ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5552.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5552/2017-97
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) P. M. S. , a b) D. S. , obou zastoupených Ing. Mgr. Petrou Fifkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Duškova 164/45, proti žalované DH Concept s. r. o. , se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Mánesova 1379/61, identifikační číslo osoby 241 23 153, zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1/II., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 259/2016, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2017, č. j. 56 Co 137/2017-65, takto:
Dovolání žalované se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 10. března 2017, č. j. 7 C 259/2016-43, uložil žalobci a) povinnost, aby složil jistotu ve výši 20.000 Kč na náklady řízení na účet uvedeného okresního soudu, a to do 14 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Soud prvního stupně své rozhodnutí – s odkazem na §11 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále již „ZMPS“) – odůvodnil s tím, že v řízení bylo zjištěno, že žalobce a) „je cizincem s obvyklým bydlištěm mimo území a projednávaná věc se týká určení vlastnického práva k nemovitostem.“
K odvolání žalobce a) Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. května 2017, č. j. 56 Co 137/2017-65, změnil usnesení soudu prvního stupně „tak, že a) žalobci povinnost ke složení jistoty na náklady řízení v částce 20.000 Kč se neukládá.“
Odvolací soud s odkazem na §11 odst. 1 a 2 ZMPS vyložil, že: „navzdory tomu, že a) žalobce je cizím státním občanem (z obsahu spisu tato skutečnost neplyne, odvolacímu soudu je však známa z úřední činnosti), brání vydání rozhodnutí o uložení jistoty na náklady řízení a) žalobci skutečnost, že a) žalobce v České republice vlastní spoluvl. podíl na nemovité věci. Jedná se o pozemky v kat. území V., obec P. a lze předpokládat, že cena pozemků nacházejících se na území hlavního města Prahy bude dostačující k úhradě případných nákladů vzniklých žalované v řízení.“
Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že: „vydal napadené usnesení o uložení jistoty na náklady řízení, aniž zjišťoval, zda zde není další překážka pro vydání takového usnesení podle §11 odst. 2 písm. b), totiž že ve státě, jehož je a) žalobce občanem, se v podobných případech od státního občana České republiky nebo české právnické osoby jistota nežádá.“
Kromě toho odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že je mu „známo z úřední činnosti, že ve věci OS Vsetín – pobočka ve Valašském Meziříčí sp. zn. 13 C 18/2015 stejných žalobců proti žalované KDT-development s. r. o. o určení vlastnictví k nemovitostem, byla opatřena zpráva Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 13. 1. 2016. Podle obsahu zprávy Dodatková úmluva o civilním řízení soudním mezi republikou Československou a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska publikovaná pod č. 178/1935 Sb., dopadá na poddané nebo státní občany území Velké Británie a všech britských dominií zámořských (včetně Austrálie). Poddaní (nebo státní občané) jedné Vysoké smluvní strany, kteří bydlí na území druhé, nebudou povinni skládati jistotu za soudní útraty a výlohy v případech, kde poddaní (nebo státní občané) druhé Vysoké smluvní strany nejsou k tomu povinni za stejných okolností (viz č.l. 1 a č. l. 3). Podle obsahu téže zprávy Ministerstva spravedlnosti ČR není známo, že by před českými soudy byla obvykle skládána jistota v rámci civilního řízení ve vztahu k australským státním občanům.“
Odvolací soud ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně přistoupil i z toho důvodu, že: „nelze pominout argumentaci a) žalobce, podle které a) žalobce od roku 2004 má obvyklý pobyt na území České republiky, kde se nachází jeho rodina, včetně nezletilých dětí a na území České republiky žalobce vykonává své povolání. Podle §11 odst. 1 věta prvá téhož zákona, lze přitom povinnost k uložení jistoty na náklady řízení uložit jen cizinci, který má obvyklý pobyt v cizině.“
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (týkající se výkladu §11 odst. 1 a 2 písm. b/ a c/ ZMPS z důvodu vzájemnosti, a dále z důvodu vlastnictví nemovitosti v ceně dostačující k náhradě nákladů řízení, které v řízení žalovanému vzniknou), a předpoklady přípustnosti dovolání (ve stručnosti shrnuto z obsahu jejího podání) vymezuje s tím, že odvolací soud při zjišťování právně rozhodných skutkových okolností porušil právo dovolatelky na spravedlivý proces, neboť vycházel ze zjištění z důkazů, které v řízení nebyly provedeny.
Dovolatelka dále namítá, že soud prvního stupně vycházel z žalobcem a) deklarovaného bydliště (na shora již uvedené adrese v Austrálii) a z absence vzájemnosti mezi Českou republikou a Austrálií, když v otázce vzájemnosti nebyly soudem prvního stupně provedeny žádné důkazy. Kromě toho okolnost, zda je žalobce a) vlastníkem nemovitostí v tuzemsku, nebyla soudem prvního stupně zřejmě známa, a proto se odůvodnění jeho usnesení uvedené skutečnosti nedotýká, nicméně žalobce a) nijak nedoložil obvyklou cenu jím spoluvlastněných nemovitostí. Za této situace se pak odvolací soud nesprávně spokojil s ryze formálním konstatováním, že žalobce a) vlastní v tuzemsku nemovitý majetek v hodnotě postačující k úhradě nákladů řízení, aniž zjišťoval jeho hodnotu a aniž zjišťoval, zda manželské majetkové vztahy žalobce nejsou upraveny i jinak, a to tak, že by případné uspokojení nároku žalované na náhradu nákladů řízení ze společného (nemovitého) majetku manželů vylučovaly. Nereagoval ani na námitku žalované, že žalobci iniciují podávání různých šikanózních žalob (např. u Okresního soudu ve Vsetíně a u Okresního soudu v Opavě), které až doposud byly soudy zamítány a v nichž náklady těchto řízení přesáhly částku 100.000 Kč (věci sp. zn. 13 C 47/2011, sp. zn. 13 C 18/2015 u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky Valašské Meziříčí). Odvolací soud také pochybil, pokud neprovedl důkaz (v přítomnosti účastníků) předmětnou zprávou Ministerstva spravedlnosti ze dne 13. ledna 2016, která se týká posouzení otázky vzájemnosti, jak již bylo shora uvedeno. V rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je také okolnost, že se odvolací soud nevypořádal se shora uvedenými argumenty žalované v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou dovolatelka odkazuje. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání žalované se písemně vyjádřil žalobce a) společně s žalovaným b) [vzhledem k tomu, že soud prvního stupně rozhodoval o návrhu žalované na uložení povinnosti (pouze) žalobci ke složení jistoty na náklady řízení, kdy návrhu vyhovující prvoinstanční usnesení změnil odvolací soud shora zreferovaným (dovoláním napadeným) usnesením, bude pozornost zaměřena toliko ve vztahu k vyjádření žalobce a) k podanému dovolání žalované].
Žalobce a) předně poukazuje též na jiná soudní řízení vyvolaná žalobci a vysvětluje předmětné (procesní) souvislosti, má za to, že i v této věci dovolatelka má zájem na prodlužování sporu, což žalobce a) dovozuje i z nyní podaného dovolání. Žalobci a) není známo, že by odvolací soud při vydání svého rozhodnutí naplnil některou z variant přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nesprávný je názor dovolatelky, že by v řízení měli žalobci prokazovat vzájemnost mezi dotčenými státy ohledně neuložení jistoty, když právní kvalifikace je v kompetenci soudu, anebo že by měla mít dovolatelka právo vyjadřovat se k obsahu předmětné mezistátní dohody. Nelze ani souhlasit s dovolací argumentací ohledně porušení procesních práv dovolatelky, k němuž mělo dojít tím, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami dovolatelky, neboť i kdyby tomu tak bylo, nejednalo by se o ústavněprávní přesah, když navíc dovolatelkou zmíněná judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu se na daný případ nevztahuje. Závěrem žalobce a) navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalované není – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Jak již bylo shora zreferováno, odvolací soud přistoupil ke změně usnesení soudu prvního stupně ohledně neuložení povinnosti žalobci a) složit jistotu na náklady řízení ve výši 20.000 Kč mj. při zjištění, že byly v daném případě naplněny podmínky pro aplikaci §11 odst. 2 písm. b) ZMPS.
Ustanovení §11 ZMPS je přitom tohoto znění:
„(1) Cizinci, který má obvyklý pobyt v cizině, a zahraniční právnické osobě, kteří se domáhají rozhodnutí o majetkovém právu, může soud uložit na návrh žalovaného, aby složili jistotu určenou soudem na náklady řízení. Nesloží-li jistotu do stanovené lhůty, nebude soud proti vůli žalovaného v řízení pokračovat a řízení zastaví. O tom je třeba žalobce poučit.
(2) Složení jistoty nelze uložit, jestliže
a) návrh na její složení byl podán teprve, když žalovaný ve věci již jednal nebo vykonal procesní úkon, ačkoliv již věděl, že žalobce není státním občanem České republiky nebo českou právnickou osobou nebo že pozbyl státního občanství České republiky nebo přestal být českou právnickou osobou nebo nemá obvyklý pobyt v České republice,
b) ve státě, jehož je žalobce občanem, se v podobných případech od státního občana České republiky nebo české právnické osoby jistota nežádá,
c) žalobce má v České republice nemovitou věc v ceně dostačující k úhradě nákladů, které žalovanému v řízení vzniknou,
d) návrh na zahájení řízení je vyřizován platebním rozkazem, nebo
e) žalobce je osvobozen od soudních poplatků a záloh.
(3) Povinnost složit jistotu nelze uložit občanům členských států Evropské unie nebo dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor.“
Ustanovení o tom, že od občanů jedné smluvní strany, kteří vystupují před soudem druhé smluvní strany, nelze požadovat složení jistoty za náklady řízení [srov. §11 odst. 2 písm b) ZMPS], je též obvyklou součástí dvoustranných mezinárodních smluv o právní pomoci, které má Česká republika uzavřeny s jinými státy (srov. Bříza, P. a kol.: Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 86).
Na existenci takové bilaterální mezinárodní smlouvy – Dodatkové úmluvy o civilním řízení soudním mezi Republikou československou a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska, publikované pod 178/1935 Sb. (dále též „Dodatková úmluva“) odkázal v napadeném rozhodnutí odvolací soud, který v důsledku toho mj. aplikoval v poměrech dané věci i pravidlo předvídané v §11 odst. 2 písm. b) ZMPS, v jehož důsledku prvoinstanční rozhodnutí o uložení povinnosti žalobci a) složit jistotu na náklady řízení v částce 20.000 Kč změnil tak, že se žalobci a) tato povinnost neukládá.
Existenci této Dodatkové úmluvy i její reglementace v oblasti liberace občanů smluvních stran skládat jistotu za soudní útraty v řízení vedeném v rámci toho kterého státu (strany) Dodatkové úmluvy dovolatelka v podaném dovolání nijak nezpochybňuje , pouze vytýká odvolacímu soudu, že předmětem dokazování v odvolacím řízení nebyla zpráva Ministerstva spravedlnosti ze dne 13. ledna 2016, jež odkazuje na uvedenou úmluvu, z níž však odvolací soud při rozhodování vycházel. Dovolatelka tedy namítá, že odvolací soud učinil v tomto směru dokazování in camera, čímž mělo podle jejího právního názoru dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále ve smyslu čl. 38 odst. 2 téhož ústavního předpisu k porušení jejího práva vyjádřit se ke všem důkazům, které byly v řízení provedeny.
Tato dovolací argumentace je však zcela právně irelevantní, jelikož podle §121 o. s. ř. není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů. Jinak řečeno, předmětem dokazování nemohou být právní předpisy, pro něž platí zásada „iura novit curia“ (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 1143/2006; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz ). A (dokonce) byť zákon tuto zásadu výslovně uvažuje jen ve vztahu k předpisům, jež jsou uveřejněny ve Sbírce zákonů České republiky, lze ji obecně vztáhnout i na předpisy cizozemské, neboť se v důkazním řízení dokazují jen skutečnosti účastníky tvrzené či v řízení jinak vyšlé najevo. Z toho plyne, že soud, který má zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným a spolehlivým způsobem, může získat znalost cizího práva vlastním studiem (z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé), vyjádřením Ministerstva spravedlnosti (srovnej §53 zákona č. 97/1963 Sb.), popř. ze znaleckého posudku z oboru právních vztahů k cizině, přičemž v posléze uvedených případech nejde o důkaz listinou ve smyslu §129 o. s. ř. Soud může rovněž požádat o součinnost účastníka, který se dovolává cizího práva, aby předložil text cizí normy (srovnej Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé. 7. opravené a doplněné vydání. Brno, Plzeň: Nakladatelství Doplněk, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, str. 395-396, dále Drápal, L., Bureš., J. a kol. : Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 875, Instrukci Ministerstva spravedlnosti ze dne 30. 4. 2004, č. j. 56/204-MO-J, rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/1987, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 1143/2006, nebo ze dne 26. června 2012, sp. zn. 33 Cdo 3117/2010, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. Pl. ÚS 2/11, in https://nalus.usoud.cz ).
Neboť již pro výše uvedenou právní reglementaci, kterou odvolací soud správně v poměrech dané věci aplikoval, nemůže pro žalobce a) plynout předmětná povinnost složení jistoty na náklady řízení, a vzhledem k tomu, že Dodatková úmluva nemohla (nemůže být) v občanském soudním řízení předmětem dokazování, je nasnadě, že podané dovolání je již z tohoto důvodu ve smyslu §237 o. s. ř. nepřípustné, čímž současně i zbylá dovolací argumentace žalované (z pohledu výsledku shora) postrádá opodstatnění.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 8. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu