ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5792.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5792/2017-242
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně J. V., zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody ve výši 11 639 768 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 154/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2017, č. j. 39 Co 92/2017-226, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2017, č. j. 39 Co 92/2017-226, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení částky 11 639 768 Kč z titulu náhrady škody za nezákonné exekuční řízení ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 11. 2016, č. j. 26 C 154/2015-198, zamítl žalobu na zaplacení částky 11 639 768 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení ve výši 3 600 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 5. 2017, č. j. 39 Co 92/2017-226, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Usnesením ze dne 17. 9. 2007, č. j. 36 Nc 11553/2007-5, Obvodní soud pro Prahu 3 vyhověl návrhu společnosti ČEZ Distribuce, a. s. na nařízení exekuce na částku 5 897,40 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného platebního rozkazu téhož soudu ze dne 22. 11. 2004, sp. zn. 17 C 409/2004, v němž byla jako povinná uvedena J. V., když správně měla být uvedena žalovaná a povinná J. V., správkyně konkurzní podstaty TOS Čelákovice, a. s., se sídlem Hradecká 3, Praha 3. Z exekučního titulu jasně vyplývalo, že povinným subjektem je úpadce, tedy TOS Čelákovice, a. s., nikoli žalobkyně. Exekutor však z vlastní iniciativy doplnil označení povinné o trvalé bydliště a rodné číslo žalobkyně. Ve dnech 26. 2. 2008 a 27. 2. 2008 nechal vyznačit poznámky o probíhající exekuci k nemovitostem ve vlastnictví žalobkyně a následně vydal exekuční příkazy k provedení exekuce prodejem těchto nemovitostí a k provedení srážek ze mzdy a přikázáním pohledávky z účtu žalobkyně u Stavební spořitelny ČR, a. s. Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 11. 2008, č. j. 51 Co 503/2008-32, vyhověl odvolání žalobkyně, když usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 9. 2007, č. j. 36 Nc 11553/2007-5, změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 19. 11. 2008. K výmazům poznámek ohledně probíhající exekuce v katastru nemovitostí došlo až k 1. 4. 2009. V důsledku nezákonně nařízené exekuce měla žalobkyni vzniknout přímá majetková újma, nemohla také disponovat se svým nemovitým majetkem a se zůstatky na účtech u peněžních ústavů. Nezákonná exekuce znamenala vážné poškození dobrého jména a důvěryhodnosti žalobkyně jako advokátky a insolvenční správkyně, v důsledku čehož byla žalobkyně nucena ukončit svou podnikatelskou činnost. Náprava tohoto stavu je nemožná s ohledem na zdravotní stav a věk žalobkyně, když v souvislosti s exekučním řízením došlo u žalobkyně ke zhoršení zdravotního stavu, které též vyústilo v doporučení ošetřujícího lékaře žalobkyně nevrátit se ke stresující práci v advokacii. Žalobkyně si nechala zpracovat znalecký posudek na posouzení nerealizované hodnoty podniku, tedy čistého příjmu z podnikání za období od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2019 (datum odchodu žalobkyně do důchodu), přičemž znalec dospěl k částce 9 322 000 Kč. Spolu s povinnými odvody daní z příjmů a plateb pojistného na veřejné zdravotní pojištění a sociální zabezpečení tak činí částka nárokovaná z titulu náhrady škody 11 639 768 Kč. Žalobkyně dne 28. 5. 2012 uplatnila svůj nárok u žalované, která ho svým stanoviskem ze dne 17. 12. 2012 neuznala.
5. Při právním posouzení věci se soud prvního stupně nejprve zabýval námitkou promlčení, jíž vznesla žalovaná. Uvedl, že nárokem žalobkyně byla škoda, která jí vznikla v souvislosti se zánikem její podnikatelské činnosti. Jestliže žalobkyně tvrdila, že jí vznikla škoda na zdraví, která měla za následek nemožnost dalšího podnikání, pak měla v promlčecí době 3 let od vydání rozhodnutí, kterým byl zamítnut návrh na nařízení exekuce, nejpozději od 1. 4. 2009, tedy ode dne, kdy došlo ke skutečnému výmazu poznámek z katastru nemovitostí, uplatnit škodu proti žalované, neboť v té době již musela vědět, že jí vznikla škoda a kdo za ni odpovídá. Pro uplatnění nároku na náhradu škody není třeba, aby žalobkyně znala přesnou výši škody, která jí vznikla, a proto nemusela čekat ani na výsledky znaleckého posudku. Žalobkyně však nenárokuje náhradu škody na zdraví, nýbrž škodu, která jí vznikla v důsledku nemožnosti dalšího podnikání. To, že nemohla dále podnikat v důsledku nařízené exekuce, muselo být podle soudu prvního stupně zřejmé již od vydání usnesení o nařízení exekuce a od vydání exekučních příkazů a zablokování majetku žalobkyně. Již v této době podle soudu prvního stupně mohla žalobkyni vznikat škoda. V daném případě došlo ke zrušení rozhodnutí o nařízení exekuce dne 3. 11. 2008, které nabylo právní moci dne 19. 11. 2008. Žaloba přitom byla podána až 28. 5. 2015. Soud prvního stupně nepřisvědčil tvrzení žalobkyně, že žalovanou vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na uvedené tak soud prvního stupně shledal námitku promlčení důvodnou a žalobu zamítl.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. V rámci právního posouzení se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení nároku žalobkyně na náhradu ušlého zisku v celém rozsahu, když žalobkyně škodu odvozuje od ztráty čistých příjmů z jejího podnikání za období od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2019. Odvolací soud shledal správnou argumentaci žalobkyně, že škoda vzniká postupně a v celém rozsahu ještě nevznikla, tudíž jednotlivé dílčí, lhostejno zda kalkulované jako měsíční či roční, nároky se skutečně promlčují postupně a žalobkyní tvrzené právo na náhradu ušlého zisku tudíž nebylo dosud v celém rozsahu promlčeno, ba v jistém rozsahu ještě ani nevzniklo. Odvolací soud však shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným z jiného důvodu, a to pro neexistenci nezákonného rozhodnutí, které jediné by bylo způsobilé žalobkyni způsobit škodu. Odvolací soud uvedl, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je pravomocné rozhodnutí, které bylo jako nezákonné zrušeno či změněno, pokud se nejedná o rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc, ale taková situace v případě žalobkyně podle odvolacího soudu nenastala. Stejně tak nemohlo podle odvolacího soudu dojít k nesprávnému úřednímu postupu, neboť ne každé pochybení v činnosti státního orgánu, i když k němu došlo, je nesprávným úředním postupem. Pochybení v postupu orgánu v předmětném řízení vedlo k vydání rozhodnutí, v němž se projevilo. Odpovědnost státu by tak mohla být podle odvolacího soudu shledána pouze za nezákonné rozhodnutí. To však v předmětném exekučním řízení vydáno nebylo, neboť v důsledku pochybení exekutora a soudu bylo vydáno rozhodnutí o nařízení exekuce nesprávně směřující vůči žalobkyni. Rozhodnutí o nařízení exekuce však nenabylo právní moci, neboť bylo napadeno odvoláním, tedy řádným opravným prostředkem, a následně odklizeno rozhodnutím odvolacího soudu, jenž návrh na nařízení exekuce zamítl. Chybně vedené řízení tak nevyústilo ve vydání pravomocného rozhodnutí o nařízení exekuce. Závěrem odvolací soud uvedl, že pro neexistenci odpovědnostního titulu nemělo smysl zabývat se tvrzenou škodou, respektive jejím vznikem a výpočtem a ani případnou příčinnou souvislostí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
8. Odvolací soud podle žalobkyně nesprávně posoudil otázku, zda lze za rozhodnutí, které je předběžně vykonatelné, považovat i rozhodnutí o zahájení exekuce, proti němuž sice je přípustný řádný opravný prostředek, ale bez odkladného účinku ve vztahu k exekuci. Žalobkyně namítá, že z usnesení o zahájení exekuce bezprostředně vyplývala pro žalobkyni jako povinnou celá řada povinností, zejména povinnost strpět výkon exekuce, omezení nakládání s majetkem a podobně. Pro soudního exekutora pak bezprostředně z daného rozhodnutí soudu vyplývalo oprávnění postihnout majetek žalobkyně exekučními příkazy, což také učinil. Opravný prostředek ve formě odvolání pak měl účinky pouze devolutivní, nikoliv však suspenzivní a jeho podání tedy nijak neomezovalo rozsah povinností žalobkyně ani oprávnění exekutora postupovat ve vztahu k žalobkyni jako k povinné. Uvedené rozhodnutí tedy podle žalobkyně splňovalo všechny znaky předběžné vykonatelnosti.
9. Dále se odvolací soud podle žalobkyně nesprávně vypořádal s otázkou, zda lze za nezákonné rozhodnutí, které nabylo právní moci a bylo následně zrušeno, tedy rozhodnutí zakládající odpovědnostní titul podle ustanovení §8 odst. 1 OdpŠk považovat i exekuční příkaz vydaný v mezidobí mezi nezákonným rozhodnutím o zahájení exekuce a jeho zrušením či změnou odvolacím soudem. Podle žalobkyně je exekuční příkaz vydaný za daných okolností rozhodnutím, jehož nepřímé zrušení v důsledku konstatování nezákonnosti exekuce jako celku zakládá odpovědnostní titul ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 OdpŠk, a to bez ohledu na skutečnost, zda nezákonnost exekuce byla shledána v rámci institutu zastavení řízení nebo za předchozí právní úpravy v rámci stížnosti proti rozhodnutí o zahájení exekuce.
10. Přípustnost obou výše uvedených otázek žalobkyně spatřuje v tom, že podle jejího zjištění nebyly dosud dovolacím soudem ve zcela shodném kontextu posuzovány a vyřešeny.
11. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Otázka, zda lze za nezákonné rozhodnutí, které nabylo právní moci a bylo následně zrušeno, tedy rozhodnutí zakládající odpovědnostní titul podle ustanovení §8 odst. 1 OdpŠk, považovat i exekuční příkaz vydaný v mezidobí mezi nezákonným rozhodnutím o zahájení exekuce a jeho zrušením či změnou odvolacím soudem, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda lze za rozhodnutí, které je předběžně vykonatelné, považovat i rozhodnutí o nařízení exekuce, proti němuž sice je přípustný řádný opravný prostředek, ale bez odkladného účinku ve vztahu k exekuci, neboť při řešení uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle §8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
20. Podle §8 odst. 2 OdpŠk byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.
21. Podle §44 odst. 3 zákona č. 120/2001, o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012, soud usnesením nařídí exekuci a jejím provedením pověří exekutora do 15 dnů, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce, jinak návrh zamítne. Soud nařídí exekuci, aniž by stanovil, jakým způsobem má být exekuce provedena.
22. Podle §44 odst. 7 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, proti usnesení o nařízení exekuce je přípustné odvolání, v němž nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce; k ostatním soud nepřihlédne a nařízení exekuce potvrdí. Neobsahuje-li odvolání skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce nebo neobsahuje-li žádné skutečnosti, soud usnesením odvolání odmítne. Podá-li povinný odvolání k rukám exekutora, je ten povinen postoupit je bez zbytečného odkladu příslušnému soudu; doručením exekutorovi je zachována lhůta k podání odvolání.
23. Podle §44a odst. 1 věty první exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, po doručení usnesení nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku.
24. Smyslem ustanovení §8 odst. 2 OdpŠk je založení odpovědnosti státu i v případech rozhodnutí, která jsou vykonatelná bez ohledu na právní moc, tedy takových rozhodnutí, jejichž výkon je způsobilý přivodit vznik škody ještě předtím, než rozhodnutí nabylo právní moci (srov. VOJTEK, Petr. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, §8). Jde-li o rozhodnutí ve formě usnesení, vychází zákon z toho, že jeho vykonatelnost není zásadně vázána na právní moc, nýbrž zpravidla postačí jeho doručení (§171 odst. 1 a 2 o. s. ř.). V civilním řízení přitom platí, že vykonatelnými jsou i ta rozhodnutí, v nichž není uložena povinnost k plnění (srov. §161 odst. 2 a §171 odst. 2 o. s. ř.); k jejich výkonu však nemůže dojít cestou výkonu rozhodnutí podle části šesté občanského soudního řádu ani exekucí podle exekučního řádu. Podstatné ovšem je, že i taková rozhodnutí sama o sobě nebo na základě zákona mohou vyvolat právní následky, jež jsou způsobilé přivodit poškozenému újmu. Není proto vyloučeno, aby v případě, že budou v řízení o řádném opravném prostředku pro nezákonnost změněna nebo zrušena, zakládala titul pro odpovědnost státu za škodu.
25. Uvedené závěry lze vztáhnout také na usnesení o nařízení exekuce a pověření exekutora jejím provedením podle §44 odst. 3 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, jež sice neukládá žádnou povinnost k plnění, avšak s jeho doručením povinnému zákon spojuje právní následek v podobě tzv. generálního inhibitoria. V jeho důsledku nesmí povinný – pod sankcí relativní neplatnosti – nakládat se svým majetkem, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku (srov. §44a odst. 1 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012). Bez ohledu na právní moc tedy zákon spojuje s doručením usnesení o nařízení exekuce a pověření exekutora jejím provedením právní následky, jež povinného citelně omezují v dispozicích s vlastním majetkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1635/2015, a nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3115/12).
26. V poměrech posuzované věci to znamená, že doručením usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 9. 2007, č. j. 36 Nc 11553/2007-5, žalobkyni nastaly účinky tzv. generálního inhibitoria, v jehož důsledku žalobkyně pozbyla oprávnění nakládat se svým majetkem v plném rozsahu. Toto rozhodnutí bylo k podanému odvolání žalobkyně změněno až usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2008, č. j. 51 Co 503/2008-32, tak, že se návrh na nařízení exekuce zamítá, a to z důvodu, že žalobkyně nebyla podle exekučního titulu povinnou. Z toho vyplývá, že (nepravomocné, ale vykonatelné) usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 o nařízení exekuce a pověření exekutora jejím provedením bylo změněno pro nezákonnost. Vycházel-li tedy odvolací soud z toho, že v uvedeném případě není naplněn předpoklad nezákonného rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 2 OdpŠk, nelze jím provedené právní posouzení hodnotit jako správné.
VI. Závěr
27. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
28. V rámci nového projednání věci odvolací soud znovu přezkoumá závěr soudu prvního stupně o promlčení žalovaného nároku, přičemž náležitě zohlední, v jakém rozsahu může být příčinou žalobkyní tvrzené škody vydané nezákonné rozhodnutí a v jakém rozsahu jí může být rozhodnutí samotné žalobkyně nepokračovat ve své výdělečné činnosti, popřípadě ji z důvodů na vydání nezákonného rozhodnutí nezávislých (věk a zdravotní stav žalobkyně) neobnovit. Teprve pokud shledá, že nárok žalobkyně není promlčen, bude se zabývat výší škody a příčinnou souvislostí.
29. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu