že navýšil částku, se kterou je posuzovaný oprávněn nakládat na 2000,- Kč, a rozšířil omezení jednat na věci související s uplatňováním nároků v oblasti všech sociálních dávek. Ve zbytku výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí dne 19. srpna 2017 posuzovaný (dále „dovolatel“) podal prostřednictvím svého advokáta a procesního opatrovníka včasné dovolání, v němž uvádí, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když se vůbec nezabýval možností, zda v případě posuzovaného nelze použít mírnějších opatření a neodůvodnil, jaká závažná újma by odvolateli hrozila v případě, že by svéprávnost neomezil. V souvislosti s tím poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014, a nález Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, podle kterých musí být v případě omezení způsobilosti soudem vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Soudům vytýká, že vycházely především ze znaleckého posudku a nedostatečně vzaly v úvahu ostatní důkazy o skutečných schopnostech dovolatele. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud s ohledem na shora uvedené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno žádné vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s pozitivním závěrem.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V posuzované věci dovolatel odůvodňuje svůj závěr o přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.2.2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014. Dovolací soud má tuto výtku za přiléhavou a tudíž dovolání klasifikuje jako přípustné.
S ohledem na konstatovanou přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé dovolací soud je přezkoumal ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a uzavřel, že toto dovolání je i důvodné.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Podle §55 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.
Podle §55 odst. 2 o.z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.
Podle §39 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“) má-li soud za to, že vzhledem k zájmům posuzovaného postačuje mírnější a méně omezující opatření, může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka.
Podle §49 odst. 1 o.z. brání-li duševní porucha zletilému, který nemá jiného zástupce, samostatně právně jednat, může ho zastupovat jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky.
Podle §465 odst. 1 věty první o.z. soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem.
V souvislosti s otázkou omezení svéprávnosti člověka je třeba shodně s dovolatelem připomenout rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.2.2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014, (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), v němž dovolací soud ještě za účinnosti předchozí právní úpravy institutu omezení, resp. zbavení způsobilosti k právním úkonům, s odkazem na závěry judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18.8.2009, sp. zn. I. ÚS 557/09) dospěl k závěru, že důvodem pro omezení způsobilosti k právním úkonům může být výhradně zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku. Soud vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17.12.2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014 (v dovolací věci týkající se již vrácení svéprávnosti) vyložil a odůvodnil právní názor, že z rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost člověka, musí být zřejmý i hodnotící úsudek soudu, proč bylo nakonec přistoupeno k takovému omezení svéprávnosti; nestačí se proto v odůvodnění rozsudku omezit na popis zjištěných skutečností např. ze znaleckého posudku, ze svědeckých výpovědí zaměstnankyně sociálního zařízení, ve kterém posuzovaný žije, či z jiných důkazních prostředků, a poté s odkazem na aplikované zákonné ustanovení bez dalšího uzavřít, že v daném případě byly splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí. Dovolací soud připomenul, že i ústavněprávní rozměr omezení svéprávnosti člověka si vyžaduje mimořádnou pečlivost soudů rozhodujících v těchto věcech (srov. shora již označený nález Ústavního soudu).
V posuzované věci soudy obou stupňů přistoupily k omezení svéprávnosti posuzovaného s ohledem na odborné závěry znalce, že posuzovaný trpí duševní poruchou, chronickou paranoidní schizofrenií s postprocesuálním defektem, která je léčebně ovlivnitelná pouze do určité míry a která ovlivňuje schopnost posuzovaného spravovat svůj majetek, aniž by konkrétně uvedly, v čem je nebezpečné, aby byla nadále zachována plná svéprávnost posuzovaného; koho, resp. co ohrožuje zachování právní svéprávnosti. Institut omezení svéprávnosti člověka slouží především k ochraně jeho samotného a k ochraně osob, které s ním vstoupily do právních vztahů. Rozhoduje-li soud o omezení svéprávnosti posuzovaného, musí důsledně dbát, aby nebyl omezen ve větším rozsahu, než je nezbytné k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků.
Jak vyplývá z provedeného dokazování, posuzovaný pobíral z důvodu duševní poruchy již od roku 1983 invalidní důchod, nyní pobírá důchod starobní. Paranoidní schizofrenie způsobila, že se posuzovaný cítí pronásledován, převážně StB, na což reaguje opakovanými stížnostmi a jinými písemnými podáními. Uvedená duševní porucha ovlivňuje schopnost posuzovaného spravovat majetek větší hodnoty, není schopen porozumět důsledkům uzavření různých smluv, na svůj zdravotní stav nenahlíží kriticky. Posuzovaný je však schopen se o sebe postarat, obstarat běžné nákupy a spravovat majetek v rozsahu záležitostí každodenního života. Ze sdělení L. K., jedné ze spoluvlastníků domu, kde posuzovaný bydlí, vyplývá, že posuzovaný pravidelně hradí platby spojené s užíváním bytu, zbývá mu pouze doplatit zbytek dluhu z předchozích let. Posuzovaný pokračuje v léčbě a při řešení složitějších záležitostí spolupracuje s neziskovou organizaci Fokus Praha, z.ú.
S ohledem na závěry znalce odvolací soudu konstatoval, že „posuzovaný není sám schopen takovou situaci, která vyžaduje pomoc či podporu třetí osoby, odhalit. Bez omezení svéprávnosti a zajištění opatrovníka by tak mohlo být ohroženo i zajištění jeho základních potřeb.“ Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však postrádá relevantní vysvětlení zjištěných právně rozhodných okolností ve vazbě na příslušná ustanovení aplikovaného právního předpisu, a to konkrétně, z jakých důvodů nepřichází v úvahu žádné mírnější opatření, než omezení svéprávnosti posuzovaného. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že pro mírnější opatření nejsou dány v případě posuzovaného podmínky, neboť posuzovaný neprojevil vůli k zamýšlenému mírnějšímu opatření a chybí také ochota ze strany členů rodiny být posuzovanému nápomocen nebo vykonávat roli opatrovníka. Těmto závěrům však nelze přisvědčit, neboť již ze samotného dovolání vyplývá ochota posuzovaného přijmout v zájmu zachování svéprávnosti mírnější opatření a nápomoc či zastoupení členem domácnosti. Soud tedy dostatečně pečlivě nezvážil možnost přijmout méně omezující opatření, jež by zajistilo posuzovanému i jeho okolí ochranu a nevedlo ke zhoršení zdravotního stavu posuzovaného či k neuváženému nakládání posuzovaného s jeho majetkem. Přitom právě ústavně právní rozměr omezení svéprávnosti člověka vyžaduje mimořádnou pečlivost soudů rozhodujících v těchto věcech (srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 18.08.2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, který je veřejnosti přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky http://nalus.usoud.cz ).
Je prvořadým úkolem soudu uvážit, zda by posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti vskutku hrozila (i nadále) závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Omezení svéprávnosti musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Takový závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po provedeném dokazování, v němž soustředí nezbytná skutková zjištění, přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Jakkoliv v těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat i nadále významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem, přičemž všechna takto učiněná skutková zjištěná je třeba poměřovat ve světle §55 odst. 1 a 2 o.z., tj. s ohledem na posouzení, zda v daném případě je (opravdu) nezbytné setrvat na omezení svéprávnosti posuzovaného, který se v řízení domáhá plné svéprávnosti, anebo zda lze přistoupit k té které (zákonem předvídané) mírnější a pro posuzovaného méně omezující formě opatření (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016).
Oproti dřívější praxi se do jisté míry mění optika pohledu na osoby stižené duševní poruchou, a současně se klade zvýšený zájem státu na přijímání (oproti omezení svéprávnosti člověka) mírnějších a méně omezujících opatření posuzovaných osob, čímž se pochopitelně podstatně zvyšuje význam a dosah právního institutu jmenování opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, tedy i v případech osob stižených duševní poruchou, což přirozeně přináší pro rozhodující soud náročnější posuzování právně významných okolností z hlediska finálního rozhodnutí, zda vůbec, a pokud ano, pak v jakém rozsahu přikročit k omezení svéprávnosti, resp. k jejímu zachování, případně zda vůbec, a pokud ano, pak za užití jakých mírnějších opatření přistoupit k navrácení svéprávnosti posuzovaného člověka.
Pokud v aplikační úvaze soudu není exponována některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, resp. zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet, resp. doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu posuzovaného, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.05.2016 sp. zn. 30 Cdo 944/2016).
Jelikož se v naznačených souvislostech aplikační úvaha odvolacího soudu neubírala, nelze uzavřít, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.
Protože právní posouzení odvolacího soudu je z výše vyložených důvodů nesprávné a protože dovolací soud shledal, že tytéž důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud postupem podle ustanovení §243e odst. 1 a 2 o.s.ř. usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 6. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu