ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5092.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5092/2017-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně Z. M. P., zastoupené Mgr. MUDr. Karlem Adamusem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné-Mizerov, Kirovova 1430/11, proti žalované Bohumínské městské nemocnici, a.s. , se sídlem v Bohumíně, Slezská 207, IČO 26834022, zastoupené JUDr. Jiřím Oblukem, advokátem, se sídlem v Ostravě-Moravská Ostrava, Nádražní 213/10, o ochranu osobnosti , za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/15, IČO 45272956, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 20 C 9/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května 2017, č.j. 71 Co 438/2016-70, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 4.114 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Jiřího Obluka, advokáta se sídlem v Ostravě-Moravská Ostrava, Nádražní 213/10.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 400.000 Kč s příslušenstvím za zásah do svých osobnostních práv, kterého se žalovaná měla dopustit tím, že dne 1. listopadu 2012 provedla žalobkyni operaci, ačkoli pro tento typ operace neměla oprávnění a neposkytla jí informovaný souhlas, když ji o výše uvedené skutečnosti neinformovala.
Okresní soud v Karviné (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. května 2016, č.j. 20 C 9/2016-41, výrokem I. žalobu zamítl, a výrokem II. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně posoudil věc podle ustanovení §11 a §13 odst. 2 občanského zákoníku platného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč.zák“), ustanovení zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a dospěl k závěru, že žalovaná byla oprávněna operaci žalobkyně provést. Neshledal proto, že by zásah do osobnostních práv žalobkyně v podobě operace a neinformování o existenci dalších poskytovatelů zdravotních služeb byl neoprávněným.
Krajský soud v Ostravě (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. května 2017, č.j. 71 Co 438/2016-70, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 4.114 Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná měla zakázáno operace tohoto typu provádět. Neměla tak ani povinnost žalobkyni informovat v rámci poskytnutí informovaného souhlasu podle §31 zákona o zdravotních službách o tom, že operaci nesmí provádět a že existují jiná specializovaná pracoviště.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dne 23. srpna 2017 dovolání doplněné podáním ze dne 24. srpna 2018, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř. Napadené rozhodnutí podle jejího přesvědčení závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka vyřešena jinak. Z odůvodnění dovolání vyplývá, že žalobkyně nesouhlasí s výkladem ustanovení zákona o zdravotních službách soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Domnívá se totiž s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, že měla být poučena, že zde existují doporučené postupy a že se tvoří specializovaná centra, kde probíhá léčba s menším procentem komplikací. Nesouhlasí ani se závěrem obou soudů, že žalovaná byla oprávněna operaci provádět, ani s hodnocením důkazů soudy obou stupňů. Poukazuje také na rozhodnutí Ústavního soudu, kde jsou vysvětlena některá hlediska k posuzování, zda příslušný úkon byl proveden lege artis a na rozhodnutí Ústavního i Nejvyššího soudu týkající se požadavků na řádné odůvodnění rozhodnutí. Domnívá se konečně, že odvolací soud měl aplikovat ustanovení §150 o.s.ř. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, která v prvé řadě považuje dovolání za vadné, protože neobsahuje všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti a nepovažuje ho ani za důvodné. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle §241a odst. 1 o.s.ř. však lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o.s.ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013).
Žalobkyně v úvodu dovolání sice cituje ustanovení §237 o.s.ř., ale ve skutečnosti neuvádí žádnou konkrétní právní otázku. Poukazuje sice na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, ale z něj vyplývá to, že odpovědnost poskytovatele zdravotní péče za škodu na zdraví (podle §420 a 421a obč. zák.) v případě nedostatečného poučení o možných rizicích a alternativách zákroku, ač jinak byla zdravotnická služba poskytnuta lege artis, nastává jen tehdy, prokáže-li pacient, že při znalosti rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen) bylo reálně pravděpodobné, že by se rozhodl jinak, tj. že zákrok nepodstoupí . V projednávané věci však žalobkyně svůj nárok opírala o tvrzení, že žalovaná nebyla oprávněna sporný zákrok provést a byla povinna ji o tom poučit. Nalézací soudy však dospěly k závěru, že žalovaná tento zákrok byla oprávněna provést, a proto logicky nebyla povinna žalobkyni poučovat o opaku. Na závěru o případném jinak nedostatečném poučení ze strany poskytovatele zdravotní péče (žalované) není napadené rozhodnutí zbudováno. Jestliže žalobkyně v dovolání zpochybňuje hodnocení provedených důkazů a z něj plynoucí skutkový závěr o oprávnění žalované k provedení předmětného úkonu, popřípadě odůvodnění napadeného rozsudku, směřují její námitky proti skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud založil své právní závěry. Takové výhrady nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť dovolatel může uplatnit pouze námitky nesprávného právního posouzení věci (srov. §237 o.s.ř. ve spojení s §241a odst. 1 o.s.ř. a §242 odst. 3 o.s.ř.), což ovšem nečiní. K vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné, neboť neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o.s.ř.), a proto v dovolacím řízení nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat, nehledě k tomu, že je i objektivně nepřípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c), protože dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč a nejde ani o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§237 o.s.ř.), a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o.s.ř. a §243b o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalované vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna v částce 3.100 Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400 Kč. Žalované rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 4.114 Kč. Vedlejšímu účastníku v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 8. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu