ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.6002.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 6002/2017-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně E. A. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem Advokátní kanceláře Vlček & Partners s. r. o., se sídlem v Plzni, Na Roudné 18, proti žalovanému J. H. , zastoupenému JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 23 C 164/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. července 2017, č. j. 56 Co 193/2017-90, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Kociny, Ph.D., advokáta se sídlem v Plzni, Malá 6.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. února 2017, č. j. 23 C 164/2016-63, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že E. H., je vlastnicí ideální poloviny označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v této věci žalobkyni nesvědčí aktivní legitimace k navrhovanému určení (spolu)vlastnického práva k označenému nemovitému majetku ve prospěch (žijící) třetí osoby (E. H., která předmětný spoluvlastnický podíl na nemovitostech darovala žalovanému – svému synovi).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. července 2017, č. j. 56 Co 193/2017-90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku mj. vyložil, že žalobkyně je dcerou E. H., která na žalovaného, jenž je jejím synem a současně bratrem žalobkyně, převedla spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech. Za daných skutkových poměrů věci pak zdůraznil, že z pouhého postavení žalobkyně jako dcery dárkyně aktivní legitimace žalobkyně k podání této určovací žaloby nevyplývá, a v současné době nevyplývá ani z eventuálního budoucího postavení žalobkyně jako dědičky v dědickém řízení po její matce. Na straně žalobkyně se tak nejedná o žádné nejisté postavení ani existenci práva, které by bylo ohroženo. Žalobkyni tedy nesvědčí aktivní legitimace k podání žaloby na určení vlastnického práva její matky E. H. k předmětným nemovitostem a není ani dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř. odůvodněný tím (vycházeje z obsahu jejího podání), že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ohledně aplikace §80 o. s. ř. Předpoklady přípustnosti dovolání žalobkyně vymezuje s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení uvedené otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“).
Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, obsahující právní názor, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy. Dále dovolatelka cituje z rozsudku dovolacího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, v němž dovolací soud mj. vyložil, že určovací žaloba podle (tehdy platného) §80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a její smyslem je jednak eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy a odvrátit tak budoucí spory účastníků. Dovolatelka rovněž odkazuje také na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, z nějž cituje právní názor, že o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě. Konečně dovolatelka v závěru svého dovolání zmiňuje ještě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 1391/2004, obsahující v zásadě stejný právní názor, jako u shora předešlých rozhodnutí dovolacího soudu. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření se ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu (obou soudů), neboť dovolatelka není aktivně legitimována a nesvědčí jí naléhavý právní zájem na požadovaném určení. E. H. (matka žalobkyně a žalovaného) nemá zájem na tom, aby bylo určeno, že je spoluvlastnicí předmětných nemovitostí. Kromě toho soud nemůže rozhodnout o tom, že vlastníkem nemovitostí je osoba, která není účastníkem řízení. Dovolatelka nemá žádné nejisté postavení ani existenci práva, které by mohlo být ohroženo. Pokud někdy v budoucnu bude projednáváno dědictví po E. H. a dědičkou v daném řízení bude i žalobkyně, bude se moci domáhat svých práv právě v rámci tohoto řízení. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalobkyně není ve smyslu §237 o. s. ř. – jak bude dále vyloženo – přípustné.
Dovolatelka dovolací důvod vymezila s tím, že odvolací soud (ve stručnosti shrnuto) právně pochybil, nedospěl-li k závěru, že v daném případě je dovolatelka věcně legitimována k podání předmětné určovací žaloby a svědčí jí také ve smyslu §80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na takovém určení, když předpoklad přípustnosti svého dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud při řešení otázky naléhavého právního zájmu rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na kterou dovolatelka v dovolání odkazuje.
S argumentací dovolatelky nelze souhlasit, neboť dovolatelkou označená rozhodnutí její právní argumentaci v žádném případě nepodporují, naopak.
Dovolatelka přehlédla, že v judikatuře dovolacího soudu je jednotně judikováno, že určovací žaloba podle §80 (dříve písm. c/) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002; všechna zde označená rozhodnutí jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz ).
Panuje také shoda v závěru, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2016).
Případem skutkově obdobným se dovolací soud již zabýval v usnesení ze dne 15. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 2973/2014, v němž mj. vyložil:
„Jak správně poznamenal odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) napadeného rozsudku, z okolnosti potencionálního dědictví, resp. potencionálního právního nástupnictví, které dosud nenastalo a není ani jisto, zda v budoucnu vůbec nastane (krom toho žalobce nemá ani žádnou jistotu, že nezemře dříve než žalovaná 1/, neboť obecně platí: ‚mors certa hora incerta‘, tedy, že ‚smrt je jistá – nejistá (roz. u kohokoliv) je její hodina‘), nelze u žalobce naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c (resp. nyní §80) o. s. ř. dovozovat. Jinými slovy řečeno, jestliže by se právní postavení žalobce za existence jím žalobou prosazované deklarace věcně právního vztahu vůči žalované 1) nijak nezměnilo, pak je zřejmé, že žalobce na takové určovací žalobě (odhlédnuvše od prozařujícího etického rozměru dané věci) pochopitelně nemá žádný naléhavý právní zájem.“
Uvedené závěry lze přiměřeně vztáhnout i na tuto věc, kdy dovolatelka se domáhá určení, že její (stále žijící) matka, která tento dříve (spolu)vlastnící nemovitý majetek převedla na (svého syna) žalovaného, je stále jeho spoluvlastnicí, neboť dovolatelka zpochybňuje platnost její matkou učiněné majetkoprávní dispozice ve prospěch žalovaného a svou věcnou legitimaci a naléhavý právní zájem na takovém určení dovozuje pouze z toho, že je potencionální dědičkou po své matce, pokud by matka zemřela.
Dovolatelka ovšem svůj nárok dovozuje pouze z případné potencionality možného jejího postavení dědičky, kterážto situace navíc v budoucnu nemusí ani nastat, neboť – s využitím dovolatelčiny optiky náhledu na věc (avšak) v opačném gardu – ani dovolatelka nemůže s jistotou vědět, kdy zemře a zda případně nenastane opačná situace, než kterou ve své žalobě předpokládá (tj. že její matka zemře dříve, než dovolatelka).
V každém případě z pouhé potencionality možného budoucího dědického nároku nelze dovozovat – jak správně uzavřel v napadeném rozhodnutí odvolací soud – věcnou legitimaci dovolatelky a za těchto poměrů podle §80 o. s. ř. spatřovat naplnění naléhavého právního zájmu na požadované soudní věcně právní deklaraci k označenému nemovitému majetku.
Kromě toho pochopitelně nelze se domáhat předmětného určení, aniž by ten, v jehož prospěch má být takové určení učiněno, nebyl účastníkem daného civilního řízení, a i kdyby takové rozhodnutí bez jeho účastenství vydáno bylo, nepředstavovalo by stejně (veřejnou) listinu, na základě které by mohl příslušný katastrální úřad povolit vklad (spolu)vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch osoby, jež účastníkem takového soudního řízení nebyla [srov. §17 odst. 1 písm. g) zákona č. 265/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů].
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta poslední o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. 8. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu