ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5891.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5891/2016-379
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně OSA – Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním, z. s. , IČ 63839997, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 786/20, zastoupené Mgr. Martinem Michalicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1332/23, proti žalované Sirnatým lázním Ostrožská Nová Ves, s. r. o. , IČ 47915005, se sídlem v Ostrožské Nové Vsi, Kunovská 664, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, o zaplacení 105 602 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 241/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2016, č. j. 7 Co 20/2016-339, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 10. 2016, č. j. 7 Co 20/2016-339, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně jako soudu prvního stupně ze dne 23. 2. 2016, č. j. 23 C 241/2010-297, kterým bylo rozhodnuto, že právní základ žalobou uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení je dán (výrok I), a že o výši nároku na vydání bezdůvodného obohacení a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II).
Uvedené částky se žalobkyně domáhala z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že žalovaná provozovala v období od 1. 6. 2007 do 31. 12. 2009 lázeňské ubytovací zařízení Sirnaté lázně Ostrožská Nová Ves, v němž v uvedeném období docházelo ke zpřístupňování chráněných autorských děl veřejnosti prostřednictvím zvukových a zvukově obrazových zařízení bez platného licenčního oprávnění uděleného žalované žalobkyní.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka zda má žalobkyně oprávnění vykonávat kolektivní správu v rozsahu vymáhání bezdůvodného obohacení za provozování rozhlasového a televizního vysílání autorských děl nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že právo na provozování rozhlasového nebo televizního vysílání bylo v rozhodném období právem v režimu tzv. quasipovinné kolektivní správy [srov. §101 odst. 9 písm. d) zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění účinném do 19. 4. 2017], nově přímo autorským zákonem označované jako rozšířená kolektivní správa, u které platí, že kolektivní správce spravuje práva všech „svých“ nositelů práv. Takto kolektivní správce – dnes již podle výslovného ustanovení §97e odst. 5 autorského zákona po novele – vymáhá také právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého neoprávněným provozováním vysílání ve vztahu ke všem uměleckým výkonům a zvukovým a zvukově obrazovým záznamům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 698/2017).
Otázka zda je možné s ohledem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 16. 11. 2016 ve věci C-301/15, M. S. and S. D. proti Premier ministre and Ministre de la Culture et de la Communication, dovodit, že kolektivní správci jsou oprávněni v rámci tzv. rozšířené kolektivní správy zastupovat i tzv. smluvně nezastupované nositele práv, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že žalobkyně je jakožto kolektivní správce aktivně legitimována zastupovat nositele autorských práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 698/2017). Stejnou argumentaci s odkazem na citovaný rozsudek SDEU ve věci C-301/15 S. and D. použil zástupce žalované v jiné obdobné věci s účastníky v obdobném postavení již v několika ústavních stížnostech, přičemž všechny byly odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 2429/17, nebo ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 2431/17). Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že výše uvedená judikatura SDEU řešila specifickou situaci, kde žalobci byli samotní autoři a jednalo se o prodej tzv. komerčně nedostupných knih, který je ve Francii dotčen zvláštní právní úpravou, a z těchto důvodů nelze toto rozhodnutí SDEU vztáhnout na nyní projednávanou věc.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení o věci samé nekončí a bude pokračovat před soudem prvního stupně, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci (§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu