ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5840.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5840/2016-591
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně PREFA MAJETKOVÁ a. s. , se sídlem v Pardubicích, Husova 456, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 162 930 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 79/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 4. 2016, č. j. 20 C 79/2014-161, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2016, č. j. 91 Co 67/2016-252, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 4. 2016, č. j. 20 C 79/2014-161, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2016, č. j. 91 Co 67/2016-252, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 1 162 930 000 Kč s úroky z prodlení od 1. 12. 2013 do zaplacení jako náhrady škody, která jí měla být způsobena „nesprávnými úředními postupy orgánů žalované v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 46 K 4/2000“ a v důsledku „nezákonného trestního stíhání zástupce a společníků úpadce RASTRA AG-CZ a. s., zástupců žalobce a prokuristů Prefa Pardubice a. s., tj. zástupců většinových konkurzních věřitelů, Krajským státním zastupitelstvím v Hradci Králové, které bylo skončeno zprošťujícím rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2008, č. j. 7 T 78/2006“.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) svým usnesením ze dne 18. 4. 2016, č. j. 20 C 79/2014-161, rozhodl, že žaloba podaná u tamního soudu dne 6. 5. 2014 doplněná podáním ze dne 16. 12. 2014 se odmítá a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) napadeným usnesením ze dne 19. 9. 2016, č. j. 91 Co 67/2016-252, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud po zhodnocení žaloby a dalších podání žalobkyně plně odkázal na závěry soudu prvního stupně, tedy že z obsáhlých, nicméně obsahově neurčitých a dílem nesrozumitelných podání žalobkyně nelze zjistit konkrétní skutkový děj, který měl vést k jejímu poškození. Žalobkyně přes poučení soudu prvního stupně namísto jasného vymezení konkrétního jednání orgánu žalovaného státu, které mělo vést k jeho konkrétní škodě v příčinné souvislosti s ní, stále rozvíjí s poukazem na obecné principy nesourodé úvahy o tom, jak se stala „obětí korupčního zneužití Krajského soudu v Hradci Králové organizovaným zločinem“. Podání žalobkyně neobsahují vylíčení skutkových okolností žalobního nároku tak, aby jej bylo možné vůbec jednoznačně vymezit, natož právně kvalifikovat. Žaloba je z uvedených důvodů z pohledu §79 odst. 1 o. s. ř. nedostatečná a žalobkyně je zjevně nezpůsobilá tento nedostatek napravit, neboť poučení soudu ignoruje, veškerá její podání mají stejný neurčitý a dílem nesrozumitelný obsah a nejsou způsobilá k věcnému projednání. Soud prvního stupně proto správně dle §43 odst. 1 o. s. ř. žalobu odmítl, když pro její nedostatky nešlo v řízení pokračovat a odvolací soud tak jeho rozhodnutí jako věcně správné podle §219 o. s. ř. potvrdil.
Žalobkyně podala dovolání jak proti usnesení soudu odvolacího, tak i proti usnesení soudu prvního stupně, přičemž v úvodu dovolání uvedla, že přípustnost dovozuje ve smyslu §237 o. s. ř. od skutečnosti, „že (koordinovanou masovou) aplikací sankce dle §43 odst. (2) o. s. ř. odvozenou od fabulace, že ‚žaloba je neprojednatelná‘ , ‚je dán potenciální rozpor napadeného rozhodnutí se stávající judikaturou‘ , jak Nejvyšší soud ČR dne 26. 9. 2016 pod č. j. 30 Cdo 4310/2014-158 v totožných souvislostech legalizace ‚defraudace podniku RASTRA AG-CZ a. s.‘ přiznal. Fabulace odvolacího soudu, že: ‚žaloba…nerespektující zavedená pravidla psané češtiny a slohu písemností obvyklého v úředním styku se nachází za hranicí srozumitelnosti‘ je odvozena od skutečnosti, že je podle teorie rozhodování v nejistotě s pravděpodobností hraničící s jistotou nutno zabránit nebo zvrátit to, že 14. 7. 2000 orgánům státu byla poprvé oznámena následně již nesporná ‚defraudace podniku úpadce RASTRA AG-CZ a. s.‘ “.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze, neboť není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ), a proto Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně zastavil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Ve vztahu k napadenému usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť uvedená právní otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na vyřešení uvedené otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo.
Námitky žalobkyně obsažené dále v dovolání (jež čítá 237 stran textu) jsou značně nekoncentrované, přičemž převážnou část dovolání představuje polemika se závěry a postupy soudů v celé řadě jiných řízení a následné osočování soudů všech stupňů soustavy a jiných státních orgánů z účasti na jednání justiční mafie. Podání je psáno způsobem obsáhlým, leč o to obtížněji srozumitelným, kdy bez zjevné systematiky dochází k rozčlenění textu do víceúrovňových seznamů s odrážkami (či číslováním), přičemž převážně není zřejmé, kde končí jeden argument a začíná jiný. Celé podání je propleteno desítkami odkazů a citací rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, ale též soudů nižších článků soudní soustavy, z nichž dovolatelka vyvozuje závěry právní, ale též skutkové. Dovolání neudržuje nosné myšlenky (jádro), a tak vedle sebe kupí různé obecně přijímané postuláty, konkrétní právní závěry, vlastní tvrzení a dedukce. Námitky jsou značně nekoncentrované a míjí se s tím, co bylo podstatou napadeného rozhodnutí, tj. posouzení stavu a projednatelnosti žaloby dovolatelky.
Pouze zlomek obsahu dovolání se podstaty věci dotýká, dovolatelka však v této souvislosti neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení mělo ve smyslu §237 o. s. ř. napadené rozhodnutí záviset, a krom zřejmého nesouhlasu s rozhodnutím jako takovým neobsahuje dovolání ani žádný výklad toho, v čem má podle dovolatelky spočívat nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Z hlediska podstatných námitek, které by mohly být způsobilé založit přípustnost dovolání, tak dovolání ve smyslu §241 odst. 2 a 3 o. s. ř. neobsahuje vymezení důvodu dovolání, ani v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Dovolatelka (na str. 50, 61 a násl. dovolání) uplatňuje „výhradu vyloučení některých soudců Nejvyššího soudu“ dále vyjmenovaných (jde o 25 soudců občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu). O této námitce rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 32 Nd 177/2017, ve kterém rozhodl, že soudci senátu č. 30 Cdo Nejvyššího soudu JUDr. Pavel Simon, Mgr. Vít Bičák a JUDr. František Ištvánek nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 5840/2016.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani namítané vady řízení, neboť podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu