ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.719.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 719/2017-1478
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Prefa Pardubice a. s. , se sídlem v Rosicích nad Labem, U Prefy 579, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně 1. správcovské a konkurzní v. o. s. , identifikační číslo 261 26 788, se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 67, o zaplacení 2 611 560 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 222/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 11. 2015, č. j. 22 C 222/2012-949, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2016, č. j. 72 Co 104/2016-1423, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 11. 2015, č. j. 22 C 222/2012-949, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2016, č. j. 72 Co 104/2016-1423, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala náhrady škody ve výši 2 611 560 000 Kč, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem konkurzního soudu v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 46 K 4/2000, kterého se účastní jako konkurzní věřitel.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen jako „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 18. 11. 2015, č. j. 22 C 222/2012-949, rozhodl, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 2 611 560 000 Kč s úrokem 10 % od 1. 1. 2012 do zaplacení (výrok I), J. S. se ukládá pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč, kterou je povinen zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 (výrok II), a žalobkyně a vedlejší účastnice jsou povinny zaplatit na nákladech řízení žalované částku 900 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem ze dne 7. 9. 2016, č. j. 72 Co 104/2016-1423, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (výrok I) a ve výroku o nákladech řízení (výrok III). Výrok o uložení pořádkové pokuty (výrok II) odvolací soud změnil tak, že se pořádková pokuta J. S. neukládá. Konečně rozhodl, že žalobkyně a vedlejší účastnice jsou povinny zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 600 Kč.
Odvolací soud uvedl, že s přihlédnutím k tomu, že občanské soudní řízení je vystavěno na zásadě projednací, podle které jsou účastníci řízení povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti (povinnost tvrzení) a za účelem jejich prokázání označit příslušné důkazy (povinnost důkazní), prvostupňový soud správně akcentoval, že bylo primární procesní povinností žalobkyně, chtěla-li ve sporu uspět, tvrdit, v jakém konkrétním postupu konkurzního soudu lze shledat zanedbání dohledu nad výkonem funkce správce konkurzní podstaty a že právě toto zanedbání bylo rozhodující příčinou vzniku tvrzené škody, neboť jak již zmínil soud prvního stupně, dle ustáleného soudního výkladu předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu v konkurzním řízení je třeba důsledně odlišovat od odpovědnosti správce konkurzní podstaty, která se s odpovědností státu za škodu způsobenou konkurzním soudem nepřekrývá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2656/2012). Stát totiž neodpovídá za škodu způsobenou porušením povinnosti správce konkurzní podstaty v konkurzním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000). Aniž by v uvedeném rozsahu byla žalobkyní tvrzení doplněna, nebylo tedy možné činit právně relevantní závěry ve vztahu k rozhodující příčině vzniku tvrzené škody, která musí mít nepochybnou věcnou vazbu k namítanému nesprávnému úřednímu postupu. Protože žalobkyně v uvedeném smyslu svá žalobní tvrzení nedoplnila (a neučinila tak ani ve vztahu k navazující povinnosti důkazní, jejíž splnění předpokládá označení důkazů prokazujících pravdivost žalobních tvrzení), lze soudem prvního stupně učiněný závěr o neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, který žalobkyně napadá, shledat správným.
Oproti tomu jako důvodné shledal odvolací soud odvolání směřující do výroku o uložení pořádkové pokuty. Zmíněná pokuta byla totiž uložena subjektu, který za obsah hrubě urážlivého písemného podání adresovaného soudu neodpovídá. J. S. odvolací soud přisvědčil v tom, že jedná-li osoba jako zástupce právnické osoby, tedy nikoliv svým jménem jako fyzická osoba, je takové jednání přičitatelné výhradně právnické osobě, neboť z takového jednání vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Odvolací soud tedy výrok o povinnosti J. S. k úhradě pořádkové pokuty změnil tak, že pokuta se neukládá.
Žalobkyně podala dovolání jak proti rozhodnutí soudu odvolacího, tak i proti rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž v úvodu dovolání uvedla, že přípustnost dovozuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, od skutečnosti, že dosavadní protestní odepíraní spravedlnosti „obětem korupčního zneužití Krajského soudu v Hradci Králové organizovaným zločinem“ koordinovanou masovou nezákonnou aplikací sankce dle §43 odst. 2 o. s. ř., na které se, jak dále uvedeno, podle teorie rozhodování v nejistotě s pravděpodobností hraničící s jistotou aktivně účastní Nejvyšší soud ČR, odvozenou od fabulace, že „žaloba je neprojednatelná“ , je v žalovaných souvislostech již dále neudržitelné, protože:
· u sankce dle §43 odst. 2 o. s. ř. „je dán potenciální rozpor napadeného rozhodnutí se stávající judikaturou“ , jak Nejvyšší soud dne 26. 9. 2016 pod č. j. 30 Cdo 4310/2014-158 v totožných souvislostech legalizace „ defraudace podniku RASTRA AG-CZ a. s. “ přiznal, a
· rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 72 Co 104/2016-1423, ze dne 7. 9. 2016 to demonstruje až absurdním rozsahem své nezákonnosti.
Fabulace odvolacího soudu, že „nebylo tedy možné činit právně relevantní závěry ve vztahu k rozhodující příčinně vzniku tvrzené škody, která musí být nepochybnou věcnou vazbu k namítanému nesprávnému úřednímu postupu“ , je odvozena od skutečnosti, že žalovaná škoda je podmnožinou škody, která je ekvivalentem nesporné „ defraudace podniku RASTRA AG-CZ a. s. “ a je podle teorie rozhodování v nejistotě s pravděpodobností hraničící s jistotou nutno zabránit nebo zvrátit to, že 14. 7. 2000 orgánům státu byla poprvé oznámena a následně již nesporná „ defraudace podniku RASTRA AG-CZ a. s.“ .
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze, neboť není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ), a proto Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně zastavil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Ve vztahu k napadenému usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť uvedená právní otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na vyřešení uvedené otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo.
Námitky žalobkyně obsažené dále v dovolání (jež čítá 246 stran textu) jsou značně nekoncentrované, přičemž převážnou část dovolání představuje polemika se závěry a postupy soudů v celé řadě jiných řízení a následné osočování soudů všech stupňů soustavy a jiných státních orgánů z účasti na jednání justiční mafie. Podání je psáno způsobem obsáhlým, leč o to obtížněji srozumitelným, kdy bez zjevné systematiky dochází k rozčlenění textu do víceúrovňových seznamů s odrážkami (či číslováním), přičemž převážně není zřejmé, kde končí jeden argument a začíná jiný. Celé podání je propleteno desítkami odkazů a citací rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, ale též soudů nižších článků soudní soustavy, z nichž dovolatelka vyvozuje závěry právní, ale též skutkové. Dovolání neudržuje nosné myšlenky (jádro), a tak vedle sebe kupí různé obecně přijímané postuláty, konkrétní právní závěry, vlastní tvrzení a dedukce. Námitky jsou značně nekoncentrované a míjí se s tím, co bylo podstatou napadeného rozhodnutí, tj. posouzení stavu a projednatelnosti žaloby dovolatelky.
Pouze zlomek obsahu dovolání se podstaty věci dotýká, dovolatelka však v této souvislosti neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení mělo ve smyslu §237 o. s. ř. napadené rozhodnutí záviset, a krom zřejmého nesouhlasu s rozhodnutím jako takovým neobsahuje dovolání ani žádný výklad toho, v čem má podle dovolatelky spočívat nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Z hlediska podstatných námitek, které by mohly být způsobilé založit přípustnost dovolání, tak dovolání ve smyslu §241 odst. 2 a 3 o. s. ř. neobsahuje vymezení důvodu dovolání, ani v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Dovolatelka (na str. 59, 70 a násl. dovolání) uplatňuje „výhradu vyloučení některých soudců Nejvyššího soudu“ dále vyjmenovaných (jde o 26 soudců občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu). S ohledem na způsob, jakým je tato „výhrada“ formulována, jakož i s ohledem na to, že jediným (byť obtížně) srozumitelným důvodem, pro který dovolatelka namítá podjatost vyjmenovaných soudců, je jejich postup v jiných řízeních (srov. §14 odst. 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud považuje vznesenou námitku podjatosti za zjevné zneužití tohoto procesního institutu; proto k této námitce nepřihlížel (§2 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani namítané vady řízení, neboť podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu