ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5301.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5301/2017-552
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Vrchy ve věci posuzované M. J. , zastoupené JUDr. Andreou Vrzáňovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Dejvická 46 a opatrovníkem pro řízení JUDr. Alešem Staňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 365/43, za účasti P. M., o návrhu J. M. , zastoupeného Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Celetná 554/4, na omezení svéprávnosti a jmenování opatrovníka , vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 30 Nc 732/2013, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. června 2017, č.j. 24 Co 446/2016-443, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. června 2017, č.j. 24 Co 446/2016-443, a rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 19. července 2016, č.j. 30 Nc 732/2013-264, se zrušují , a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - východ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. července 2016, č.j. 30 Nc 732/2013-264, výrokem I. omezil posuzovanou ve svéprávnosti, jde-li o právní jednání týkající se nakládání s finančními částkami a majetkovými hodnotami přesahujícími 2.000 Kč jakoukoliv formou a jimiž dochází k rozhodování o vlastní léčbě. Výrokem II. jmenoval posuzované opatrovníka, pana P. M. (dále již „opatrovník“), který je povinen a oprávněn zastupovat posuzovanou v situacích uvedených ve výroku I., a to tak, že jedná zpravidla s opatrovanou, jedná-li samostatně, jedná v souladu se zájmem opatrované. Výrokem III. soud zamítl návrh na odvolání JUDr. Aleše Staňka, Ph.D., opatrovníka posuzované pro řízení. Výrokem IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení placených státem a o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že posuzovaná trpí duševní poruchou, a to lehkou mentální retardací. Je schopna se postarat o svou hygienu, najíst se, obléct se, ale není schopná jednat na úřadech a starat se o své finanční záležitosti. Je lehce ovlivnitelná a nedokáže dohlédnout důsledků svých rozhodnutí. Soud přihlédl k majetku značné hodnoty, který posuzovaná získala na základě dědictví po svém bratrovi a s ohledem na lehkou ovlivnitelnost a důvěřivost posuzované dospěl k závěru, že posuzované hrozí při správě jejího majetku riziko vážné újmy, které by neodvrátilo žádné mírnější opatření. Za těchto okolností omezil posuzovanou ve svéprávnosti, jde-li o právní jednání týkající se nakládání s finančními částkami nad 2.000 Kč a jimiž dochází k rozhodování o vlastní léčbě posuzované a jmenoval posuzované opatrovníkem pana P. M., jemuž posuzovaná zcela důvěřuje a je na něj zvyklá.
K odvolání zmocněnce posuzované a navrhovatele Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. června 2017, č.j. 24 Co 446/2016-443, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že posuzovanou omezil ve svéprávnosti na dobu 5 let, jde-li o právní jednání týkající se nakládání se jměním, jehož hodnota přesahuje hodnotu 2.000 Kč, jednání týkající se pořízení pro případ smrti a jednání, jimiž dochází k realizaci práv a povinností vyplývajících ze zdravotního, důchodového a nemocenského pojištění, na zajištění v hmotné nouzi, na státní sociální podporu a jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a příspěvku na péči. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., IV. a V. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním vzal za prokázané, že posuzovaná trpí trvalou duševní poruchou a není schopna si sama zajistit základní životní potřeby bez pomoci pana P. M., jemuž plně důvěřuje. Soud zvážil možnost mírnějších alternativ k omezení svéprávnosti posuzované a dospěl k závěru, že vzhledem ke snadné ovlivnitelnosti a manipulovatelnosti posuzované a s ohledem na velký majetek, který posuzovaná vlastní, hrozí posuzované vysoké riziko zneužití jejím okolím. Za těchto okolností měl odvolací soud za to, že v případě posuzované nelze omezení svéprávnosti nahradit mírnějším opatřením, a to ani v podobě opatrovnictví bez omezení svéprávnosti a rozhodl o omezení svéprávnosti posuzované na dobu pěti let. Odvolací soud vyslovil nesouhlas se jmenováním pana P. M. opatrovníkem posuzované, neboť zájmy pana P. M., který jako správce svěřenského fondu spravuje celý majetek posuzované, jsou v rozporu se zájmem posuzované. Soud pro negativní vztah posuzované k rodině nenalezl vhodnou osobu opatrovníka posuzované ani v osobě navrhovatele a výběr vhodného opatrovníka tak ponechal na řízení před soudem prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž uvádí, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a věc posoudil rozdílně zejména v otázce celkového přístupu při posuzování podmínek, zda je zapotřebí přistoupit k omezení svéprávnosti posuzované. Rozhodnutím odvolacího soudu, který částečně omezil posuzovanou ve svéprávnosti, vznikla v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17.02.2016 sp. zn. 30 Cdo 520/2014 situace, kdy je posuzovaná částečně omezená ve svéprávnosti, ale nebyl jí určen opatrovník, jehož prostřednictvím by mohla vykonávat svá práva. Odvolací soud omezil dovolatelku ve svéprávnosti při nakládání se jměním přesahujícím hodnotu 2.000 Kč, aniž by v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2014 sp. zn. 30 Cdo 4467/2014 určil, k jakému časovému období se tento limit vztahuje. Dovolatelka má za to, že v rozhodnutí soudu chybí jasný hodnotící úsudek, proč soud přistoupil k omezení svéprávnosti posuzované a nepoužil v souladu s ustálenou judikaturou mírnější opatření, neboť posuzovaná trpí pouze lehkou mentální retardací, je schopná číst, psát, postarat se o hygienu, obléknout se, najíst se a s pomocí pečovatele je schopná obstarat jednání na úřadech. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je nutné omezit svéprávnost posuzované, neboť má rozsáhlý majetek. Dovolatelka má za to, že soud nepostupoval dostatečně pečlivě při zvažování alternativ a možnosti využití mírnějších prostředků. Své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Soud by neměl posuzovat svéprávnost osob na základě výše majetku, který vlastní, neboť ochranu majetku posuzované lze zajistit jmenováním opatrovníka bez omezení svéprávnosti posuzované. Posuzovaná má za to, že je schopna o sobě rozhodovat samostatně a omezení svéprávnosti vnímá ve svých 76 letech jako zásah do svých základních práv. V judikatuře Nejvyššího soudu nebyla podle dovolatelky dosud vyřešená otázka, zda je možné ustanovit osobě omezené ve svéprávnosti hmotněprávním opatrovníkem osobu, kterou si sama vybrala a v případě hrozby střetu zájmů by ji pak zastupoval soudem určený kolizní opatrovník, nebo je předem vyloučeno, aby opatrovníkem posuzované byla osoba, u níž by při určitém jednání mohlo dojít ke střetu zájmu se zájmem posuzované. Hrozící střet zájmů, pro který odvolací soud odmítl jmenovat opatrovníkem dosavadního opatrovníka posuzované pana P. M., byl podle dovolatelky vyřešen již rozhodnutím obvodního soudu v řízení o neplatnost smlouvy o vytvoření svěřenského fondu, ve kterém soud jmenoval posuzované procesněprávního (kolizního) opatrovníka. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu ochrany posuzované, která byla omezena ve svéprávnosti, aniž by měla jmenovaného opatrovníka.
K podanému dovolání se vyjádřil navrhovatel i procesní opatrovník dovolatelky tak, že závěr odvolacího soudu o nutnosti omezení svéprávnosti posuzované je správný a dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s pozitivním závěrem.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V posuzované věci dovolatelka odůvodňuje svůj závěr o přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.02.2016, sp. zn. 30 Cdo 520/2014, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2016, sp. zn. 30 Cdo 5434/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.6.2017, sp. zn. 30 Cdo 5999/2016 a dalších. Dovolací soud má tuto výtku za přiléhavou a tudíž dovolání klasifikuje jako přípustné.
S ohledem na konstatovanou přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé dovolací soud je přezkoumal ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a uzavřel, že toto dovolání je i důvodné.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Podle §55 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.
Podle §55 odst. 2 o.z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.
Podle §39 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“) má-li soud za to, že vzhledem k zájmům posuzovaného postačuje mírnější a méně omezující opatření, může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka.
Podle §49 odst. 1 o.z. brání-li duševní porucha zletilému, který nemá jiného zástupce, samostatně právně jednat, může ho zastupovat jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky.
Podle §465 odst. 1 věty první o.z. soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem.
V souvislosti s otázkou omezení svéprávnosti člověka je třeba především připomenout rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.02.2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), v němž dovolací soud ještě za účinnosti předchozí právní úpravy institutu omezení, resp. zbavení způsobilosti k právním úkonům, s odkazem na závěry judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18.08.2009, sp. zn. I. ÚS 557/09) dospěl k závěru, že důvodem pro omezení způsobilosti k právním úkonům může být výhradně zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku. Soud vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17.12.2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014 (v dovolací věci týkající se již vrácení svéprávnosti) vyložil a odůvodnil právní názor, že z rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost člověka, musí být zřejmý i hodnotící úsudek soudu, proč bylo nakonec přistoupeno k takovému omezení svéprávnosti; nestačí se proto v odůvodnění rozsudku omezit na popis zjištěných skutečností např. ze znaleckého posudku, ze svědeckých výpovědí zaměstnankyně sociálního zařízení, ve kterém posuzovaný žije, či z jiných důkazních prostředků, a poté s odkazem na aplikované zákonné ustanovení bez dalšího uzavřít, že v daném případě byly splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí. Dovolací soud připomenul, že i ústavněprávní rozměr omezení svéprávnosti člověka si vyžaduje mimořádnou pečlivost soudů rozhodujících v těchto věcech (srov. shora již označený nález Ústavního soudu).
V posuzované věci oba soudy přistoupily k omezení svéprávnosti posuzované s ohledem na odborné závěry znalce a předně s ohledem na hodnotu majetku, již posuzovaná vlastní, aniž by konkrétně uvedly, v čem je nebezpečné, aby byla zachována plná svéprávnost posuzované; koho, resp. co ohrožuje zachování právní svéprávnosti. Institut omezení svéprávnosti člověka slouží především k ochraně jeho samotného a k ochraně osob, které s ním vstoupily do právních vztahů. Rozhoduje-li soud o omezení svéprávnosti posuzované, musí důsledně dbát, aby nebyla omezena ve větším rozsahu, než je nezbytné k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků.
Jak vyplývá z provedeného dokazování, posuzovaná žije v domě s rodinou pana M., která se o ni stará a zabezpečuje jí jídlo a nákupy. Dovolatelka je spokojená, a přestože trpí lehkou mentální retardací, je schopná číst, psát, postarat se o hygienu, obléct se, najíst se, zvládnout základní každodenní úkony. Zná své okolí, i své příbuzné, sama se rozhoduje, s kým se chce stýkat. Je si vědoma výše svého majetku a má jasnou představu, jak s ním chce naložit. Není schopná bez pomoci třetí osoby jednat s úřady, rozhodovat o svém zdraví, ani hospodařit s vyššími finančními částkami, přičemž za současné situace, kdy nákupy posuzované zajišťuje rodina pana M., posuzovaná s vyšším peněžním obnosem nenakládá. Odvolací soud zhodnotil situaci posuzované tak, že podpora poskytovaná P. M. by mohla zajišťovat posuzovanou z hlediska uspokojování jejích potřeb i bez výslovného omezení svéprávnosti. Podle názoru odvolacího soudu však v případě posuzované není možné odhlédnout od skutečnosti, že posuzovaná vlastní velký majetek. Odvolací soud proto uzavřel, že posuzované hrozí riziko zneužití jejím okolím, neboť je vlivem duševní poruchy snadno ovlivnitelná a mírnější opatření nepřichází v případě posuzované v úvahu.
Odůvodnění:rozsudku odvolacího soudu postrádá relevantní vysvětlení zjištěných právně rozhodných okolností ve vazbě na příslušná ustanovení aplikovaného právního předpisu, a to konkrétně, z jakých důvodů nepřichází žádné mírnější opatření než omezení svéprávnosti posuzované v úvahu. Odvolací soud dospěl k závěru, že vlastní-li osoba s lehkou mentální retardací větší majetek, je jediným možným řešením omezit jí ve svéprávnosti, aniž by skutečně zvážil možnost přijmout méně omezující opatření, jež by zajistilo posuzované osobě i jejímu okolí ochranu před neuváženým nakládáním s jejím majetkem. Přitom právě ústavně právní rozměr omezení svéprávnosti člověka vyžaduje mimořádnou pečlivost soudů rozhodujících v těchto věcech (srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 18.08.2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, který je veřejnosti přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky http://nalus.usoud.cz ).
Je prvořadým úkolem soudu uvážit, zda by posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti vskutku hrozila (i nadále) závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Takový závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po provedeném dokazování, v němž soustředí nezbytná skutková zjištění, přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Jakkoliv v těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat i nadále významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem, přičemž všechna takto učiněná skutková zjištěná je pak třeba poměřovat ve světle §55 odst. 1 a 2 o.z., tj. s ohledem na posouzení, zda v daném případě je (opravdu) nezbytné setrvat na omezení svéprávnosti posuzovaného, který se v řízení domáhá plného navrácení svéprávnosti, anebo zda lze přistoupit k té které (zákonem předvídané) mírnější a pro posuzovaného méně omezujícího opatření (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016).
Oproti dřívější praxi se do jisté míry mění optika pohledu na osoby stižené duševní poruchou, a současně se klade zvýšený zájem státu na přijímání (oproti omezení svéprávnosti člověka) mírnějších a méně omezujících opatření posuzovaných osob, čímž se pochopitelně podstatně zvyšuje význam a dosah právního institutu jmenování opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, tedy i v případech osob stižených duševní poruchou, což přirozeně přináší pro rozhodující soud náročnější posuzování právně významných okolností z hlediska finálního rozhodnutí, zda vůbec, a pokud ano, pak v jakém rozsahu přikročit k omezení svéprávnosti, resp. k jejímu zachování, případně zda vůbec, a pokud ano, pak za užití jakých mírnějších opatření přistoupit k navrácení svéprávnosti posuzovaného člověka.
Pokud v aplikační úvaze soudu není exponována některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, resp. zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet, resp. doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu posuzovaného, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.05.2016 sp. zn. 30 Cdo 944/2016).
Jelikož se v naznačených souvislostech aplikační úvaha odvolacího soudu neubírala, nelze uzavřít, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.
Protože právní posouzení odvolacího soudu je z výše vyložených důvodů nesprávné a protože dovolací soud shledal, že tytéž důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud postupem podle ustanovení §243e odst. 1 a 2 o.s.ř. usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. ledna 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu