ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5247.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5247/2017-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce P. T., zastoupeného Mgr. Václavem Zelenkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 455/17, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 139.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 366/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2016, č. j. 68 Co 217/2016-118, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. srpna 2015, č. j. 18 C 366/2014-81, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 139.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 18. 9. 2014 do zaplacení (výrok I.), žalobu zamítl v části o zaplacení úroku z prodlení od 18. 3. 2014 do 17. 9. 2014 (výrok II.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení výše uvedené částky, jako náhrady za nemateriální újmu, která mu měla být způsobena nezákonnou vazbou v délce 73 dnů (tj. 1.500 Kč za každý den vazby) a dále za újmu, která mu měla být způsobena vedením nezákonného trestního řízení, neboť byl žalobce pravomocně zproštěn obžaloby.
Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dne 15. ledna 2012, po několika hlavních líčení byl dne 18. září 2012 vydán rozsudek, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby v plném rozsahu. Rozsudek nabyl právní moci dne 15. prosince 2012. Rozsudek žalobce byl pochybením soudu označen jinou spisovou značkou a zaslán účastníkům řízení. Doručenky rozsudku ve věci žalobce byly založeny do jiného spisu. Dne 11. února 2014 bylo obhájci žalobce zasláno opravné usnesení ze dne 6. února 2014, spolu se zprošťujícím rozsudkem s vyznačenou doložkou právní moci. Žalobce spolu s jeho obhájcem se o právní moci rozsudku objektivně dozvěděli až 11. února 2014.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že chybným postupem soudu, kdy meritorní rozhodnutí (jeho písemné vyhotovení) bylo označeno nesprávnou spisovou značkou, bylo důvodem, pro který se z objektivních důvodů (nikoli tedy jeho zaviněním) žalobce dozvěděl o právní moci konečného rozhodnutí ve věci až v únoru 2014. Tudíž od tohoto okamžiku začala běžet promlčecí doba pro předběžné projednání nároku a taktéž pro uplatnění nároku na nemajetkovou újmu u soudu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. září 2016, č. j. 68 Co 217/2016-118, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu v částce 36.500,- Kč spolu s úrokem s prodlení ve výši 8,05 % od 18. 9. 2014 do zaplacení, jinak výrok I. soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a III.).
Odvolací soud se zabýval vznesenou námitkou promlčení a dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně. Podle odvolacího soudu nelze klást k tíži žalobce, že v důsledku chybného postupu soudu se z objektivních důvodů dozvěděl informaci o nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku až 11. února 2014. Dospěl tedy k závěru, že žalobní návrh byl podán včas. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně výše uplatněného nároku za vykonanou vazbu. Dospěl k závěru, že žalobci náleží odškodnění ve výši 103.000,- Kč (1.000,- Kč za každý den vazby).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) včasné dovolaní, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a o. s. ř., když odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nesprávně posoudily počátek běhu promlčecí doby, čímž se měly soudy odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá, příp. napadené rozhodnutí zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k podanému dovolání písemně nevyjádřil.
Dovolatelka se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že se žalobce nemohl z objektivních důvodů o právní moci zprošťujícího rozsudku dozvědět dříve než v únoru 2014. Dovolatelka namítá, že: „ není na místě počítat počátek běhu promlčecí lhůty od doručení opravného usnesení, když šlo o opravu zjevné nesprávnosti rozsudku, tudíž nesprávnost, kdy při náležité pozornosti a péči mohl advokát či sám žalobce zjistit, že doručený rozsudek je vyhotoven pod nesprávnou spisovou značkou a na tuto skutečnost soud upozornit ihned po doručení rozsudku. Vzhledem ke skutečnosti, že k nápravě pochybení ohledně spisové značky postačil jeden e-mail místopředsedovi soudu, na který reagoval obratem, nesprávné označení rozsudku spisovou značkou ze strany soudu, nelze dle názoru dovolatelky považovat za objektivní okolnost, která by odůvodňovala odchýlení se od ustálené judikatury dovolacího soudu a posunutí počátku promlčecí lhůty o více než rok.“ Na podporu své argumentace dovolatelka uvádí rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 962/2012 a sp. zn. 31 Cdo 619/2011.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou (§241 odst. 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Ustanovení §32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v rozhodném znění (dále jen „OdpŠk“), k němuž se vztahuje dovolatelkou vymezená otázka, je tohoto znění:
„Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.“
Z judikatury, na níž dovolatelka ve svém dovolání odkazuje, mj. vyplývá:
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nsoud.cz ), bylo vyloženo, že promlčecí doba k uplatnění nároku na nemajetkovou újmu začíná plynout až dnem následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku. Na toto rozhodnutí navazuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. prosince 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, jehož právní věta zní: „ Byla-li osoba trestně stíhaná zproštěna obžaloby nebo bylo-li trestní stíhání proti ní vedené zastaveno, počíná promlčecí doba podle §32 odst. 3 věty první zákona č. 82/1998 Sb. běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci.“
Současně však nelze přehlížet, že v projednávané věci došlo k pochybení soudu, kdy byl zprošťující rozsudek opatřen nesprávnou spisovou značkou a takto byl odeslán účastníkům řízení, což mělo za následek založení doručenek do jiného soudního spisu a nevyznačení doložky právní moci. Toto pochybení nelze přičíst k tíži žalobce, stejně jako nemůže obstát argumentace dovolatelky, že: „ při náležité pozornosti a péči mohl advokát či sám žalobce zjistit, že doručený rozsudek je vyhotoven pod nesprávnou spisovou značkou a na tuto skutečnost soud upozornit ihned po doručení rozsudku Vzhledem ke skutečnosti, že k nápravě pochybení ohledně spisové značky postačoval jeden e-mail zaslaný místopředsedovi soudu, na který reagoval obratem, nesprávné označení rozsudku spisovou značkou ze strany soudu nelze dle názoru dovolatelky považovat za objektivní okolnost, která by odůvodňovala odchýlení se od ustálené judikatury dovolacího soudu a posunutí počátku promlčecí lhůty o více než rok.“ Obdobnou argumentaci uplatňovala dovolatelka již v odvolání. V řízení však bylo prokázáno, že se matka žalobce spolu se zaměstnankyní advokátní kanceláře obhájce žalobce opakovaně dotazovaly, zda je rozsudek již pravomocný a vždy se jim dostalo informace, že rozsudek dosud nenabyl právní moci. V odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu je uvedeno, že: „ Žádný právní předpis neupravuje postup advokáta, jakým způsobem má zjišťovat, zda rozhodnutí, které bylo vydáno v řízení, ve kterém zastupoval obžalovaného, je opatřeno doložkou právní moci. Naopak povinností soudu je při písemném vyhotovení rozhodnutí toto opatřit správnou spisovou značkou.“
V předchozích řízeních bylo prokázáno, že žalobce (respektive jeho matka a zaměstnankyně advokátní kanceláře žalobcova obhájce) nebyl pasivní, ale vyvíjel snahu o vyznačení doložky právní moci na zprošťujícím rozsudku. Nelze tedy přisvědčit argumentaci dovolatelky ve smyslu: „ že se žalobce dále o skončení řízení a právní moci rozsudku vůbec nezajímal, bylo by tedy v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti klást k tíži žalované nezájem žalobce o řízení...“
Nad rámec výše uvedeného taktéž odborná literatura uvádí, že důvody pro odepření práva uplatnit námitku promlčení pro rozpor s dobrými mravy je nutno posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, zejména k charakteru uplatněného nároku, jeho podstatě, průběhu událostí před uplatněním nároku a důvodům, proč uplynula některá z promlčecích lhůt (srov. VOJTEK, Petr, BIČÁK, Vít. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 374).
Lze tedy konstatovat, že v tomto případě byl zprošťující rozsudek ze dne 18. září 2012 s vyznačenou doložkou právní moci doručen spolu s opravným usnesením ze dne 6. února 2014 obhájci žalobce dne 11. února 2014. Žalobce se tedy objektivně o pravomocném skončení věci – i přes iniciativu jeho matky, asistentky advokátní kanceláře a upozornění obhájce – dozvěděl až 11. února 2014. Od tohoto data tedy započala běžet promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy. V případě, že žalobce uplatnil dne 17. března 2014 nárok u žalované, došlo ke stavění lhůty (podle §35 OdpŠk) do 17. září 2014 a pokud návrh podal u soudu dne 13. října 2014, bylo tak učiněno včas.
Otázka počátku běhu promlčení lhůty nemůže založit přípustnost dovolání, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu. Odvolací soud přihlédl ke specifickým okolnostem doručení pravomocného zprošťujícího rozsudku a dospěl k závěru, že nikoli žalobcovým zaviněním bylo pravomocné rozhodnutí doručeno až v únoru 2014. Lze tedy uzavřít, že shora vymezeným předpokladem přípustnosti dovolání se dovolatelce nepodařilo založit přípustnost jejího dovolání.
Dovolání žalované bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 8. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu