ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.779.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 779/2017-371
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně Prefa Pardubice a.s. , identifikační číslo osoby 46504818, se sídlem v Pardubicích, U Prefy 579, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Českému báňskému úřadu , identifikační číslo osoby 00025844, se sídlem v Praze 1, Kozí 748/4, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 1 562 640 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 85/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2016, č. j. 51 Co 290/2016-227, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 6. 2016, č. j. 25 C 85/2014-97, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 6. 2016, č. j. 25 C 85/2014-97, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2016, č. j. 51 Co 290/2016-227, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. 6. 2016, č. j. 25 C 85/2014-97, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 1 562 640 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 1. 2012 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), uložil J. S., povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 900 Kč (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a ve vztahu mezi účastnicemi navzájem nepřiznal žádné z nich právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně). Městský soud v Praze k odvolání J. S., rozhodl usnesením ze dne 18. 10. 2016, č. j. 51 Co 290/2016-227, tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil (výrok I. usnesení odvolacího soudu), že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. usnesení odvolacího soudu) a že J. S. je povinen nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 500 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III. usnesení odvolacího soudu).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud uvedl již např. ve svém usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Co se týká dovolání směřujícímu proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2016, č. j. 51 Co 290/2016-227, Nejvyšší soud jej odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř, a to pro jeho vady.
Dovolací soud v této souvislosti uvádí, že je mu z vlastní úřední činnosti známa skutečnost, že žalobkyně (a další subjekty) řadou žalob uplatňují po žalované nároky na náhradu škody, kterou tyto subjekty dle svých tvrzení měly utrpět v souvislosti s konkursním řízením ve věci úpadkyně RASTRA AG-CZ a.s. Podání, které tyto subjekty činí, jsou (obdobně jako dovolání v této věci) excesivně obsáhlá, obtížně srozumitelná či zcela nesrozumitelná, opakující totožné (mnohdy zcela nesrozumitelné) floskule a jsou obvykle doplněna stovkami stran příloh.
V celém dovolání v této věci není srozumitelně formulována jakákoliv právní otázka. Na stranách 3 až 5 (z celkem 248 stran) dovolání, je sice uvedeno, že dle dovolatelky je dán potenciální rozpor s judikaturou, a je poukázáno na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4310/2014, v čem by mělo spočívat nesprávné právní posouzení ze strany odvolacího soudu, ovšem seznat nelze. Tvrdí-li pak dovolatelka, že usnesení odvolacího soudu je: „skrytým uplatněním nezákonné sankce dle §43 odst. (2) OSŘ“, jedná se o argument postrádající jakoukoliv oporu, neboť řízení v této věci bylo zastaveno pro nedostatek podmínek řízení podle §104 o. s. ř., nikoliv odmítnuto z důvodu vad podání jako ve věci, kterou dovolací soud řešil v rozsudku ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4310/2014. Dovolání tak zjevně nedostává požadavkům, které byly vyjádřeny ve výše citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a je tedy nepřípustné
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nejvyšší soud dále zastavil řízení o „dovolání“ žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 6. 2016, č. j. 25 C 85/2014-97, podle §104 odst. 1 o. s. ř., jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pouze pro úplnost dovolací soud podotýká, že co se týká namítaného vyloučení v dovolání jmenovaných soudců Nejvyššího soudu, rozhodl tento soud usnesením ze dne 20. 8. 2018, č. j. 32 Nd 170/2018-369, tak, že soudci Nejvyššího soudu JUDr. František Ištvánek, JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D., LL.M., a JUDr. Pavel Simon nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí této věci, a že se ve zbývajícím rozsahu k námitce podjatosti soudců Nejvyššího soudu jako k nepřípustné nepřihlíží.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu