ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5508.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5508/2017-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce P. B. , zastoupeného opatrovníkem Mgr. Janem Kvapilem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, zadostiučinění, vzniklou zdravotní a psychickou újmu ve výši 833 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 106/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2017, č. j. 19 Co 192/2017-11, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhá zaplacení částky 833 000 Kč jako náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena státem prostřednictvím jeho orgánů, konkrétně Obvodním soudem pro Prahu 5.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že podle §6 zákona č. 82/1998., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jednají ve věci náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady. V daném případě je tímto úřadem Ministerstvo spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, tedy sídlo žalované je v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 2.
Nad rámec místní příslušnosti odvolací soud dále uvedl, že věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti na návrh účastníka, nicméně tento návrh na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti je zpoplatněn a musí v něm být účastníkem uvedeny výjimečné okolnosti, na základě nichž se účastník domnívá, že je hospodárnější a rychlejší nebo po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci u jiného soudu.
Proti napadenému usnesení podal žalobce, zastoupený opatrovníkem - advokátem, včasné dovolání.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje dovolatel ve vyřešení tří otázek, které dle jeho názoru nebyly dosud v praxi dovolacího soudu jednoznačně vyřešeny, a to:
(1) zda soud při rozhodování o postoupení věci místně příslušnému soudu má automaticky vycházet pouze z místní příslušnosti dle §84 o. s. ř. ve spojení s §85 o. s. ř. nebo zda je povinen zkoumat, zda přichází v úvahu vedle soudu místně příslušného dle §84 a 85 o. s. ř. i soud příslušný podle §87 o. s. ř.
(2) pokud přichází v úvahu vedle soudu místně příslušného podle §84 a 85 o. s. ř. i soud místně příslušný podle §87 o. s. ř., zda je soud povinen zkoumat vůli žalobce ohledně místní příslušnosti vtělenou do jeho podání vůči soudu a tuto zohlednit při svém rozhodování o postoupení věci místně příslušnému soudu.
(3) pokud přichází v úvahu vedle soudu místně příslušného podle §84 a 85 o. s. ř. i soud místně příslušný podle §87 o. s. ř. a z podání žalobce není zřejmá preference či vyloučení některého z místně příslušných soudů, zda je soud oprávněn rozhodnout o postoupení věci konkrétnímu soudu sám a nahradit tak rozhodnutí žalobce či zda je povinen vždy zjišťovat vůli žalobce.
(4) Dovolatel je přesvědčen, že napadené usnesení je založeno na nesprávném právním posouzení věci, neboť v dané věci přichází v úvahu místní příslušnost dvou soudů, a to Obvodního soudu pro Prahu 2 s ohledem na kritérium sídla žalovaného ve smyslu §84 o. s. ř. ve spojení s §85 odst. 3 o. s. ř. a dále Obvodního soudu pro Prahu 5 s ohledem na §87 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel se domnívá, že přestože je osobou práva neznalou, která není schopna řádně hájit své zájmy v řízení, je ze všech jeho podání zřejmé, že si nepřeje, aby jeho žalobu věcně projednával Obvodní soud pro Prahu 2, k němuž nemá důvěru. Dle jeho názoru je tak zřejmé, že pokud by si byl vědom skutečnosti, že má možnost volby mezi vícero místně příslušnými soudy, volil by zcela nepochybně jiný soud než Obvodní soudu pro Prahu 2, tedy v tomto případě Obvodní soud pro Prahu 5.
Dle dovolatele si musel být soud prvního stupně vědom jeho takto projevené vůle a měl ji respektovat. Pokud tak neučinil, zatížil své rozhodnutí vadou v podobě nesprávného právního posouzení věci stejně jako odvolací soud, neboť je to právě žalobce, kdo má možnost zvolit jeden konkrétní z více místně příslušných soudů a soud je povinen takovou volbu respektovat. Přestože dovolatel nevyjádřil v daném případě svoji vůli označením konkrétního soudu, ale výslovným vyloučením jednoho ze dvou v úvahu přicházejících soudů, je takto projevená vůle dostatečně určitá k tomu, aby soud mohl učinit závěr, kterou z v úvahu přicházejících variant žalobce preferuje, když takovou volbou je soud vázán.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žádná z dovolatelem položených otázek přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Shora uvedené otázky procesního práva byly vyřešeny usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1389/2016, uveřejněným pod číslem 20/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se závěrem, že vysloví-li soud podle §105 odst. 2 o. s. ř., že není místně příslušný, není oprávněn postoupit věc po právní moci usnesení soudu danému na výběr podle §87 o. s. ř.
Dovolací soud zde poukázal jednak na závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2003, sp. zn. 5 Cmo 47/2003 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, č. 12/2004, s. 454), jednak na odbornou literaturu, v níž není pochybností o tom, že volba mezi obecným a na výběr daným soudem přísluší pouze žalobci (srov. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 567, dále jen „Komentář“). Jakmile je žaloba doručena soudu, nemůže žalobce již provedenou volbu měnit, neboť tomu brání zásada perpetuatio fori vyjádřená v §11 odst. 1 o. s. ř. [srov. Komentář, s. 567; shodně HANDL, V., RUBEŠ, J. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Panorama, 1985, s. 379, a HRÁDEK, J. In LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 358]. Procesní věda pak výslovně hovoří o konsumaci práva žalobce zvolit místně příslušný soud jako o jednom z účinků zahájení řízení (WINTEROVÁ, A., MACKOVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 7. vydání. Praha: Linde, 2014, s. 331). Je-li právo volby místně příslušného soudu okamžikem zahájení řízení vyčerpáno, nemůže být později žádným subjektem – tedy ani soudem – vykonáno.
Z uvedeného vyplývá, že ačkoli může být z podané žaloby zřejmé, že žalobce projevil vůli zvolit si soud místně příslušný podle §87 písm. b) o. s. ř., tj. soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody, tak zvolil-li soud, v jehož obvodu de facto nedošlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody, tak tento soud (tj. soud, kterému byla žaloba směřována a který dospěl k závěru, že není místně příslušný, jelikož v jeho obvodu nedošlo ke skutečnosti, která by zakládala právo na náhradu škody) nemůže sám aplikovat §87 písm. b) o. s. ř. a věc postoupit soudu, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody. Věc musí postoupit obecnému soudu žalobce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu