ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5945.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5945/2017-543
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně Z. K. , zastoupené JUDr. Markem Hastíkem, advokátem se sídlem v Brně, Pellicova 33, proti žalované INGSTREM, s. r. o. , se sídlem v Brně, Fryčajova 27, identifikační číslo osoby 499 75 579, zastoupené JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem se sídlem ve Slavkově u Brna, Koláčkovo náměstí 727, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 53/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. června 2017, č. j. 18 Co 163/2016-516, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. ledna 2016, č. j. 30 C 53/2011-451, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí označených pozemků (výrok I.), a dále rozhodl, že se žalované vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok II.) a že se České republice – Městskému soudu v Brně rovněž nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Nákladové výroky II. a III. soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na §150 o. s. ř. a jím v odůvodnění (písemného vyhotovení) rozhodnutí konstatované okolnosti případu, pro které nalézací soud dospěl k závěru o výjimečném nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšné žalované, a dále i státu, jemuž v řízení rovněž vznikly náklady řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. června 2017, č. j. 18 Co 163/2016-516, mj. rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil, avšak jeho nákladové výroky II. a III. změnil tak, že (pokud jde o změnu výroku II. rozsudku soudu prvního stupně) žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 28.556 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalované (výrok III.), a dále že (pokud jde o výrok III. rozsudku soudu prvního stupně) žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku 17.577 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.). Konečně odvolací soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.353 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalované.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to pouze do jeho nákladových výroků III. a IV., podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v odvolacím soudem nesprávně řešené právní otázce při rozhodování o náhradě nákladů, který tím, že dovolatelku nepoučil o svém jiném právním náhledu na věc (tj. že nejsou splněny podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř.) a po poučení jí nevyzval „k doplnění svých tvrzení nebo důkazů s ohledem na jeho odlišný právní názor“ , pochybil a vydal tak překvapivé rozhodnutí. Předpoklad přípustnosti dovolání pak dovolatelka spatřuje v tom, že při řešení uvedené právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (prezentované rozhodnutími ve věcech sp. zn. 32 Cdo 3363/2007, sp. zn. 32 Odo 807/2006, sp. zn. 28 Cdo 1496/2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006 a dalšími).
Dovolatelka dále vytýká, že se odvolací soud posouzením, zda byly splněny podmínky pro postup podle §150 o. s. ř., zabýval nedostatečně, což ve svém důsledku je v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. a především s právem dovolatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále již „Listina“).
V závěru svého dovolání žalobkyně osvětluje své (osobní a majetkové) poměry s tím, že „v zájmu spravedlivého procesu měl soud zohlednit použitím moderačního práva ustanovení §150 o. s. ř. a náhradu nákladů žalované a soudu nepřiznat, neboť žalovaná se již tak dost obohatila na dovolatelce zneužitím její zmatenosti a nepřehlednosti situace při uzavírání kupních smluv.“
Žalovaná se k podanému dovolání žalobkyně písemně nevyjádřila.
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, publikované pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v případě, kdy soud účastníku odepřel náhradu nákladů řízení, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto soudy dovolateli odepřely.
K posledně uvedenému nutno uvést, že obdobně je zapotřebí postupovat i v opačném gardu rozhodování soudů, tj. kdy soud prvního stupně náklady řízení vůči předmětnému účastníkovi řízení (v důsledku aplikace §150 o. s. ř.) nepřizná, kdežto odvolací soud naopak dospěje k závěru, že podmínky pro (plné) přiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů splněny byly a v důsledku toho přistoupí k předmětné změně prvoinstančního rozhodnutí, a v návaznosti na to pak rozhodne též o náhradě nákladů odvolacího řízení. O takovou situace se jedná i v této věci, kdy součet plnění (z titulu odvolacím soudem přiznaných náhrad nákladů řízení před soudy obou stupňů) přesahuje bagatelní částku 50.000 Kč, pročež lze konstatovat, že se zde neuplatní režim ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání žalobkyně však není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť v řešení dovolatelkou shora zformulované právní otázky se odvolací soud napadeným rozhodnutím neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
S ohledem na okolnost, že dovolatelka ve svém dovolání odkazuje na některá rozhodnutí dovolacího soudu, považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že při práci s judikaturou a s poukazem na judikovaný právní názor (z předmětného rozhodnutí zpracovanou tzv. právní větu vystihující gros rozsouzeného případu) nutno mít stále na paměti, že nelze takové právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015).
Dovolatelka odkazuje na judikaturu dovolacího soudu řešící otázky spojené s výkladem a aplikací §118a o. s. ř., avšak vždy v záležitostech týkajících se merita věci, nikoliv v souvislosti s poučováním účastníků ohledně nezbytného vymezení právně rozhodných okolností pro případné zvážení (soudem) aplikace §150 o. s. ř. (výjimečné nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení), nehledě k okolnosti, že absence poučení (i ve smyslu §118a o. s. ř.) představuje jinou vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout toliko v procesní situaci, pakliže by podané dovolání bylo přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), o kterýžto případ se zde nejedná.
Dovolatelka též v dovolací argumentaci namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelné, respektive překvapivé, a že v konečném důsledku došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ani tato dovolací argumentace není opodstatněná a nemohla založit přípustnost podaného dovolání.
Nepředvídatelným, respektive překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009).
Jak zdůraznil Ústavní soud, skutečnost, že soud vyšší instance (odvolací či dovolací soud) ve svém rozhodnutí zdůrazňuje jiné aspekty skutkového děje a ty následně jinak právně hodnotí [v Ústavním soudem posuzovaném případě se jednalo o situaci, kdy odvolací soud hodnotil zákonnou úpravu a relevantní judikaturu dovolacího soudu, jejíž obecné závěry k některým právním otázkám považoval na konkrétní skutkové okolnosti za nepřiléhavé (zejména otázku, zda lze sjednání dodatku ke smlouvě pojímat jako poskytnutí dodatečné doby plnění), zatímco dovolací soud okolnosti zdůrazněné odvolacím soudem nepovažoval za tak výjimečné a důraz kladl i na okolnosti další, které odvolací soud nepovažoval za rozhodující], neznamená ještě, že skutkový stav nebyl posouzen ve své celistvosti. Dále dodal, že ústavní pořádek nepředepisuje dvojstupňovou čí třístupňovou soustavu civilních soudů, přičemž tzv. „upření instance“ není na závadu, pokud řízení z ústavněprávních hledisek v souhrnu obstojí. Ústavně významné je tudíž především zachování možnosti právně a skutkově argumentovat k (nově nastolené) podstatné věci, pokud odvolací (dovolací) soud dojde k jiným závěrům, než soud nalézací (odvolací). Není-li tato možnost zachována, jde o nepřípustně překvapivé rozhodnutí (usnesení Ústavního soudu ze dne 6. února 2018, sp. zn I. ÚS 1642/17).
O žádný takový případ pochybení soudu, jenž byl ve shora připomenuté rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu řešen, se ovšem v této věci nejedná. Dovolatelce přirozeně již před rozhodnutím soudu prvního stupně, s ohledem na procesní stanovisko žalované, bylo zřejmé, že v případě jejího procesního neúspěchu přichází v úvahu, že jí soud prvního stupně uloží povinnost k plné náhradě nákladů řízení žalované a státu. Jestliže soud prvního stupně tak (v důsledku aplikace §150 o. s. ř.) neučinil a kromě žalobkyně, jež si podala odvolání do merita věci, podala žalovaná odvolání do nákladového výroku rozhodnutí soudu prvního stupně s tím (ve stručnosti shrnuto), že v daném případě nebyly splněny podmínky pro postup ve smyslu §150 o. s. ř., k čemuž se posléze písemně vyjádřila žalobkyně, přičemž následně odvolací soud uzavřel, že v daném případě neshledal podmínky pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, a proto přistoupil k uložení povinnosti žalobkyni, aby nahradila žalované a státu náklady řízení, nelze v takovém postupu odvolacího soudu spatřovat jakoukoliv libovůli či nepředvídatelnost rozhodování a označovat postup tomuto rozhodnutí předcházející za kolidující s právem dovolatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, či v rozporu s §118a o. s. ř.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu