ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4842.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4842/2017-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobce L. K. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 104/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2017, č. j. 35 Co 90/2017-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč k rukám právního zástupce Mgr. Ing. Jana Boučka do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 10. 2016, č. j. 26 C 104/2014-69, uložil žalované písemně se žalobci omluvit doporučeným, datovaným podpisem oprávněné úřední osoby a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem znění uvedeného v rozsudku (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci částku 57 500 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 62 500 Kč s příslušenstvím (výrok III), a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 31 036,50 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Ing. Jana Boučka (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 4. 2017, č. j. 35 Co 90/2017-106, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé I a II a ve výroku o nákladech řízení IV (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 114 Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Jana Boučka (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce se žalobou podanou dne 14. 8. 2014 (a k výzvě soudu doplněnou a opravenou dne 18. 5. 2016 a 25. 5. 2016) domáhal omluvy a peněžitého plnění ve výši 120 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení o správním deliktu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka rozporu napadeného rozsudku odvolacího soudu s ustanovením §6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a nesouladu se zákonem stanoveným principem odpovědnosti organizačních složek za způsobenou újmu podle odvětví, v němž k újmě došlo, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud dovodil, že v případě, kdy není možné určit příslušnou organizační složku státu podle §6 odst. 2 OdpŠk, jedná za stát Ministerstvo financí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2594/2016, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, a ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 519/2015).
Námitka žalované, že výklad §6 odst. 3 OdpŠk odvolacím soudem opomíjí a v podstatě destruuje zákonem stanovený způsob vystupování státu v právních vztazích a jednání fyzických osob – zaměstnanců státu jeho jménem před soudy a jinými orgány, jak je obsažen v hmotněprávní i procesněprávní úpravě, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že řízení před správními orgány a soudy je třeba v dané věci považovat za jeden celek, neboť se jedná o jediný nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení vyplývající ze stejného skutku a v takovém případě je nutné, aby za stát jednala pouze jedna organizační složka (prostřednictvím jedné fyzické osoby). V této souvislosti také odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které nelze připustit situaci, kdy by za stát ohledně jediného nároku jednaly dvě fyzické osoby s rizikem rozporů v jejich procesních úkonech, neboť taková situace by byla v rozporu se základním pravidlem procesního práva, kterým je požadavek jednoznačnosti procesních úkonů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016, nebo ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2594/2016).
Ani při řešení otázky rozporu napadeného rozsudku odvolacího soudu se zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, neboť Nejvyšší soud již dříve uvedl, že uvedený zákon neupravuje, která organizační složka jedná za stát a která organizační složka bude hradit újmu, za kterou stát odpovídá. Tyto otázky jsou upraveny v zákoně č. 82/1998 Sb. a v občanském soudním řádu . Řešení odvolacího soudu ohledně uvedené otázky proto ani nemůže být s rozpočtovými pravidly v rozporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2594/2016).
Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalované, aby uvedené otázky vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Vady řízení namítané žalovanou nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalovaná povinna nahradit žalobci náklady tohoto řízení vzniklé v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta (srov. §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3 100 Kč [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. a) a §11 odst. 1 písm. k) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrady v částce 714 Kč [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Celkově výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 4 114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu