ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.971.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 971/2017-229
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Tomáše Mottla ve věci žalobce Statutárního města Karlovy Vary, identifikační číslo osoby 00254657, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, zastoupeného JUDr. Ing. Janem Zrzaveckým, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalovanému Karlovarskému stavebnímu družstvu Vyhlídka , identifikační číslo osoby 26365596, se sídlem v Praze 1, Vojtěšská 211/6, zastoupenému Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 91/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2016, č. j. 15 Co 323/2015-188, takto:
Dovolání se odmítá
Odůvodnění:
Předmětem řízení bylo určení vlastnického práva k nemovitostem v katastrálním území XY, zapsaným na listu vlastnictví č. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále také „LV č. XY“). Podle žaloby byla dne 2. 4. 2004 mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byly nemovitosti zapsané na LV č. XY. Uzavření kupní smlouvy bylo schváleno zastupitelstvem města Karlovy Vary a záměr prodeje byl zveřejněn na úřední desce statutárního města. Kupní cena byla dohodnuta ve výši 6 184 350 Kč. Žalobce napadl smlouvu z důvodu její absolutní neplatnosti, protože neobsahovala cenu obvyklou, ve smyslu ustanovení §39 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Jako naléhavý právní zájem uvedl žalobce potřebu změny zápisu vlastníka nemovitostí zapsaných na LV č. XY.
Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Uvedl, že předmětná kupní smlouva je platná, neboť žalovaný nabyl nemovitosti za kupní cenu v místě a čase obvyklou. Jednání žalobce spočívající v podání žaloby je právním jednáním, které je v rozporu s dobrými mravy a nemůže požívat právní ochrany. Dále namítal, pro případ, že by smlouva byla soudem shledána neplatnou, svoje vydržení vlastnického práva k nemovitostem.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením ze dne 17. 10. 2016, č. j. 15 Co 323/2015-188, rozhodl, že zamítavý rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. 3. 2015, č. j. 13 C 91/2014-142, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud po přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo, shledal, že ve věci nejsou splněny podmínky pro potvrzení napadeného rozsudku ani pro jeho změnu.
Odvolací soud označil za nepřípustné přenesení důkazního břemene, ohledně diskrepance sjednané ceny s cenou obvyklou, ze žalobce na žalovaného. Žalobce se dovolával neplatnosti smlouvy pro rozpor s ustanovením §39 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a z existence dokazovaných skutečností chtěl pro sebe vyvozovat příznivé právní důsledky. Bylo na něm, aby tvrdil skutkové okolnosti a prokázal je. Žalobce v daném směru splnil svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní, když předložil soudu prvního stupně znalecký posudek vypracovaný znalcem Ing. Otakarem Kodlem. Soud prvního stupně však z něj při rozhodnutí nevycházel, neboť dospěl k závěru, že znalec nezjistil obvyklou cenu nemovitostí, ale jen její návrh.
Jestliže měl soud prvního stupně pochybnost o správnosti znaleckého posudku, měl postupovat podle ustanovení §127 odst. 2 věta prvá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také „o. s. ř.“), a vyzvat znalce k vysvětlení, případně k podání doplňku znaleckého posudku. Kdyby tento postup nepostačil k odstranění pochybností o správnosti jeho posudku a k objasnění rozporů mezi posudky, tak měl soud pokračovat podle ustanovení §127 odst. 2 věta druhá o. s. ř. a nařídit revizní znalecký posudek, navrhovaný žalobcem. Odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, a uzavřel, že pokud soud prvního stupně odepřel žalobci možnost unesení důkazního břemene, zatížil tím řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dále odvolací soud v souvislosti se žalobcovým tvrzením o odstoupení od smlouvy, k němuž soud prvního stupně odmítl přihlédnout, s odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 98/2013“), konstatoval, že ve věci zjevně nedošlo ke koncentraci řízení podle ustanovení §118b o. s. ř. Soud prvního stupně totiž nedodržel postup předepsaný ustanovením §118b a §118 odst. 2 o. s. ř., jestliže po provedení úkonů uvedených v ustanovení §118 odst. 1 o. s. ř. pouze sdělil výsledky přípravy jednání podle ustanovení §118 odst. 2 o. s. ř. a vymezil sporná a nesporná tvrzení, avšak neuvedl, které důkazy budou provedeny a které nikoli, a nepoučil účastníky o koncentraci řízení. Účinky koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř. tak nemohly nastat a soud prvního stupně svým dalším postupem zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalovaný (dále také „dovolatel“) napadl usnesení odvolacího soud dovoláním, a to do výroku I, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně, z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel má za nesprávný názor odvolacího soudu, že soud prvního stupně měl vyzvat k vysvětlení (případně k doplnění posudku) znalce Ing. Otakara Kodla, a kdyby „tento postup nepostačil k odstranění pochybností o správnosti jeho posudku a k objasnění rozporů mezi posudky“, tak měl podle §127 odst. 2 věta druhá o. s. ř. nařídit vypracování revizního posudku, který navrhl žalobce. Dle dovolatele se soud prvního stupně „dostatečným způsobem (výslechem znalce) pokusil odstranit pochybnosti ohledně znaleckého posudku předloženého žalobcem, kdy tyto byly ale po vyslechnutí znalce Ing. Otakara Kodla naopak zesíleny“ a vzhledem k tomu, že soud neměl pochybnosti o správnosti posudku předloženého dovolatelem, nebylo povinností soudu ustanovit (dalšího) revizního znalce.
Dovolatel má také za nesprávné právní posouzení otázky koncentrace řízení, pokud odvolací soud uvedl, že ke koncentraci řízení při prvním jednání ve smyslu ustanovení §118b o. s. ř. nedošlo, jelikož soud prvního stupně účastníky o koncentraci nepoučil. Dovolatel je přesvědčen, že pokud soud účastníky o účincích koncentrace před skončením prvního jednání ve věci řádně poučí, a to zejména prostřednictvím podrobného poučení obsaženého v předvolání k prvnímu jednání a doručeného právnímu zástupci (advokátovi), tyto účinky skončením prvního jednání nastanou.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání na tom předpokladu, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou označuje, a to při řešení otázky procesního práva, pokud jde o použitelnost revizního posudku vyhotoveného na žádost účastníka. Dovolatel dále spatřuje přípustnost dovolání na předpokladu, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je, pokud jde o naplnění předpokladů účinků koncentrace řízení, rozdílná, resp. předmětná právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, zejména pokud jde o naplnění předpokladu řádného poučení účastníků zastoupených advokátem před skončením prvního jednání ve věci.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), tak, že je odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle odvolacího soudu ve věci zjevně nedošlo ke koncentraci řízení podle ustanovení §118b o. s. ř., neboť soud prvního stupně nedodržel postup předepsaný ustanovením §118b a §118 odst. 2 o. s. ř., jestliže po provedení úkonů uvedených v ustanovení §118 odst. 1 o. s. ř. pouze sdělil výsledky přípravy jednání podle ustanovení §118 odst. 2 o. s. ř. a vymezil sporná a nesporná tvrzení, avšak neuvedl, které důkazy budou provedeny a které nikoli, a nepoučil účastníky o koncentraci řízení. Účinky koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř. tak nemohly nastat a tím, že odmítl přihlédnout k následně uplatněnému tvrzení o odstoupení od smlouvy, zatížil soud prvního stupně řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tímto řešením otázky podmínek koncentrace řízení podle §118b o. s. ř. se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem R 98/2013. Neobstojí ani námitka dovolatele, že by měl dovolací soud uplatnit závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2168/2011, neboť uvedené rozhodnutí bylo překonáno (srov. §20 zákona o soudech a soudcích) právě rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia R 98/2013 a dovolací soud neshledal důvod ke změně rozhodovací praxe. Nadto nedostatek poučení, o němž dovolatel v dovolání polemizuje, byl podle odvolacího soudu pouze jedním z vytýkaných nedostatků, pro které tzv. koncentrace řízení nenastala.
Na vyřešení otázky nezbytnosti nařízení revizního znaleckého posudku napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí potud, že účinně spočívá (již) na nezpochybněném závěru o dosud nenastalé koncentraci řízení podle §118b o. s. ř., který sám o sobě obstojí jako důvod kasačního rozhodnutí. Jak totiž Nejvyšší soud dovodil již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 17, založil-li odvolací soud právní závěr současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít vliv na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku, jestliže obstojí důvod druhý. Uvedené závěry se uplatní i v případě, zrušil-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně z více na sobě nezávislých důvodů.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2018
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu