ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.913.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 913/2017-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Tomáše Mottla a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce P. V. , se sídlem v Plzni, Na Jíkalce 1097/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 27 572 252 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 447/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016, č. j. 54 Co 234/2016-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 18. 11. 2015, č. j. 18 C 447/2013-83, v části, v níž byla v celém rozsahu zamítnuta žaloba o zaplacení částky 27 572 252 Kč s příslušenstvím, a změnil tento rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě ze dne 18. 11. 2013, kterou se žalobce domáhal zaplacení žalobní částky s příslušenstvím za majetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem. Ten mu měl být způsoben jako advokátu vykonávajícímu v řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 4 T 20/2006 funkci společného zmocněnce poškozených podle §44 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), tím, že byl nesprávně informován předsedkyní senátu Městského soudu v Praze o tom, že jeho odměna a náhrada nákladů za činnost společného zmocněnce (dále souhrnně jen „odměna“) bude hrazena státem. Za tím účelem mu dokonce byla soudem poskytnuta záloha na tuto odměnu ve výši nejprve 150 000 Kč a posléze 500 000 Kč, avšak po skončení řízení ve věci samé mu odměna nebyla přiznána usnesením Městského osudu v Praze ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 4 T 20/2006, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 9 To 13/2012, s tím, že dle §51a a §151 odst. 1 trestního řádu poškození nesplňovali podmínky na bezplatnou právní pomoc společného zmocněnce a stát tak nehradí jeho odměnu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
První dovoláním nastolená otázka, zda předběžně sdělený názor předsedkyně senátu v trestní věci, v níž žalobce vystupoval jako společný zmocněnec poškozených, spočívající v tom, že odměnu a náklady právního zastupování poškozených bude hradit soud (stát), za situace, kdy po skončení trestního řízení odměna žalobci nebyla přiznána pravomocným rozhodnutím soudu (z důvodu, že poškození nesplňovali podmínky na bezplatnou právní pomoc společného zmocněnce a stát tak nehradí jeho odměnu), představuje nesprávný úřední postup, který může samostatně založit odpovědnost státu za újmu podle §13 odst. 1 věta první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť tato otázka již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se napadeným rozsudkem od tohoto řešení neodchýlil (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4855/2015), pokud na ni odpověděl záporně.
Druhá dovolatelem položená otázka, zda sdělení předsedkyně senátu mohlo představovat veřejný příslib ve smyslu ustanovení §51 a §850 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdejším znění, z něhož by na základě právního jednání předsedkyně senátu jménem státu vznikal soukromoprávní závazkový právní vztah mezi státem a žalobcem, rovněž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť i tu Nejvyšší soud v témže rozsudku ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4855/2015, vyřešil a odvolací soud se od tohoto řešení neodchýlil, pokud dospěl k záporné odpovědi na ni.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal v tomto případě dovolání přípustné k řešení dovolatelem označených právních otázek (§237 o. s. ř.), nepřihlížel k namítaným vadám řízení (dovolatel namítal, že se odvolací soud nezabýval návrhem žalobce na vyloučení soudců z rozhodování ve věci, dále že žalobci nebylo poskytnuto poučení podle §118a o. s. ř. o posuzování jeho nároku jako plynoucího z nezákonného rozhodnutí namísto z nesprávného úředního postupu), neboť ty nepředstavují způsobilý dovolací důvod a Nejvyšší soud by k nim jako vadám řízení mohl přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dovolatel neuvádí vůbec žádné vymezení důvodu dovolání, ani v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a), jak požaduje ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu