ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.951.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 951/2017-1113
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně AZYS Trading a. s. , se sídlem v Praze 10, Na Výsluní 201/13, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradské 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 065 729 milionů Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 2/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 7. 2015, č. j. 15 C 2/2008-727, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 20 Co 385/2015-930, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 7. 2015, č. j. 15 C 2/2008-727, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 20 Co 385/2015-930, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení je žaloba doručená Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 7. 1. 2008, kterou se žalobkyně domáhal zaplacení částky 1 065 729 milionů Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o škodu, která vznikla na základě nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí v konkursním řízení vedeném Krajským soudem v Pardubicích pod sp. zn. 46 K 4/2000.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) svým usnesením ze dne 8. 7. 2015, č. j. 15 C 2/2008-727 rozhodl, že žaloba pro zmatečnost, aby rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 20 Co 307/11, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 15 C 20/2008, zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu splňujícímu kritéria spravedlivého a nezávislého soudu, jehož soudce by v souladu s §80 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. neohrožoval důvěru žalobkyně v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudu, se zamítá.
Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) napadeným usnesením ze dne 2. 11. 2016, č. j. 20 Co 385/2015-930, rozhodl, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2, JUDr. Otýlie Hrehová není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci, dále že usnesení soudu prvního se potvrzuje a žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč.
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že žalobkyně by mohla úspěšně napadnout rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 2. 2011, č. j. 15 C 2/2008-272 a Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2012, č. j. 20 Co 307/2011-462, kterými bylo řízení skončeno, žalobou pro zmatečnost za předpokladu, že by prokázala, že bylo rozhodnuto v neprospěch žalobkyně v důsledku trestného činu soudce. To znamená, že žalobkyně by musela prokázat, a ji tíží důkazní břemeno, že soudce Obvodního soudu pro Prahu 2, který vyřizoval věc na prvním stupni a soudci Městského soudu v Praze, kteří o věci rozhodovali v odvolacím řízení, se dopustili trestné činnosti, že svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty níže specifikovaných trestných činů. Zmatečnost, spočívající v tom, že bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu, za nějž byl soudce nebo přísedící pravomocně odsouzen, ale i v případě, že jednání soudce nebo přísedícího, ačkoliv nebyl pravomocně odsouzen za trestný čin, který trestní zákoník označuje za trestný a vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně, a že v důsledku takového jednání soudce nebo přísedícího bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka řízení. Okolnost, že jmenovaní soudci jako pachatelé (§22 zákona č. 40/2009, trestní zákoník, dále jen jako „trestní zákoník“) svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty žalobkyní označených trestných činů, by musela žalobkyně prokázat, chtěla-li být se svou žalobou pro zmatečnost procesně úspěšná. Jednalo se o trestné činy nadržování podle §366 trestního zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 trestního zákoníku. Žalobkyně neoznačila objektivní stránku trestného činu, když neuvedla jednu ze tří taxativně uvedených forem jednání uvedených v §329 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se měli dotčení soudci dopustit. Ustanovení §24 trestního zákoníku upravuje, kdo je účastníkem na dokonaném trestném činu, tedy upravuje jednu z forem trestní součinnosti a nikoli samostatný trestný čin. Proto je toto ustanovení zařazeno do obecné a nikoli zvláštní části trestního zákoníku. Předmětní soudci se také měli dopustit podle žalobkyně úmyslného trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 trestního zákoníku, popřípadě legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §217 tamtéž. Žalobkyně ani u jednoho z označených trestných činů neprokázala, že jednáním jmenovaných soudců byl spáchán některý z označených trestných činů. Proto soud prvního stupně nepochybil, když žalobu pro zmatečnost podle §235e odst. 2 o. s. ř. zamítl a odvolací soud jeho věcně správné usnesení podle §219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení.
Žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“) podala dovolání jak proti usnesení soudu odvolacího, tak i proti usnesení soudu prvního stupně, přičemž v úvodu dovolání uvedla, že přípustnost dovozuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, od skutečnosti, že dosavadní protiústavní odepírání spravedlnosti (denegatio iustitiae) „obětem korupčního zneužití Krajského soudu v Hradci Králové organizovaným zločinem“ :
· na kterém se podle teorie rozhodování v nejistotě s pravděpodobností hraničící s jistotou aktivně účastní Nejvyšší soud,
· které je nově koordinováno masovou nezákonnou aplikací sankce §43 odst. 2 o. s. ř.
o když je zločinnost prokázána usnesením č. j. 20 Co 385/2015-930 ze dne 2. 11. 2016,
o která potvrzuje nezákonnost usnesení č. j. 20 Co 385/2015-930 ze dne 2. 11. 2016,
odvolací soud inovuje právě usnesením č. j. 20 Co 385/2015-930 ze dne 2. 11. 2016 pro legalizaci nesporného výnosu justiční (konkurzní) mafie z trestní činnosti a podmnožinou žalované škody je nesporné bezdůvodné obohacování v dovolání specifikovaných společností a článků státní správy a soudů.
Dovolatel dále uvádí, že „defraudaci podniku úpadce RASTRA AG-CZ a. s.“ Nejvyšší soud zatím marně nařídil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 projednat v rozsudcích pod č. j. 30 Cdo 1542/2014 ze dne 4. 12. 2014 a 30 Cdo 3527/2014 ze dne 28. 1. 2015, to znamená, že je nutno zabránit zahájení spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod, to je spornému řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze, neboť není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ), a proto Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně zastavil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Ve vztahu k napadenému usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť uvedená právní otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na vyřešení uvedené otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo.
Námitky žalobkyně obsažené dále v dovolání (jež čítá 265 stran textu) jsou značně nekoncentrované, přičemž převážnou část dovolání představuje polemika se závěry a postupy soudů v celé řadě jiných řízení a následné osočování soudů všech stupňů soustavy a jiných státních orgánů z účasti na jednání justiční mafie. Podání je psáno způsobem obsáhlým, leč o to obtížněji srozumitelným, kdy bez zjevné systematiky dochází k rozčlenění textu do víceúrovňových seznamů s odrážkami (či číslováním), přičemž převážně není zřejmé, kde končí jeden argument a začíná jiný. Celé podání je propleteno desítkami odkazů a citací rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, ale též soudů nižších článků soudní soustavy, z nichž dovolatelka vyvozuje závěry právní, ale též skutkové. Dovolání neudržuje nosné myšlenky (jádro), a tak vedle sebe kupí různé obecně přijímané postuláty, konkrétní právní závěry, vlastní tvrzení a dedukce. Námitky jsou značně nekoncentrované a míjí se s tím, co bylo podstatou napadeného rozhodnutí, tj. posouzení stavu a projednatelnosti žaloby dovolatelky.
Pouze zlomek obsahu dovolání se podstaty věci dotýká, dovolatelka však v této souvislosti neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení mělo ve smyslu §237 o. s. ř. napadené rozhodnutí záviset, a krom zřejmého nesouhlasu s rozhodnutím jako takovým neobsahuje dovolání ani žádný výklad toho, v čem má podle dovolatelky spočívat nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Z hlediska podstatných námitek, které by mohly být způsobilé založit přípustnost dovolání, tak dovolání ve smyslu §241 odst. 2 a 3 o. s. ř. neobsahuje vymezení důvodu dovolání, ani v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Dovolatelka (na str. 75 dovolání) uplatňuje „výhradu vyloučení některých soudců Nejvyššího soudu“ dále vyjmenovaných (jde o 29 soudců občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu). S ohledem na způsob, jakým je tato „výhrada“ formulována, jakož i s ohledem na to, že jediným (byť obtížně) srozumitelným důvodem, pro který dovolatelka namítá podjatost vyjmenovaných soudců, je jejich postup v jiných řízeních (srov. §14 odst. 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud považuje vznesenou námitku podjatosti za zjevné zneužití tohoto procesního institutu; proto k této námitce nepřihlížel (§2 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani namítané vady řízení, neboť podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu