ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.559.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 559/2017-119
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 233/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016, č. j. 13 Co 305/2016-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 5. 2016, č. j. 31 C 233/2015-69, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 154 466 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce se v řízení domáhal výše uvedené částky jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 74/2006 (dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo zahájeno dne 20. 2. 2006 a skončilo dne 10. 11. 2014 nabytím právní moci vyhovujícího rozsudku pro uznání. Nynější žalobce v řízení vystupoval jako žalovaný. Předmětem posuzovaného řízení byl požadavek České kanceláře pojistitelů na zaplacení částky 17 749 Kč jakožto náhrady škody způsobené nynějším žalobcem provozem podle zákona č. 168/1999 Sb. nepojištěného vozidla. Soud prvního stupně detailně popsal průběh posuzovaného řízení. Zejména uvedl, že žalovaný (nynější žalobce) byl usnesením ze dne 21. 3. 2006 vyzván, aby se k žalobě vyjádřil ve lhůtě 30 dnů. Na adresu v B. se žalovanému doručit nepodařilo. Žaloba nebyla doručena ani do Vazební věznice Brno – Bohunice. Dle sdělení policejního orgánu byla žaloba žalovanému doručena dne 1. 6. 2006 s tím, že žalovaný se zdržuje na adrese u paní V. Dne 2. 8. 2006 bylo rozsudkem pro uznání, č. j. 20 C 74/2006-56, žalobě vyhověno. Rozsudek byl žalovanému doručován na adresu v B. Na rozsudku byla vyznačena doložka právní moci dne 9. 9. 2006. Do spisu nahlížel M. R. dne 6. 12. 2010, jemuž žalovaný udělil plnou moc. Dne 10. 12. 2010 došla Městskému soudu v Brně žádost žalovaného o zrušení doložky právní moci. V žádosti žalovaný namítal, že rozsudek mu nebyl řádně doručen, neboť adresa, na níž bylo doručováno, nebyla místem pobytu žalovaného. Žalovaný nepožádal o doručování písemností na tuto adresu, takže uložení písemnosti bylo v tomto případě neúčinné. Podáním došlým téhož dne se žalovaný proti rozsudku odvolal. Následně byl spis v březnu 2011 zapůjčen exekučnímu oddělení k věci 96 Nc 8857/2008, kde nynější žalobce figuroval jako povinný. Spis byl vrácen 8. 3. 2012. Následovalo rozhodování o osvobození od zaplacení soudního poplatku. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2014, č. j. 44 Co 442/2013-131, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen.
Po právní stránce se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, dle nějž nebylo možné při posuzování délky řízení přihlížet k období od září 2006 do prosince 2010, kdy soud i žalobkyně považovali řízení za pravomocně skončené, přičemž žalovaný se o řízení nezajímal. Odvolací soud uvedenou dobu hodnotil jako průtah, tudíž ji zohlednil při posuzování délky řízení. Rovněž se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že řízení bylo pro nynějšího žalobce zcela bezvýznamné, přičemž poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014. Z uvedených důvodů se neztotožnil ani se závěrem soudu prvního stupně o přiměřenosti celkové délky řízení, a tudíž délku posuzovaného řízení shledal nepřiměřenou. Na druhou stranu však dospěl k závěru, že žalovaná v řízení vyvrátila domněnku vzniku újmy na straně žalobce. S poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3691/2014, dospěl odvolací soud k závěru o nezájmu žalobce o posuzované řízení. Žalobce ignoroval kvalifikovanou výzvu podle §114b o. s. ř. Vysvětlení žalobce o vědomě pasivním procesním postoji, činěném snad v úmyslu hájit svá práva, by bylo možné přijmout tehdy, pokud by výzva k vyjádření k žalobě nebyla učiněna právě pod sankcí vydání rozsudku pro uznání; takto však uvedená argumentace postrádá racionální podklad. Následně žalobce řízení zcela pustil ze zřetele, aby se po čtyřech a půl letech od doručení žaloby opět v řízení procesně „objevil“, a to jedině z důvodu v mezidobí nařízené exekuce. Poukaz na adresu svého trvalého pobytu nelze hodnotit jinak než jako účelový, když uvedená adresa je sídlem brněnské ohlašovny. Uvedený přístup žalobce tak odvolací soud hodnotil jako nezájem o průběh řízení, vyvracející stav nejistoty, resp. umožňující stav žalobce v průběhu řízení ztotožnit nanejvýš s nejistotou o tom, kdy bude soudem s konečnou platností deklarován jeho nevysoký peněžitý dluh, proti jehož existenci v průběhu celého řízení ničeho nenamítl. Takto žalobcem „prožité“ řízení nemohlo v jeho osobnostní sféře vyvolat žádnou újmu.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, respektive, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dosud neřešené otázky dovolatel uvádí: 1) Zda lze za nezájem o řízení považovat situaci, kdy se soudu nedaří účastníkovi řízení doručovat písemnosti na soudu známé adresy. 2) Zda lze za nezájem o řízení považovat situaci, kdy se účastník řízení nevyjádří na výzvu soudu k vyjádření k žalobě učiněnou kvalifikovanou formou podle §114b o. s. ř. Jako otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, dovolatel uvádí: 3) Zda může dojít k vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové újmy tehdy, pokud účastník řízení byl v řízení aktivní po dobu nikoli marginální části tohoto řízení. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že skutečnost, že se účastník řízení nevyjádří k žalobě na výzvu dle §114b o. s. ř., neznamená sama o sobě nezájem o řízení. Řada účastníků řízení se k takovéto výzvě nevyjádří například proto, že nepochopí závažnost takovéto výzvy a domnívá se, že vše soudu vysvětlí u soudního jednání. Mohlo jít také o opomenutí v důsledku neznalosti procesních postupů. Někteří účastníci si se sepsáním vyjádření nevědí rady. Doba, po kterou účastník tímto „ignorováním výzvy“ údajně neprojevuje zájem o řízení, trvá pouhých 30 dnů, neboť výzvu „ignoruje“ pouze po dobu určenou k vyjádření k žalobě. Závěr odvolacího soudu, že žalobce následně pustil řízení na bezmála čtyři a půl roku ze zřetele, je naprosto nepodložený a neopodstatněný. V tomto ohledu nebyl proveden jediný důkaz. Jelikož žalobci po uvedenou dobu nepřišla žádná obsílka, neměl důvod se obracet na soud. To však neznamená, že řízení pustil ze zřetele. Není zřejmé, z jakého důvodu odvolací soud žalobci vytýká uvedení trvalého pobytu na adrese ohlašovny, když daná adresa v uvedené době skutečně byla adresou trvalého pobytu žalobce. Zájem žalobce o řízení je patrný z toho, že dne 24. 11. 2010 udělil plnou moc advokátovi za účelem svého zastupování v předmětné věci. Následně zástupce nahlížel do soudního spisu, podal žádost o zrušení doložky právní moci, žádost o doručení rozsudku, odvolání a řadu dalších podání. Žalobce jako účastník řízení mohl v posuzovaném řízení uplatňovat svá procesní práva a povinnosti tak, jak uznal za vhodné, tento postup mu nemůže být jakkoliv vytýkán. Mělo by být především věcí soudu a žalobce, aby se snažili dosáhnout pravomocného ukončení posuzovaného řízení v co nejkratší době. Žalovanému nelze klást k tíži, že se aktivně nedožaduje ukončení posuzovaného řízení. K argumentaci odvolacího soudu, že žalobce v žádné fázi řízení nepřišel s žádnou hmotněprávní obranou, dovolatel uvádí, že v odvolání proti rozsudku pro uznání tak ve smyslu §205 b) o. s. ř. ani učinit nemohl. K třetí formulované otázce dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4968/2015, dle nějž je nutné zohlednit také možnou změnu významu řízení pro účastníka. V posuzovaném řízení žalobce po dobu přibližně 4 let o řízení prokazatelně zájem projevoval. V tomto období se význam řízení pro žalobce podstatně zvýšil i tím, že na stavu posuzovaného řízení záviselo další trvání exekuce vedené na majetek žalobce. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
V rozsudku ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3694/2014, uveřejněném pod číslem 9/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, Nejvyšší soud za skutkové situace, kdy účastník řízení byl po dobu osmi let v řízení absolutně nečinný, dospěl k následujícímu závěru: „Lze přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že tato okolnost svědčí o marginálním významu řízení pro dovolatele, a rovněž závěru odvolacího soudu, že přiznání finančního zadostiučinění by za těchto okolností bylo v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt. Jak Nejvyšší soud vyjádřil v části V. Stanoviska, náhrada imateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden, a v níž byl tak udržován. Takový stav přitom vyplývá z nejistoty ohledně výsledku sporu. Za situace, kdy účastník řízení po řadu let neprojevuje o řízení žádný zájem, lze o existenci stavu nejistoty ohledně výsledku řízení u tohoto účastníka zcela relevantně pochybovat. Nevede-li tato okolnost k závěru o vyvrácení domněnky vzniku újmy, je nezbytné ji zohlednit při posouzení kritéria významu řízení pro účastníka.“
V nyní posuzované věci se dovolatel o řízení dozvěděl na základě kvalifikované výzvy k vyjádření k žalobě, jež mu byla doručena dne 1. 6. 2006. První úkon (nahlížení do spisu) dovolatel v řízení učinil prostřednictvím svého zástupce dne 6. 12. 2010.
První dovolatelem vymezená otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť tato otázka nemá oporu ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů. Kvalifikovaná výzva dovolateli doručena byla. Již na jejím základě dovolatel mohl a měl projevit svůj zájem o řízení, přičemž tento zájem mohl projevit kdykoliv poté, nikoliv pouze ve stanovených 30 dnech dle §114b odst. 2 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá dovolatelem vymezená otázka, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Shora uvedený závěr ohledně vlivu pasivního přístupu účastníka řízení při posouzení kritéria významu řízení dovolací soud učinil obecně, aniž by jej vázal na podmínku kvalifikované výzvy dle §114b o. s. ř. Již samotná okolnost, že dovolatel v řízení po dobu prvních čtyř let neučinil žádný úkon, postačuje k výše uvedenému závěru ohledně významu daného řízení pro dovolatele. K námitce dovolatele, že pasivní postup v řízení je právem účastníka, jež mu nemůže být vyčítáno, je nutno uvést, že dovolatel pomíjí, že účelem odškodňovacího řízení není posouzení procesních práv účastníků, ale zhodnocení toho, zda posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhým a zda v důsledku nepřiměřené délky řízení tomu kterému účastníku vznikla nemajetková újma, případně též v jakém rozsahu. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že žalovaný je oprávněn v řízení postupovat rovněž pasivně. Je však stěží představitelné, že žalovaný, jenž se implicitně v řízení zříká aktivní obrany, současně vnímá úkorně, že o věci, o níž sám neprojevuje jakýkoliv aktivní zájem, nebylo rozhodnuto. Tím spíše, je-li poučen o tom, jaký důsledek tento jeho postup v řízení bude mít. Z hlediska právních zásad neznalost práva neomlouvá a právo přeje bdělým a z hlediska široce koncipované poučovací povinnosti soudů vůči nezastoupeným účastníkům řízení jsou rovněž zcela irelevantní argumenty dovolatele ohledně neznalosti procesní úpravy.
V rozsudku ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4968/2015, Nejvyšší soud uvedl: „Z nezájmu účastníka o průběh řízení plyne nižší (až žádný) význam posuzovaného řízení pouze v té části, po níž již ze strany daného účastníka zájem projevován nebyl. Nelze však bez dalšího dovodit nižší význam řízení pro účastníka rovněž v té části, kdy z jeho strany zájem o průběh řízení projevován byl. K vyvrácení domněnky vzniku újmy by pak mohlo dojít pouze tehdy, pokud by část řízení, kdy účastník zájem o průběh řízení projevoval, byla ve vztahu k té části, kdy již zájem účastníka projevován nebyl, pouze marginální.“
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí neplyne, že by odvolací soud z nezájmu dovolatele o průběh řízení v jeho části dovodil nižší význam řízení bez dalšího pro celé řízení. Naopak odvolací soud rovněž poukázal na výši peněžitého dluhu, na okolnost, že dovolatel se v řízení „objevil“ v souvislosti s exekučním řízením, že sám v odvolacím řízení poukazoval na okolnost, že o věci mohlo být rozhodnuto již na základě listinných důkazů předložených žalobkyní, a že tudíž dovolatel v řízení mohl být nanejvýš v nejistotě o tom, kdy dluh, o němž v řízení nebylo sporu, bude pravomocně deklarován, a kdy jej bude nucen uhradit, což ovšem nelze ztotožnit s nejistotou ohledně výsledku řízení. Odvolací soud se tudíž od výše uvedeného závěru Nejvyššího soudu nikterak neodchýlil.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu