ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5383.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5383/2016-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobkyně DELEX GROUP, s. r. o., IČO 63509474, se sídlem v Plzni, Edvarda Beneše 2254/56, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 2/2, proti žalované ZAO Zavodu TYUMENREMDORMASH, se sídlem v Tyumenu, Proizvodstvenaja 30, Ruská federace, zastoupené JUDr. Hanou Klímovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí 60/12, o zaplacení 183 001,80 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 252/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2015, č. j. 8 Cmo 71/2015-175, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2015, č. j. 8 Cmo 71/2015-175, se v rozsahu, v jakém jím bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2015, č. j. 46 Cm 252/2012-163, ve výrocích I, II a III a v navazujícím výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 21. 11. 2012 domáhá po žalované zaplacení částky 183 001,80 EUR s příslušenstvím jako smluvní pokuty z nezaplacené části kupní ceny vyplývající ze smlouvy č. 20060117, uzavřené mezi účastnicemi dne 27. 2. 2006.
2. Žalovaná na výzvu soudu k vyjádření se k žalobě uvedla v podání ze dne 4. 6. 2013, že není účelné, aby se k žalobě vyjadřovala v situaci, kdy nejsou splněny podmínky řízení. S odvoláním na článek 10 uvedené smlouvy má totiž podle žalované pravomoc rozhodnout tento spor Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky.
3. Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně usnesením ze dne 15. 1. 2015, č. j. 46 Cm 252/2012-163, řízení zastavil (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 104 108,40 Kč k rukám zástupkyně žalované (výrok II) a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 184 648 Kč žalobkyni, a to po právní moci výroku I daného usnesení (výrok III).
4. Soud prvního stupně s ohledem na tvrzené skutečnosti dovodil, že nebyla sjednána platná rozhodčí doložka, neboť ujednání ve smlouvě obsahuje pouze obecné označení „arbitrážní soud“ a výklad učiněný žalovanou, že jde o Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, shledal příliš „rozšiřujícím“. Soud prvního stupně konstatoval neplatnost rozhodčí doložky, žalovanou neshledal takovým subjektem, který by měl obecný soud v České republice soud na výběr daný a nedovodil pravomoc českých soudů ani z jiných ustanovení občanského soudního řádu či z ustanovení mezinárodního práva soukromého. Na základě výše uvedeného pak uzavřel, že daná věc nespadá do pravomoci soudů České republiky a podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu řízení zastavil.
5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 19. 8. 2015, č. j. 8 Cmo 71/2015-175, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III potvrdil a zároveň doplnil o výrok IV tak, že „námitka žalovaného, že věc má být podle článku 10.1 smlouvy uzavřené mezi účastníky pod č. 20060117 projednána a rozhodnuta v rozhodčím řízení vedeném před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, se zamítá“ (výrok I usnesení odvolacího soudu), a rozhodl, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
6. Odvolací soud nejprve posuzoval, zda obsahem ujednání v článku 10.1 smlouvy uzavřené mezi účastníky je platná rozhodčí doložka, přičemž vycházel ze zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“). Podle §2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení se strany musí v rozhodčí smlouvě dohodnout na ad hoc rozhodci nebo na stálém rozhodčím soudu. Jde-li o ad hoc rozhodce, jímž je fyzická osoba, může být ve smlouvě uveden, nebo může rozhodčí smlouva stanovit způsob, jak mají být počet i osoby rozhodců určeny (§7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení). Podle odvolacího soudu se však účastníci nedohodli na ad hoc rozhodci ani nebyl odpovídajícím způsobem stanoven postup, jak by rozhodce měl být určen. Odvolací soud dále uvedl, že žádný stálý rozhodčí soud v České republice s názvem „arbitrážní soud“ zákonem zřízen nebyl a ani výkladem nelze dospět k závěru o příslušnosti Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. V článku 10.1 smlouvy tedy nejde podle odvolacího soudu o platnou rozhodčí doložku. Odvolací soud dále uvedl, že podle nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“) nelze pro daný spor určit mezinárodně příslušným český soud, neexistuje-li prorogační dohoda, kromě případu podle čl. 24 nařízení Brusel I, přičemž o takový případ nejde, neboť žalovaná se jednání před soudem neúčastnila. Dále odvolací soud posuzoval, zda ujednání v článku 10.1 smlouvy je platnou prorogační dohodou a dospěl k závěru, že vzhledem k účastníky užitému termínu „arbitrážní soud“, jenž nelze vykládat jako český obecný soud, neboť v soustavě českých soudů se takový soud nenachází, nelze z uvedeného ujednání uzavřít, že pro spory s žalovanou se sídlem v Ruské federaci bude pravomocný český soud, a nejde tedy o platnou prorogační dohodu. V závěru odůvodnění svého rozhodnutí se pak odvolací soud zabýval tím, zda je dána pravomoc českých soudů podle vnitrostátních předpisů, přičemž vyšel z úpravy obsažené v §37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, podle něhož je pravomoc českých soudů v majetkových sporech dána, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost. Při posouzení této otázky vyšel z §84 až 88 občanského soudního řádu a uzavřel, že místní příslušnost podle těchto ustanovení není dána, a není tím pádem dána ani pravomoc českých soudů. Z toho důvodu soud prvního stupně postupoval správně, když shledal neodstranitelný nedostatek podmínky řízení a řízení zastavil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které dle svého obsahu směřuje proti výroku I rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu potvrzení usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III. Ohledně odvolacím soudem doplněného výroku IV zůstalo usnesení odvolacího soudu dovoláním nedotčeno. V dovolání uplatnila žalobkyně následující dovolací důvody.
8. Žalobkyně má za to, že otázka posouzení ujednání účastníků jako prorogační dohody má být posouzena jinak a rozhodnutí ve věci závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to tím, jak posoudil otázku mezinárodní příslušnosti podle nařízení Brusel I, tj. že písemné vyjádření účastníka, který nenamítne mezinárodní nepříslušnost, je nutno vykládat tak, že se jednání účastní.
9. Dle argumentace žalobkyně představuje ujednání smluvních stran obsažené v článku 10.1 smlouvy prorogační dohodu ve smyslu čl. 23 nařízení Brusel I, v daném případě ve prospěch českých soudů. Z toho důvodu je rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno zastavení řízení z důvodu nedostatku mezinárodní pravomoci českých soudů, podle žalobkyně nesprávné, formalistické a restriktivní. Za účelem prokázání shodné vůle účastníků žalobkyně v dovolání uvádí, kolika soudních řízení se účastnila na základě této prorogační doložky v Rusku v pozici žalované. Smyslem předmětného ujednání smlouvy a vůlí účastníků byla podle žalobkyně možnost uplatnit případné nároky ze smlouvy ve své zemi, a to ve státní soustavě soudů, kterou v Rusku pro obchodní spory reprezentují arbitrážní soudy. Soudy obou stupňů je striktně používán doslovný překlad předmětného ujednání smlouvy, ačkoliv podle žalobkyně má být každý překlad transformován do prostředí příslušné země. Dále žalobkyně uvádí, že danou prorogační doložku respektovala žalovaná již v řízení ve věci sp. zn. 45 Cm 518/2009. Žalobkyně také zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Nd 389/2014 a sp. zn. 33 Nd 250/2012, podle kterých je třeba vyjádření účastníka, který nenamítne mezinárodní nepříslušnost, vykládat tak, že se jednání účastní, čímž je podle nařízení Brusel I dána příslušnost soudu, přičemž podle žalobkyně žalovaná nenamítla mezinárodní nepříslušnost, nýbrž pouze vznesla námitku nedostatku pravomoci soudu v důsledku toho, že prorogační dohodu vykládá jako rozhodčí doložku.
10. Závěrem žalobkyně uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s principem předvídatelnosti a principem legitimního očekávání, a tím, jak odvolací soud věc posoudil, porušil rovněž její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když ve věci stejných účastníků v rozhodnutí ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 8 Cmo 140/2013, k odvolání žalobkyně zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení z důvodu nedostatku pravomoci a příslušnosti, přičemž v odůvodnění odkazoval právě na prorogační dohodu, kterou si účastníci sjednali příslušnost obecného soudu v zemi žalobkyně.
11. Podle názoru žalované uvedeného ve vyjádření k dovolání je právní posouzení věci odvolacím soudem správné. Výklad žalobkyně, že pojmu „arbitrážní soudy“ odpovídají v České republice soudy obecné, a proto článek 10.1 smlouvy představuje prorogační dohodu ve smyslu čl. 23 nařízení Brusel I, je podle názoru žalované nepřijatelný a v rozporu jak s textem samotného smluvního ujednání, tak s vůlí žalované. Ta totiž předpokládala, že případné spory v České republice bude řešit instituce arbitrážní povahy, nikoli obecné soudy. Žalovaná je dále přesvědčena o irelevantnosti argumentace žalobkyně týkající se procesního postupu žalované v jiných sporech vzešlých z předmětné smlouvy, neboť nelze přenášet účinky procesních kroků stran učiněné v jednom řízení do řízení jiného. Závěrem se žalovaná ohrazuje proti nařčení žalobkyně, že zneužívá doslovného překladu, který sama způsobila, a tudíž se z její strany jedná o nepoctivost. Pokud bylo ustanovení článku 10.1 předmětné smlouvy stranami podceněno co do přesnosti terminologie, pak z toho nelze podle žalované vinit pouze ji samotnou.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Otázka účasti žalované na řízení ve smyslu čl. 24 nařízení Brusel I přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se při jejím posouzení odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1362/2015), pokud přihlédl k tomu, že se žalovaná nad rámec námitky, že věc má být rozhodována rozhodčím soudem, proti uplatněné žalobě nijak věcně nebránila, a nemohla proto mezinárodní příslušnost žalobkyní osloveného soudu podle čl. 24 nařízení Brusel I založit.
17. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda písemné ujednání účastníků v článku 10.1 smlouvy představuje platně sjednanou prorogační doložku ve smyslu čl. 23 nařízení Brusel I, neboť při řešení uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní posouzení dovolacím soudem
18. Dovolání je důvodné.
19. Na prvém místě je třeba odpovědět na otázku, podle kterého právního předpisu je třeba dohodu stran o soudní příslušnosti posoudit.
20. V obecné rovině je třeba uvést, že pro posouzení mezinárodní příslušnosti, respektive pravomoci, soudů České republiky je určující, zda se v řízení jedná o věc s mezinárodním prvkem. Mezinárodní prvek v soukromoprávním vztahu je přitom dán tehdy, jestliže má právní poměr v některém svém prvku vztah k zahraničí. Tento vztah může být dán subjektem právního poměru, skutečností právně významnou pro vznik a existenci právního poměru, předmětem právního poměru anebo právním poměrem, který právně souvisí nebo je závislý na jiném právním poměru, jenž se řídí cizím právem. V projednávaném případě je mezinárodní prvek zcela jednoznačně dán subjekty právního poměru, jelikož žaloba právnické osoby sídlící v České republice směřuje proti právnické osobě se sídlem na území Ruské federace.
21. Mezinárodní příslušnost českých soudů může být založena v první řadě mezinárodní smlouvou, kterou Česká republika uzavřela před svým vstupem do Evropské unie a která buď nespadá do oblasti působnosti přímo použitelných unijních právních předpisů, nebo má před takovými předpisy aplikační přednost (srov. čl. 351 Smlouvy o fungování Evropské unie, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014).
22. Obecně by v této souvislosti bylo možno uvažovat o aplikaci Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, uveřejněné vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 95/1983 Sb., jejímiž nástupnickými státy jsou Česká republika a Ruská federace. Tato však upravuje pouze vybrané otázky pravomoci a práva rozhodného u věcí osobního stavu (čl. 19 až 23) a rodinných věcí (čl. 24 až 35) a otázky rozhodného práva u majetkových věcí ve smyslu formy právních úkonů, vlastnického práva a náhrady škody (čl. 36 až 38), dědických věcí (čl. 39 až 48) a problematiku nákladů řízení (čl. 49 až 52); otázku pravomoci soudů pro projednávanou věc neupravuje.
23. Protože, jak bylo vysvětleno, taková mezinárodní smlouva, která by byla aplikovatelná na projednávanou věc, nebyla uzavřena, je třeba dospět k závěru, že za situace, kdy řízení v projednávané věci bylo zahájeno po 1. 5. 2004 (tj. poté, kdy se Česká republika stala členským státem Evropské unie), je nutno mezinárodní pravomoc českých soudů v daném případě posoudit podle nařízení Brusel I [srov. též čl. 66 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), podle něhož se toto nařízení vztahuje pouze na řízení zahájená, na veřejné listiny formálně vyhotovené nebo registrované a na soudní smíry schválené či uzavřené ke dni 10. 1. 2015 nebo po něm].
24. Podle bodu 14 recitálu nařízení Brusel I pokud jde o volbu příslušného soudu, musí být respektována smluvní volnost stran, s výjimkou smluv týkajících se pojištění, spotřebitelských a pracovních smluv, u kterých je možnost volby příslušných soudů omezena, aniž by tím byla dotčena výlučná kritéria pro určení příslušnosti stanovená tímto nařízením.
25. Podle čl. 23 odst. 1 nařízení Brusel I dohodnou-li se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště na území členského státu, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy tohoto členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Taková dohoda o příslušnosti musí být uzavřena
a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením nebo
b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo
c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí.
26. Jak vyplývá z obsahu spisu, spor je veden o zaplacení smluvní pokuty ve výši 183 001,80 EUR s příslušenstvím s odkazem na ustanovení smlouvy č. 20060117 uzavřené mezi účastníky řízení dne 27. 2. 2006, podle které se žalovaná zavázala dodat žalobkyni technologické zařízení kompletující linku pro výrobu dvanáctimetrových sloupů osvětlení včetně náhradních dílů a příslušenství. V článku 10.1 uvedené smlouvy si strany ujednaly, že spory týkající se této dohody budou rozhodovány „arbitrážním soudem“ v sídle žalobkyně (míněno strany, která konkrétní spor vyvolá, nikoli výlučně žalobkyně v tomto řízení – pozn. Nejvyššího soudu). Při projednávání sporu bude použito ruské právo.
27. Je na místě uvést, že podle Soudního dvora Evropské unie, dále jen „SDEU“, bude ve smyslu čl. 23 odst. 1 nařízení Brusel I platné i takové ujednání, které sice výslovně neuvede příslušný soud, ale umožní jeho určení. Postačí, aby ustanovení určovalo objektivní kritéria, na jejichž základě se strany dohodly ohledně výběru soudu nebo soudů, kterým předloží vzniklé spory. Uvedená kritéria, která musí být dostatečně přesná, aby umožnila soudu určit, zda je příslušný, mohou být případně konkretizována vlastními okolnostmi projednávané věci (srov. rozsudek SDEU ze dne 9. 11. 2000, ve věci C-387/98, Coreck Maritime GmbH proti Handelsveem BV a dalším , bod 15; v tomto rozsudku SDEU shledal dostatečně určitou dohodu, podle níž „jakýkoliv spor vztahující se k tomuto nákladovému listu bude rozhodnut ve státě, ve kterém má dopravce svoji hlavní provozovnu“).
28. V rozsudku ze dne 7. 7. 2016, ve věci C-222/15, Höszig Kft. proti Alstom Power Thermal Services k tomu SDEU dodal, že takový výklad, inspirovaný obvyklou obchodní praxí, je odůvodněn okolností, že čl. 23 nařízení Brusel I, jak potvrzují body 11 a 14 odůvodnění, se zakládá na uznání autonomní vůle stran v oblasti příslušnosti soudů, které mají rozhodnout ve sporech spadajících do působnosti tohoto nařízení (v tomto smyslu viz rozsudky SDEU ze dne 9. 11. 1978, ve věci 23/78, N. M. proti Glacetal, bod 5, a ze dne 21. 5. 2015, ve věci C-322/14, J. E. M. proti CarsOnTheWeb.Deutschland GmbH, bod 26).
29. Z uvedeného je zřejmé, že při interpretaci prorogační doložky je třeba vycházet v první řadě z úmyslu stran a z formulace doložky. To vyplývá ze samotného čl. 23 nařízení Brusel I, zejména z důrazu na přednost úmyslu stran („pokud se strany nedohodnou jinak“). Vodítkem pro interpretaci jsou tak v souladu s čl. 23 nařízení Brusel I zejména znění prorogační doložky, úmysl stran, předpokládaný výlučný efekt prorogační doložky, ale i jakékoliv relevantní ustanovení nařízení Brusel I a judikatura SDEU k němu (srov. MAGNUS, U., MANKOWSKI, P. a kol. Brussels I Regulation. Second Revised Edition. Mnichov: Sellier European Law Publishers, 2012, s. 501–502, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5260/2015, uveřejněné pod číslem 111/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
30. Odvolací soud pochybil, pokud se účelem prorogační doložky a vůlí stran, které ji uzavřely, při výkladu pojmu „arbitrážní soud“ nezabýval, když se omezil toliko na konstatování, že mu „nelze rozumět tak, že jde o soud, tedy český obecný soud, neboť v soustavě českých soudů se takový soud nenachází“. Tím vyšel výlučně z jazykového vyjádření předmětného ujednání, aniž by přitom přihlédl k okolnostem případu, a upřednostnil závěr o neplatnosti daného ujednání před autonomií vůle stran při jeho sjednávání. Tím učinil své právní posouzení prorograční doložky neúplným a tudíž nesprávným.
31. Při novém posouzení prorogační doložky přihlédne odvolací soud k jazykovému vyjádření pojmu „arbitrážní soud“ a k okolnostem, za kterých bylo do prorogační doložky vtěleno. V této souvislosti bude potřeba přihlédnout k tomu, že původní smlouva byla sepsána v ruském jazyce a že byla podrobena ruskému právu, a nebude možné odhlédnout od toho, že právě pojmem „arbitrážní soud“ se v Ruské federaci označují soudy rozhodující v obchodních věcech (viz http://arbitr.ru/eng/assys/ ).
32. O vůli stran při uzavírání prorogační doložky pak jistě svědčí jejich jednání ve sporech, které na jejím základě měly být podle tvrzení žalobkyně vedeny jak v Ruské federaci, tak i v České republice. Budou-li tato tvrzení prokázána, nemůže na ně odvolací soud nebrat zřetel.
VI. Závěr
33. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v rozsahu, v jakém bylo dovoláním dotčeno a v navazujícím nákladovém výroku. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, se sice vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, ale Nejvyšší soud nemohl přistoupit k jeho zrušení, neboť tím by ztratil měnící výrok napadeného rozhodnutí svého podkladu.
34. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu