ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4815.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4815/2017-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti žalovaným 1) P. K. , a 2) P. K. , oběma zastoupeným JUDr. Janem Slunečkem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 78/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. března 2017, č. j. 23 Co 402/2016-158, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. dubna 2016, č. j. 5 C 78/2015-94, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem označených nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. března 2017, č. j. 23 Co 402/2016-158, potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení v rozsahu uvedeném ve výroku II., a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) neshledal, že by předmětná kupní smlouva byla postižena absolutní neplatností (pro absenci svobody vůle žalobce, nebo z důvodu, že představuje tzv. propadnou zástavu či smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva, případně že by došlo k jejímu zrušení v důsledku odstoupení žalobce od této smlouvy).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není – jak bude vyloženo níže – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud předně konstatuje, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětné kupní smlouvy došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání v této věci podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Dovolací argumentace (předpoklady přípustnosti dovolání) žalobce je založena na tvrzení, že odvolací soud v napadeném rozsudku řeší otázku smlouvy o zajišťovacím převodu (vlastnického) práva odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované jeho rozsudkem ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 45/2009. Dovolatel však přehlíží, že skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud a který v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru.
Soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování (včetně výslechů svědků) a dospěl mj. k závěru, že v době uzavření předmětné smlouvy žalovaný 1) coby kupující měl vůči dovolateli pohledávku ze směnky ve výši 4.100.000,- Kč. Z těchto zjištění vycházel též odvolací soud, který v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku také vyložil, že v daném případě se nejednalo (jednat nemohlo) o tzv. propadnou zástavu, neboť „převodem vlastnického práva ze žalobce na prvého žalovaného totiž byla vypořádávána již splatná pohledávka prvého žalovaného na žalobce (dle směnky z 2. 9. 2011 splatné k 26. 9. 2011, kdy k uzavření kupní smlouvy došlo až dnem 17. 4. 2012). Nejde tak o ujednání o propadné zástavě, nýbrž o formu úhrady dluhu...“
Odvolací soud kromě toho (a zjevně nad rozsah učiněného právně kvalifikačního závěru o neexistenci tzv. propadné zástavy a navíc poněkud formulačně neobratně) sice vyložil, že: „I ostatně pokud by shodná vůle účastníků směřovala k tomu, že je uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu práva (zastřený právní úkon dle §41a obč. zák.), tj. že vlastnické právo žalobce se obnoví, pak až poté, co žalobce zaplatí částku uvedenou jako kupní cena, tj. 4.100.000,- Kč, k čemuž doposud nedošlo“ , avšak tento jeho „in eventum“ pro případ jiného skutkového děje vyložený právní názor pochopitelně ničeho nemění na (nosném) právním posouzení věci, tj. že v daném případě byla mezi dotčenými účastníky uzavřena řádná (tedy platná) kupní smlouva, která nemá charakter tzv. propadné zástavy, ale ani smlouvy o zajišťovacím převodu (vlastnického) práva.
Jinými slovy řečeno, za skutkového stavu, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, nelze dovodit, že by odvolací soud v řešení dovolatelem vyložené právní otázce rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (sp. zn. 31 Odo 495/2006). Na této okolnosti přirozeně nemůže ničeho změnit ani polemická argumentace dovolatele, že: „samotná skutečnost, že můj závazek (roz. závazek dovolatele) vůči prvnímu žalovanému byl v době uzavření smlouvy uvedené v čl. II bodu 1 pod písm. a) tohoto podání již splatný, nevylučuje uzavření smlouvy mající za účel zajistit převodem vlastnictví k nemovitostem splnění již splatného závazku.“
Zpochybňuje-li dovolatel určitost právního úkonu v části kompenzačního projevu s pouhým odkazem na „rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 2 Cdon 257/97“ , činí tak s ohledem na svou prezentovanou skutkovou verzi případu, kterážto okolnost přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (sama o sobě) nezakládá (k tomu srov. též např. nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2017, sp. zn. II. ÚS 3646/13, in http://nalus.usoud.cz , v němž byla řešena otázka platnosti převodní smlouvy a úhrady kupní ceny i v případě pouhé částečné splatnosti pohledávky).
Nad rozsah odůvodnění tohoto usnesení nutno zdůraznit, že dotčení účastníci kupní smlouvy byli podnikatelé, u nichž se presumuje vyšší míra právního vědomí a celkové smluvní obezřetnosti.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 6. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu