ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.692.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 692/2018-316
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně STING investiční fond s proměnným základním kapitálem, a. s. , se sídlem v Třinci, Staré Město, 1. máje 540, identifikační číslo osoby 290 17 688, zastoupené Mgr. Michalem Novákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Fibichova 1141/2, proti žalovanému J. F. , zastoupenému JUDr. Alešem Liskem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Fischerova 770, o vyklizení nemovitostí a určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 111/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2017, č. j. 21 Co 109/2017-291, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. února 2017, č. j. 9 C 111/2011-268, uložil žalovanému povinnost, aby vyklidil označené nemovitosti (výrok I.), zamítl žalobu o určení, že označené nemovitosti jsou ve vlastnictví žalobce (výrok II.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Jako předběžnou právní otázku soud prvního stupně posuzoval platnost kupní smlouvy ze dne 2. srpna 2010, podle které žalovaný (prodávající) prodal předmětné nemovitosti právnímu předchůdci žalobkyně (kupující) za kupní cenu ve výši 400.000 Kč. Po provedeném řízení nalézací soud dospěl k závěru, že uvedená převodní smlouva není stižena (absolutní ani relativní) neplatností, neměla charakter lichevní smlouvy, ani žalovaným nebyla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Ač žalovaný při svém účastnickém výslechu uvedl, že měl v úmyslu pouze půjčit si peníze, nikoliv uvedené nemovitosti prodat, nalézací soud např. z výslechu svědkyně M. F., manželky žalovaného, zjistil, že žalovaný „ji po jednání v realitní kanceláři potvrdil, že podepsal kupní smlouvu s tím, že nemovitost následně koupí (jejich) dcera.“ Okolnost, že žalovaný věděl, že uzavírá kupní smlouvu, svědecky v řízení před soudem prvního stupně potvrdila také svědkyně J. H., dcera žalovaného. Při rozhodování soud prvního stupně přihlédl též k rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 3 To 347/2011, kterým byl žalovaný uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zák. tím, že dne 1. února 2010 uzavřel smlouvu o úvěru, přičemž při uzavírání smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil takovým činem značnou škodu, nejméně ve výši 690.000 Kč. K tvrzení žalovaného, že předmětnou převodní smlouvu uzavřel v omylu, soud prvního stupně uvedl, že: „Žalovaný věděl, že podepisuje kupní smlouvu, návrh této smlouvy mu byl dán k dispozici nejméně jeden týden před jejím podpisem a žalovaný tak měl možnost se s ní dopodrobna seznámit....Celý proces řešení jeho tíživé finanční situace mu byl jasný. Zástupci žalobce mu předestřeli dopředu, že nejprve bude uzavřena kupní smlouva na předmětné nemovitosti za kupní cenu 400.000 Kč s tím, že z kupní ceny budou uhrazeny pohledávky žalovaného vymáhané v exekučních řízeních. Následně pak budou předmětné nemovitosti kupní smlouvou převedeny na dceru žalovaného za částku 600.000,- Kč. Svědeckými výpověďmi bylo potvrzeno, že tento proces byl znám nejen žalovanému, ale i širší rodině, zejména pak dceři žalovaného, která měla nemovitosti od žalobce za kupní cenu 600.000,- Kč následně odkoupit. Žalobci byla jednoznačně známa finanční situace, z listinných důkazů i svědeckých výpovědí...je tedy zřejmé, že právní úkon, a to kupní smlouvu, učinil žalovaný svobodně a vážně.“
Z dokazování v řízení před soudem prvního stupně dále vyplynulo, že obvyklá cena předmětných nemovitostí činila 800.000 Kč. Žalovaný v době uzavření kupní smlouvy si byl vědom svého postavení dlužníka, věděl, že je proti němu vedeno několik exekucí a uvědomoval si, že na předmětné nemovitosti je nařízena dražba. Soud prvního stupně dále přihlédl i ke zjištění, že v době uzavření kupní smlouvy žalovaný získal úvěr ve výši 690.000 Kč, přičemž uvedené peníze použil pro nákup osobního vozidla. Konečně soud prvního stupně s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) posuzoval daný případ z pohledu naplnění podmínek lichevní smlouvy, přičemž dospěl na podkladě zjištěných skutečností k negativní odpovědi. Při rozhodování také zohlednil, že: „žalobce nabídl žalovanému jinou možnost řešení situace, na kterou žalovaný dobrovolně přistoupil, neboť oproti dražbě nemovitostí v rámci exekučního řízení, měl možnost nemovitost získat zpět a při jednání se zástupcem žalobce tvrdil, že nebude problém peníze opatřit, např. případným prodejem osobního automobilu. V případě realizace dražby by vyvolávací cena činila polovinu výsledně ceny, ovšem s tím, že pokud by byla dražba realizována, byly by od této částky odečteny ještě náklady exekuce, získaná částka by se tedy blížila kupní ceně za nemovitost.“
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. října 2017, č. j. 21 Co 109/2017-291, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovým závěrem i právním posouzením věci soudem prvního stupně. K opětovnému tvrzení žalovaného (v rámci jeho odvolací argumentace), že kupní smlouvu uzavíral ve stavu tísně za nápadně nevýhodných podmínek, odvolací soud mj. vyložil, že: „Je nesporné, že na straně žalovaného v době, kdy mu hrozila exekuce prodejem nemovitostí pro jeho předchozí dluhy, a při absenci finančních prostředků na jeho straně existovala finanční tíseň. Jestliže odvolatel poukazuje na to, že podle judikatury nelze přihlížet k subjektivním faktorům, které vedly ke vzniku tísně, má odvolací soud za to, že (je) podstatný rozdíl mezi tím, dostal-li se prodávající do stavu tísně v důsledku Nejvyšším soudem konstatované špatné platební morálky, kdy si ještě v průběhu tohoto neukázněného splácení dluhu nemusel být plně vědom důsledků svého jednání oproti situaci, kdy žalovaný měl dluhy, pro tyto byla vedena exekuce, žalovaný si podvodným způsobem, pro který byl pravomocně odsouzen, opatřil úvěr ve výši, který by zcela pokryl tehdy existující jeho dluhy, avšak on jej použil na koupi osobního automobilu. Uvedl, že předpokládal, že dluhy by případně uhradil následným prodejem osobního automobilu, k čemuž nedošlo. I kdyby však na straně žalovaného existovala tíseň, nelze shledat existenci nápadně nevýhodných podmínek“ , které „nelze zúžit pouze na mechanické porovnávání tržní ceny a sjednané kupní ceny. Je nutno přihlížet ke všem okolnostem věci. Sjednanou kupní smlouvou účastníci předcházeli exekuční dražbě nemovitostí, kdy žalovaný neměl žádnou jistotu o tom, za jakou částku by nemovitosti byly prodány, utržená částka by byla snižována o výdaje vzniklé v souvislosti s dražbou, náklady exekutora a nelze tak dovodit, že tento postup by měl být pro žalovaného výhodnější. Žalovanému ostatně nic nebránilo v tom kupní smlouvu neuzavřít a nechat proběhnout toto exekuční řízení, když dražba měla proběhnout již následujícího dne. Uzavření této smlouvy bylo pro žalobce rizikové, jak se ostatně ukázalo i v tom, že žalovaný ve snaze smlouvu zneplatnit, od této odstoupil za situace, kdy neměl žádné finanční prostředky, které by byl schopen žalobci vrátit. Rovněž je třeba přihlédnout k tomu, že žalobce byl srozuměn s tím, že nemovitosti zpětně nabyde rodinný příslušník žalovaného – jeho dcera za částku 600.000 Kč.“
Odvolací soud dále (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku) zdůraznil, že: „Jednání žalobce nelze hodnotit jako jednání v rozporu s dobrými mravy, mimo jiné i vzhledem k tomu, že dobrých mravů se nemůže dovolávat ten, kdo je sám porušuje, kdy na straně žalovaného ve snaze získat finanční prostředky došlo ke spáchání trestného činu, stejně jako na straně jeho dcery, kdy cílem jejího jednání bylo získat zpět tyto nemovitosti bez jakékoliv úhrady kupní ceny. Ačkoliv tohoto jednání se nedopustil přímo žalovaný, sám u jednání vypověděl, že tato dcera úvěr neobdržela, nepodařilo se sjednat úvěr ani ve prospěch druhé dcery a musel si tedy být vědom toho, že nevznikl nárok na zpětný odkup nemovitostí ve prospěch některého z rodinných příslušníků. Nemravným je rovněž jednání žalovaného, který měl k dispozici částku 690.000,- Kč, kterou nevyužil na uspokojení pohledávek svých věřitelů, nýbrž ji využil ve svůj prospěch a poté, co úhradu dluhu si zajistil na základě kupní smlouvy se žalobcem, je veden snahou tuto smlouvu zneplatnit, ačkoliv nemá k dispozici finanční prostředky, které by mohl využít na vrácení vzájemných plnění.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není – jak bude vyloženo níže – ve smyslu §237 o. s. ř., s přihlédnutím k §3028 odst. 2 o. z. přípustné.
Předně je třeba zdůraznit, že z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolatel uplatňuje rozporně dva předpoklady přípustnosti svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., kdy podle jeho názoru odvolací soud při posuzování právní otázky týkající se lichevní smlouvy se jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatel v této souvislosti zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001), současně však podle názoru dovolatele by uvedená právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak, aniž by dovolatel ve svém dovolání rozvedl, ve vztahu k jakému rozhodnutí dovolacího soudu, respektive ohledně kterého dovolacím soudem zaujatého právního názoru by mělo dojít ke změně jeho judikatury.
Předmětem právně relevantního vymezení předpokladů přípustnosti dovolání tudíž byla prvně zmíněná varianta, tj. že se odvolací soud při řešení uvedené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; v tomto směru se ovšem dovolateli přípustnost jeho dovolání nepodařilo založit.
V rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nsoud.cz ), Nejvyšší soud k problematice tzv. lichevních smluv vyložil následující závěry:
„ Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku.
Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z lichevního jednání, a dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový majetkový transfer dostává.
Vedle popsaných objektivních znaků (existence smlouvy a hrubého nepoměru ve vzájemném plnění) je lichevní smlouva charakterizována i některým ze subjektivních znaků , které lze v tomto směru podpůrně vymezit z přečinu lichvy ve smyslu §218 tr. zák. Mezi tyto znaky náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost , přičemž alespoň jeden z těchto znaků musí být v konkrétním případě naplněn a ve vztahu k popsanému hrubému nepoměru musí být také v příčinné souvislosti , tj. uvedený stav „poškozeného“ je alespoň jednou z příčin, kdy lichevním jednáním postižený účastník vstoupil do nevýhodného vztahu s účastníkem, který tímto zákonem nedovoleným způsobem na uvedeném majetkovém transferu pro již zmíněný hrubý nepoměr ve vzájemném plnění profituje, anebo kdo takové plnění (profit) poskytne nebo slíbí jinému. Z uvedeného také vyplývá, že lichvář musí jednat úmyslně alespoň v nepřímém úmyslu (ve smyslu §15 odst. 1 písm. b/ tr. zák. trestný čin je spáchán úmyslně také tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn; přitom podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení „srozuměním“ se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.). Bude pak v konkrétním případě věcí soudu, aby při posuzování subjektivní stránky lichevní smlouvy, resp. lichevního jednání ve světle skutkových okolnost pečlivě posoudil, zda byl vskutku naplněn alespoň jeden z výše vyložených subjektivních znaků, a pokud ano, aby ve spojitosti s naplněnou objektivní stránkou lichevního jednání též zjistil příčinnou souvislost mezi subjektivní a objektivní stránkou věci, a měl též za prokázané, že osoba takto popsaným způsobem profitující z lichevní smlouvy jednala úmyslně, tedy vědomě těžila z takto nepříznivé situace na straně převodce a tímto svým výkonem práv z realizované smlouvy se dopustila jednání, které koliduje s dobrými mravy, v důsledku čehož je lichevní smlouva absolutně neplatná podle §39 obč. zák.“
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel ze skutkových zjištění, které mu umožňovaly učinit právně kvalifikační závěr o tom, že předmětná kupní smlouva nemá charakter lichevní smlouvy ve smyslu ustálené judikatury dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že při práci s judikaturou a s poukazem na judikovaný právní názor (z předmětného rozhodnutí zpracovanou tzv. právní větu vystihující gros rozsouzeného případu) nutno mít stále na paměti, že nelze takové právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015).
Znamená to tedy ve vztahu k tomuto případu, že vycházel-li odvolací soud při meritorním rozhodování ze skutkových zjištění, jejichž správnost v dovolacím řízení nelze přezkoumávat (posuzovat), přičemž učiněná skutková zjištění umožňovala odvolacímu soudu přistoupit k zaujetí daného právně kvalifikačního závěru (tj. že předmětná kupní smlouva, uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, není postižena absolutní neplatností ve smyslu §39 obč. zák., nepředstavuje tzv. lichevní smlouvu, když s přihlédnutím k dosavadní právní úpravě, podle které bylo nutno daný případ posuzovat, jakož i k relevantní judikatuře dovolacího soudu vztahující se k problematice tzv. lichevních smluv, nebyly odvolacím soudem, respektive oběma soudy shledány podmínky k závěru stran lichevního jednání právní předchůdkyně žalobkyně vůči dovolateli v souvislosti s předmětným převodem nemovitostí), pak napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v žádném rozporu s dovolatelem předestřenou judikaturou, respektive označeným rozhodnutím dovolacího soudu.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel v zásadě brojí do skutkových zjištění a snaží se prosadit svou skutkovou verzi případu, kterou shledává jako podřaditelnou pod dovolacím soudem judikované znaky lichevní smlouvy. V dovolacím řízení ovšem nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud (ledaže nejsou určitá, srozumitelná nebo navzájem souladná, kteréžto defekty v tomto případě zjištěny nebyly), takže dovolatel prostřednictvím zpochybňování skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci odvolacím soudem přípustnost svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže.
Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) správně zohlednil všechny právně rozhodné okolnosti případu, tedy i okolnost trestně právního jednání žalovaného a z toho plynoucí další konsekvence jeho chování, ale i chování jeho příbuzných (vypovídajících o zjevné koordinaci jednání právě žalovaného ve vztahu k jím zamýšlenému majetkovému transferu), zasahujícího až do období uzavření předmětné kupní smlouvy, včetně i toho, za jakých okolností získal a jak posléze naložil s částkou 690.00,- Kč z poskytnutého úvěru, který byl posléze trestním soudem právně kvalifikován jako úvěrový podvod žalovaného. Proto závěr, který na základě takto zjištěného skutkového stavu učinil odvolací soud (i soud prvního stupně), že v daném případě kupní smlouva nenaplňovala znaky lichevní smlouvy a tudíž z uvedeného důvodu není podle §39 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem, má oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci a je souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Jako obiter dictum Nejvyšší soud dodává, že z výše označeného trestního rozsudku Krajského soudu v Brně (jímž byl žalovaný uznán vinným ze spáchání zločinu úvěrového podvodu) se mj. také podává, že žalovaný je podnikatelem, čemuž ostatně korespondují i aktuální údaje publikované ve veřejné části Živnostenského rejstříku (na https://www.rzp.cz ; žalovaný podniká v oboru činnosti „koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“, a to od 17. září 1997). Přitom k fyzickým osobám – podnikatelům v souvislosti s posuzováním znaků lichevních smluv Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2016, mj. připomenul, že jestliže se v rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, také uvádí, že mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce, je nasnadě, že pokud v posuzovaném případě „poškozenou“ stranou smlouvy má být podnikatel, je zapotřebí pečlivě zjišťovat všechny právně významné okolnosti, jež se vztahují k této otázce, a to ve vazbě na stimul či důvody, proč takto jednající podnikatel právně jednal a proč by se měl ocitnout v postavení „slabší“ strany vůči tvrzenému lichváři. Obecně totiž je ustálen právní názor, že u podnikatelů lze presumovat vyšší míru právního vědomí a flexibilitu při řešení různých situací souvisejících (povětšinou nejen spojených) s jejich podnikatelkou činností. Lze uzavřít, že v převážně většině případů nebude možné dovozovat, že by podnikatel v popsaných okolnostech mohl být poměřován jako „slabší“ smluvní strana při jím realizovaném majetkoprávním jednání, neboť vlastní převod nemovitého majetku zpravidla (nejde-li o nějaké rozsáhlé majetkové transfery provázené dalšími smluvními ujednání atd.) nebude (nemůže být) o nic složitější, než situace, v nichž tentýž podnikatel přistupuje k celé materii různých právních jednání, též při esenciálním vědomí, že v těch právních jednáních, která vyžadují součinnost s osobou znalou práva, podnikatelé pochopitelně využívají předmětných právních služeb.
Posledně uvedené závěry zcela jistě nejsou v kolizi s právním názorem Ústavního soudu obsaženým v jeho nálezu ze dne 19. ledna 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (in https://nalus.usoud.cz ), na nějž ve svém dovolání odkazuje žalovaný s citací, že: „Při rozhodování, zda byla určitá smlouva uzavřena v tísni, není podle Ústavního soudu úkolem soudů hodnotit to, jak se dlužník dostal do špatné finanční situace a jaká byla jeho platební morálka, nýbrž zkoumat, jak dlužník sjednání předmětné smlouvy vnímal a zda věřitel nezneužil jeho obtíží k prosazení podmínek příčících se férovosti. Při posuzování, zda v tom kterém případě došlo k nepřípustné lichvě, musí civilní soudy do svého rozhodování promítnout ústavní princip spravedlnosti, přiměřenosti a ochrany slabší smluvní strany.“
Je totiž zřejmé, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) pečlivě zohlednil všechny právně významné okolnosti případu, z nichž se podává, že žalovaný poměrně uvážlivě jednal s cílem zamezit negativním důsledkům exekucí nařízených na jeho majetek, a to v době, kdy již (jak později bylo konstatováno na základě pravomocného trestního rozsudku) byl pachatelem úvěrového podvodu a s přihlédnutím ke své podnikatelské činnosti zcela zjevně nebyl ve vztahu k právní předchůdkyni žalobkyně vystupující jako kupují strana v uvedené převodní smlouvě „slabší stranou“, která by nebyla schopna detekovat úskalí plynoucí z takto uzavřeného závazku, respektive seznat jeho právní důsledky (převod vlastnického práva za sjednanou kupní cenu s ohledem na shora již popsané okolnosti související exekučním řízením atd.).
Ani prostřednictvím dovolací argumentace týkající se otázky neplatnosti předmětné kupní smlouvy ve smyslu §49 obč. zák. se žalovanému nepodařilo přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, neboť jde o pouhou jeho právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, aniž by žalovaný vyložil, v jakém směru by závěry odvolacího soudu měly být v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Pokud jde o odkaz žalovaného na shora již vyložený nález Ústavního soudu, dovolací soud neshledal, že by odvolací soud při řešení otázky, zda v daném případě byly naplněny podmínky pro postup předvídaný v §49 obč. zák., uvedený nález, respektive právní názor v něm obsažený nerespektoval.
Odvolací soud tedy při rozhodování pečlivě přihlédl ke všem jedinečným okolnostem tohoto případu a na podkladě učiněných zjištění správně dospěl k závěru, že kupní smlouva není postižena (absolutní ani relativní) neplatností.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť uvedený návrh tímto rozhodnutím (odmítnutím dovolání) byl konzumován.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu