ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4878.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4878/2017-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. B., zastoupeného Mgr. Jiřím Heiderem, advokátem, se sídlem v Brně, Masarykova 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 34 560 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 42/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, č. j. 29 Co 179/2017-175, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal zaplacení částky 34 560 000 Kč jako finančního odškodnění za nezákonné odsouzení a za průtahy v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 1/2014.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 34 560 000 Kč (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v obou jeho výrocích (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, založeným na jeho skutkových zjištěních, že chybí předpoklad vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, a sice nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 1/2014, ve smyslu §7 odst. 1 a §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). V předmětném řízení nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, neboť celková délka řízení, včetně řízení o nedůvodných mimořádných opravných prostředcích, činila dva roky a jeden měsíc. Usnesením Policie České republiky ze dne 3. 9. 2013 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce a dne 16. 9. 2014 nabyl právní moc rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byl obžalovaný (žalobce) uznán vinným ze spáchání tam uvedených trestných činů. Ústavní stížnost žalobce proti usnesení Nejvyššího soudu, týkajícího se předmětného trestního řízení, byla Ústavním soudem odmítnuta jako nedůvodná usnesením ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 2956/15. Tím bylo také soudem prvního stupně osvědčeno, že byl žalobce pravomocně odsouzen za spáchání závažného trestného činu, tedy rozhodnutí, o které v posuzované věci jde, nebylo pro nezákonnost zrušeno.
Ze všech uvedených důvodů tak odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že nejsou splněny podmínky vzniku odpovědnosti státu za jakoukoli újmu žalobci vzniklou následkem tohoto odsouzení. Odvolací soud přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, ze kterého vyplývá, že postup v řízení, který vyústí v rozhodnutí a jehož správnost či nesprávnost se odrazí ve správnosti či nesprávnosti rozhodnutí, nelze pokládat ve smyslu ustáleného výkladu ustanovení §13 OdpŠk za nesprávný úřední postup a odvozovat z něho odpovědnost státu dle tohoto zákona. Dále odvolací soud potvrdil jako správný závěr soudu prvního stupně o tom, že nemohou být splněny ani podmínky vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou trestního řízení. Přestože typový význam předmětu řízení byl pro žalobce zpočátku vysoký [jednalo se o zvlášť závažný zločin vydírání ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §175 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku a přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], po pravomocném odsouzení žalobce značně poklesl, neboť stav nejistoty o výsledku řízení již prakticky vymizel. Soudem prvního stupně byl také správně akcentován „zcela bezprůtahový postup orgánů veřejné moci“ i přes složitost řízení danou tím, že věc byla projednávána na třech stupních soudní soustavy. Odvolací soud uzavřel, že délka předmětného řízení byla přiměřená a že v řízení nebylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené době.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, podle které je soud při úvaze o přiměřenosti výše finančního odškodnění povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska.
Námitka dovolatele ale přípustnost dovolání založit nemůže, protože rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí na vyřešení otázky výše finančního odškodnění žalobce. Odvolací soud založil své rozhodnutí na zjištění, že nebyla splněna jedna z podmínek vzniku odpovědnosti státu za újmu, totiž existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu. Soud se tak již nezabýval přiměřeností výše finančního odškodnění (tedy ani existencí újmy), protože není-li při zkoumání odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci naplněn prvotní předpoklad odpovědnosti státu za škodu či újmu, tj. nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, není třeba, aby se soud dále zabýval ostatními podmínkami, tj. vznikem nemajetkové újmy a příčinnou souvislostí, neboť předpoklady odpovědnosti státu za škodu musí být splněny kumulativně. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3441/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004).
Dle dovolatele závisí napadené rozhodnutí rovněž na vyřešení otázky procesního práva, v rozhodovací praxi dovolacího soudu dle dovolatele dosud neřešené, „zda by měl soud v rámci řízení o náhradě škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, skončeném zákonným rozhodnutím, podrobně zkoumat, a to nad rámec žaloby, zda v předmětném trestním řízení skutečně nedošlo k dalším vadám, které by mohly mít za následek nesprávný úřední postup“. Dle dovolatele se jednalo o „nedostatky nutné obhajoby v trestním řízení, resp. že žalobce neměl obhájce v trestním řízení, ačkoliv měl na nutnou obhajobu nárok, a také že se nemohl v trestním řízení vyjádřit k podkladům dovolání“.
Ani tato otázka procesního práva přípustnost dovolání nezakládá, neboť napadené rozhodnutí dovolacího soudu na jejím vyřešení ve smyslu §237 o. s. ř. rovněž nezáviselo. Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právních a skutkových závěrech o skutečnostech, které dovolatel tvrdil v žalobním návrhu, a ty se týkaly (vedle tvrzeného nezákonného rozhodnutí) nesprávného úředního postupu založeného na tvrzené nepřiměřené délce trestního řízení. Kompenzační řízení je řízením sporným a bylo na žalobci tvrdit a dokazovat jiné, další okolnosti, svědčící v jeho prospěch. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce svoji povinnost tvrzení, uloženou mu §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a označením důkazů svoji důkazní povinnost, uloženou mu §101 odst. 1 písm. b) a §120 odst. 1 o. s. ř. Důsledkem neunesení těchto procesních povinností je neúspěch ve sporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2775/2008). Vzhledem k tomu, že žalobce uplatnil svůj nárok toliko z titulu nezákonného rozhodnutí, kterýžto odpovědnostní titul nebyl soudy shledán (pro neexistenci zrušovacího rozhodnutí), a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, kterýžto odpovědnostní titul nebyl rovněž soudy shledán, když délku posuzovaného řízení považovaly za přiměřenou, bylo by porušením zásady rovného postavení stran v kontradiktorním řízení, pokud by soud aktivně vyhledával právní skutečnosti (podřaditelné pod nesprávný úřední postup) ve prospěch jedné ze stran. Z hlediska hmotněprávního posouzení uplatněného nároku, ať již z titulu rozhodnutí o zahájení trestního stíhání či z titulu nepřiměřené délky řízení, pak nemohlo mít prokázání dovolatelem tvrzených procesních pochybení v průběhu posuzovaného řízení na rozhodnutí ve věci samé tak jako tak žádný vliv. Z jiných odpovědnostních titulů (jiných nesprávných úředních postupů) pak žalobce (§79 odst. 1 o. s. ř.) v žalobě žádný nárok neuplatnil, přičemž soud je návrhy účastníků vázán (§153 odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu